Příspěvek číslo 25: CESTA Z PEKLA? NEZNÁM JI

Dejte mi pokoj s Vánocemi. Už nikdy o nich nechci slyšet. Strčte si je někam. Mám jich plné zuby a hlavně plné srdce. Bolavé, čím dál bolavější. Rok od roku víc a víc. Čekám, kdy mně konečně pukne a bude pokoj. Od všeho a ode všech.

Je divná, nenormální, říkáte si teď možná. Asi ano. Máte pravdu. Jenže nevíte proč. Nechápete to. Nemůžete to chápat ani pochopit. Neprošli jste si tím, čím jsem si musela projít a pořád ještě procházím já. Děs a hrůza. Pokud skutečně existuje peklo, já v něm byla. Jsem. A nedaří se mi opustit je.

Byl to takový obyčejný předvánoční den. V břiše jsem už nějaký čas nosila našeho prvního potomka. S manželem jsme se na něho moc těšili a říkali si, že je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsme si mohli pod stromeček vzájemně dát. Trvalo totiž dlouho, než se to povedlo.

„Po tom včerejším předvánočním firemním večírku do práce autem nepojedu. Protentokrát se přemůžu a nějak to zvládnu tramvají,“ řekl mi tenkrát ráno manžel. Dodal, že si auto můžu vzít. A že bude rád, když ho z práce odvezu domů. „Bude to pro mě svátek. Výjimečný svátek,“ zdůraznil.

Objal mě, políbil a pohladil po místech, v nichž vyrůstal náš potomek. „Moc tě miluju,“ řekl mi ještě mezi dveřmi, než je za sebou zavřel. To bylo naposledy, kdy se mi život zdál normální. Pak se změnil, zdeformoval. Přestal mít smysl.

Nikdy jsem se nepovažovala za skvělou řidičku. Jezdila jsem jen čas od času, ale o to opatrněji. A pomalu. V ten den to nebylo jiné. Těšila jsem se na svého muže i na to, až zase budeme večer spolu doma. Na večeři, kterou jsem pro nás připravila. Těšila jsem se ze života. Je krásný. Nádherný, znělo mi v hlavě.

Nevím, jak se ten malý kluk najednou ocitl na silnici. Přímo před mým autem. Jen kousíček přede mnou. Sešlápla jsem brzdový pedál snad až pod podlahu. Brzdy kvílely, ale stejně jsem ho srazila.

Byl to šok. Z toho, co následovalo, si pamatuji jen něco. Hlasitý křik nějaké ženy. Muže, který zabránil po mém vystoupení z auta pádu mého těla na zem. Nějaké lidi, kteří se shlukli kolem a cosi povídali.

Toho malého kluka jsem neviděla. Jeho směrem jsem se totiž bála podívat. Jednu věc si ale budu pamatovat snad až do smrti. Starší ženskou v kožichu, která se přede mne postavila a vykřikovala: „Jste vražedkyně! Vy jste ho zabila!“ Naštěstí neměla pravdu. To cizí dítě to přežilo. V podstatě bez následků.

Na rozdíl od toho našeho toužebně očekávaného, ještě nenarozeného. Nikdy nepozná, jak je svět krásný i škaredý, laskavý i krutý, jak umí pohladit i tvrdě udeřit. Ano, pochopili jste to správně: potratila jsem.

Mívala jsem ráda lidi. Moc ráda. Teď je nenávidím. Od chvíle, kdy jsem od lékaře uslyšela ony srdcervoucí věty. „Smiřte se s tím, že dítě už zřejmě nikdy mít nebudete. I když naděje umírá poslední a zázraky se pořád ještě občas dějí.,“ zněly.

Nikomu, ani svému úhlavnímu nepříteli bych nepřála to, čím jsem si musela projít a čím procházím dosud já. Snažím se denně vyhlížet tu naději, o které mluvil doktor. Marně. Den ode dne přestávám víc a víc věřit, že ze mě někdy bude máma.

Při životě mě drží jediné. Můj manžel. „Nikdy tě neopustím,“ řekl mi tenkrát po nehodě. Totéž jsem od něho uslyšela i po potratu.

Nelhal. Snaží se mi pomoci, dělá co může. Jen jedno v jeho silách není. Dostat mě z pekla, v němž jsem pořád přikovaná tlustým řetězem k jakémusi obrovskému černému sloupu.

VERONIKA DLOUHÁ 

Příspěvek číslo 24: JEDEN DEN

Naše Vánoce vždy byly a jsou úžasné. Jen jeden rok se na chvíli něco změnilo, co v naší rodině zůstane napořád jako stín. Pamatuji si vše z tehdejších Vánoc. Bylo mi osm let. Přijeli jsme k babičce po Štědrém dni, stejně jako dřív.  Měla jsem radost a chtěla jsem se pochlubit novými klávesami a dalšími dárky, stejně jako můj bráška. Jen jsme šly, my děti, okamžitě k paní sousedce. Všechno bylo zvláštní. Několik dní mám mezeru, ale vím, že jsem nemohla najít dědu.
 Co mi mamka i babička vykládaly, byla jsem pro něho mazlíček číslo jedna. Jako první si mě pochoval jako několikadenní miminko. Přijel, ačkoli jsme bydleli na druhém konci republiky. Byl zapálený knihomol, přečetl celou rozsáhlou knihovnu vlastní i tu místní, kterou měli v městečku.

Vím, že to byl on, kdo mi vykládal pohádky a hlavně pověsti od Jiráska. Od něj vím, kdo přivedl Čechy na Říp a jak Libuše viděla město veliké, jehož sláva- ale to znáte také. Společně jsme hladili rozsáhlou kočičí smečku, která mu doslovně lezla po zádech a každý rok se doplňovala o další přírůstky. Byl to děda, kdo přinesl malé štěňátko Astu od jakéhosi kamaráda z vesnice.

Děda, co se posmíval mojí černošské panence. A děda, co chodil poslouchat rádio, kouřit v prádelně a hudrovat nad politikou. Děda, který nás bral mačkat tlačítka do vodárny, aby chatařům tekla voda. Děda, který do rodiny nechtěl Slováka, ale nakonec byl pro něj nejlepší kamarád. A byl to i děda, kdo dal první bráchovi ochutnat pivo, když mu bylo kolem pěti let.
Pamatuju si, kdy mi o něm mamka přišla povědět. Vím, jak vypadal pokoj, v kterém jsme všichni seděli. I jaká pohádka zrovna končila. Jak v ní všichni šťastní během titulků zpívali, jaká moudrost konečně potkala prince a oženil se se zrcadelnicí. A nakonec jsem v tom pokoji zůstala sama.
Je to devatenáct let a stále si to pamatuju. Děda umřel 27.12.

LUCIE PAVLÍKOVÁ

Příspěvek číslo 23: STROMEČKY, TŘESTE SE

Ti tři kluci se znali odmalička. Narodili se ve stejném roce (i když každý v jiném měsíci), plácali bábovičky na tomtéž pískovišti, dokonce se sešli ve stejné školní třídě. Jirka, Honza, Jarda. Každý z nich byl trochu jiný, ale jedno měli společné: nešlo o žádné grázly.

Může to znít jako pohádka. Ale pohádka to v žádném případě není. Ti kluci spolu hrávali i v žákovském fotbalovém týmu. Jeden z nich byl jeho kapitánem. Honza. Co to má společného s Vánocemi? Zatím nic. Vyčkejte. Nebo třeba přestaňte číst.

Trojice kluků sportovců dospěla k věku patnácti let. Každý z nich začal být trochu jiný. Hlavně ve vztahu k děvčatům. Jarda plachý, Jirka odměřený, Honza něco mezi tím. Ale ani o to nejde.

Měli své představy, které se jim tu a tam splnily (alespoň částečně), měli své ideály, o nichž snili. Časem, hodně pozdějším časem zjistili, že ideál neexistuje. Jen se mu může někdo – nebo něco – jen přiblížit. Víc nebo méně.

Ještě pořád vám není jasné, kdeže jsou ty Vánoce, jež nemusí být jen svátky klidu? Tak dobře, už se k tomu dostáváme. Není důležité, koho z těch tří kluků napadlo to, co řekl: „Uděláme našim doma radost. Překvapíme je a přineseme jim stromek.“

Mlčení znamená souhlas. Zbývající dva to tím potvrdili. Ale jen chvíli. „Jak to myslíš?“ pronesl jeden ze zbývajících dvou. Vyslechl, že zkrátka přinesou rodičům domů vánoční stromek. Dřív, než bude potřeba jej koupit. A platit. „Takže krádež,“ podotkl třetí. „Krádež z lesa?“ ujistil se.

Ano. Šlo o krádež stromku z lesa, vyjasnili si po nějaké době všichni tři kamarádi.

Chvilku svorně mlčeli. „Tak jo. Kdy, kde a jak?“ zeptal se jeden z těch patnáctiletých. Nejmenovaný iniciátor měl jasno. „Zítra, v sousedním lese. S pilkou. Kdo ji může přinést?“ Zase ticho. „Dobře. Tak ji vezmu já. Táta doma takovou šikovnou, akorát do ruky, má,“ uzavřel pro tuhle chvíli záležitost iniciátor vánoční stromečkové akce.

Na jejím startu byli nervóznější než sprinteři před finálovým olympijským závodem. Nechtěli to dávat najevo, ale vzájemně se přečetli. Přece jen se znali už hodně dlouho. A dobře.

Sněhem mírně poprášené stromky je přivítaly mlčky. Jak jinak? Když se však zuby pilky zakously do prvního vybraného nešťastníka, jako by promluvil: „Neděláte dobře.“ Nebylo mu to nic platné. Šel k zemi.

Pak druhý a taky třetí. Zbývalo je svázat, vzít na ramena a odnést domů. Trojice kamarádů se po sobě podívala radostně a skoro vítězně. Kluci netušili, že v duchu jásají předčasně.

Hajný byl na rozdíl od nich zkušený. V klidu si počkal, až trojice stromkových pytláků dokončí svou nečistou práci. Až povlečou svou kořist z lesa. A pak je zaskočil.

Moc se nemluvilo. Kluci hodili stromky na zem a chtěli začít utíkat. Neudělali to. Jednak kvůli nepřátelsky se tvářícímu psovi, jednak proto, že hajný dobře znal iniciátora stromečkové akce.

Ve všech třech rodinách bylo před Vánocemi rušno a dusno. Po klidu ani památky. Ne, nešlo o pokutu, kterou museli rodiče kluků zaplatit. Důvodem byl šok rodičů. Nečekali, že jejich děti něco takového udělají.

Může to skutečně znít jako pohádka. Ale pohádka to fakt není. Autor těchto řádků je totiž jeden z oněch kluků. Který? Zkuste hádat.

JINDŘICH ROLNÝ

Příspěvek číslo 22: ZAKUŘ SI, INŽENÝRE BEZ DOMOVA

Vánoc jsem měl plnou hlavu. A nejen Vánoc. V práci napilno, doma vážně nemocné dítě. Rodiče zajímalo, v který konkrétní den přijedeme na tradiční sváteční návštěvu. „Já se z toho všeho podělám,“ slyšel jsem sám sebe v duchu. Pokolikáté už?

Cestou na nástupní ostrůvek tramvaje jsem hleděl spíš do země a do sebe než kolem sebe. I proto jsem se lekl. „Ahój! Jak se máš?“ křičel kdosi na plné plíce. Přede mnou stáli tři bezdomovci. Jeden z nich mi byl jaksi povědomý.

V rámci oněch předvánočních starostí a možností jsem přinutil své mozkové závity k činnosti. Odkud ho znám? Kde jsem ho viděl? Kdo to je? Kdo to může být?

Nejsem nelida. Neprošel jsem okolo jako ignorant, kterého tihle lidé otravují a odpuzují. Zůstal jsem před touhle i v zimě nevábně vonící trojicí stát. Halekatel mě oslovil křestním jménem. Znal mě. Ale já jeho v téhle chvíli pořád ještě ne.

Nebylo mi nejlíp. Ze všech těch předvánočních starostí, problémů v rodině. Z toho, co se dálo tady a teď. Zeptat se ho: Kterýpak ty jsi? Mi bylo hloupé. Proto jsem se snažil přinutit své mozkové závity k ještě vyšším obrátkám. Vyslyšely mě. Inženýr Karlíček. To nemůže být nikdo jiný než inženýr Karlíček. Byť v obnošeném vatovaném kabátě.

Byl to on. Když uslyšel polohlasem a opatrně vyslovené své křestní jméno (kdoví, po jak dlouhé době), znatelně pookřál. „Já věděl, že mě poznáš. A taky vím, že mi teď pomůžeš,“ doprovodil svou řeč pohledem na zapálenou cigaretu v mé ruce. Na chvilku, na kratičkou chvilku se odmlčel. Málem dramaticky.

„Nemáš cigáro?“ řekl po chvíli s nadějí v hlase. Měl jsem. Samozřejmě jsem měl, protože nikotin je spolu s kávou pohonnou hmotou mého těla. Krabička cigaret, kterou jsem vytáhl z kapsy, se najednou proměnila v magnet. V magnet, který přitahoval pohledy všech tří bezdomovců.

Ve chvíli, kdy jsem ji otevřel, zazněl (nevím proč jsem to věděl už předem) dotaz inženýra bez domova: „Tys byl vždycky dobrý chlap. Určitě máš cigáro i pro moje kámoše, že?“ Měl jsem. Nejprve jedno, pak druhé.

Přiznám se: někdy jsem zbabělec a posera. V dobrém i špatném smyslu. Projevilo se to i tenkrát při postávání a pokuřování s oněmi třemi bezdomovci na hodně frekventovaném místě. Kolem chodili lidé, někteří bez povšimnutí. Jiní na nás významně hleděli. Po druhé cigaretě jsem vytáhl načatou krabičku cigaret ještě jednou a podal ji inženýru Karlíčkovi. „Kluci, užijte si to,“ řekl jsem bezdomovcům jen o pár let mladším než jsem sám.

K nástupnímu ostrůvku, na který se už dřív se mnou přestěhovali, právě přijížděla další z mých tramvají. Nikomu z nich jsem ruku nepodal. Jen jim řekl: „Mějte se dobře. A hezké svátky.“ Vypadlo to ze mě jaksi automaticky.

Až v tramvaji jsem si uvědomil, že to bylo hloupé a skoro nelidské. Jak mohou mít hezké Vánoce lidé, kteří nemají střechu nad hlavou, od nichž se ostatní s odporem odvracejí a o kterých si někteří myslí, že jsou skoro víc zvířata než lidé?

Inženýr Karlíček byl ještě před pár lety ekonom a manažer. Ve firmě sídlící kousek od tramvajové zastávky, u niž jsme se potkali. Jenže už tenkrát pil. Hodně. Spíš chlastal. Dodnes neví, že mi pokazil Vánoce. Ale i kdyby věděl, stejně by mu to bylo nejspíš jedno.

JIŘÍ JANKŮ

Příspěvek číslo 21: VÁNOCE, KTERÉ NEBYLY

Co sis uvařila a napekla, to si taky sněz, říkávala s oblibou – a hodně často – moje máma. Už od mého raného dětství. Dlužno říci, že vařit a péct jsem neuměla hodně dlouho. Ale na jakési pomyslné sporákové plotně a v jeho troubě jsem si toho uměla sama pro sebe připravit dost. Hlavně při dospívání. Jenže k jídlu to rozhodně nebylo. Pro nikoho.

Bylo mi tenkrát skoro osmnáct. Kluk, s nímž jsem v té době chodila, byl o dost starší. Tak dobře – o hodně starší. Měl třicet. Pokud se po těch letech nepletu, byl můj třetí nebo čtvrtý v pořadí. Ale první, o němž rodiče nevěděli. Nesměli vědět. Nesouhlasili by. Byli by totiž proti. Výrazně.

První byl také co se týká zkušeností. Jakýchkoli. Byl prostě nejlepší. I proto jsem s ním souhlasila úplně, úplně ve všem. Včetně účasti na večírku, který se konal v sousedním městě u jednoho z našich kamarádů. Vlastně jeho kamaráda. Den před Štědrým večerem. A mejdan začínal taky večer. Rodičům jsem se o něm samozřejmě říci neodvážila. Nemohla. Uslyšeli ode mě jen to, že jdu za kamarádkami.

Koho by napadlo, že to skončí tak, jak to skončilo? Mě rozhodně ne. O rodičích nemluvě. Chudáci. Ještě teď se musí obracet v hrobě, když si na to vzpomenu. Je mi jich pořád líto. Moc a moc líto. Promiňte mi to, táto a mámo. Teda jestli ještě vůbec můžete.

Účastníci večírku se scházeli pomalu. Velmi pomalu. Zábava vázla a rozjížděla se ještě pomaleji. O to rychlejší obrátky časem nabrala. Až jsem se nestačila divit. A pak už ani nemohla divit. Drogy? Říkáte si? Ne, nic takového jsme tenkrát neměli. Stačily nám kombinované třídruhové nápoje. Účinkovaly rychle. Člověk se za chvíli motal, pak se domotal. Každý z nás někam jinam a k něčemu jinému. Já si z té doby pamatuji jako poslední křeslo. Pak už nic.

Křeslo bylo nejen poslední, ale taky první. To když jsem se v něm probudila. Hlava mi třeštila, pohled byl kalný. Rozmazaný oční obraz obsahoval jakousi dvojici spící na zemi, vedle ní se povalující spoustu lahví. Zřejmě prázdných. Na gauči taky kdosi ležel. Ti kdosi byli tři. Jen toho svého jsem nikde neviděla.

Opatrná zkouška stability mých nohou dopadla dobře. Stejně opatrně jsem našlapovala a vydala se na průzkum bytu. V ložnici mezi čtyřmi tvrdě spícími účastníky večírku můj miláček nebyl. V kuchyni jsem se zaradovala, ale jen na chvilku. Na stole tam ležel kluk, který mu byl hodně podobný. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Nevěřili byste, kde jsem tu svou tehdejší lásku našla. Seděl na záchodové míse. Spal jako zabitý.

„Ty spíš jako zabitý, ale mě naši zabijí doopravdy,“ uslyšel ode mě, když jsem zjistila, jaký je den a kolik je hodin. Čtyřiadvacátého prosince, jedna po poledni. „Musím rychle domů. Co nejrychleji. Dělej s tím něco,“ křičela jsem na svého miláčka hystericky. Chvíli mu trvalo, než úplně pochopil.

„Emil tě odveze,“ řekl a šel ho do kuchyně vzbudit. Ne, neproklínejte mě a nepohoršujte se. Mně to tehdy nedocházelo. Potřebovala jsem být doma co nejdřív. I tak to byl průšvih. A velký. Hodně velký.

Emil mě ochotně odvezl. Jen nevím, kam až vlastně. Probudila jsem se v nemocnici a u mé postele stáli táta s mámou. Máma brečela, táta se tvářil smutně. Ale mluvit mohl. „Hezké Vánoce, holčičko,“ řekl zastřeným hlasem. A dodal: „Vítám tě mezi živými.“

Z nemocnice domů mě tenkrát pustili až po Novém roce. Emila neměli pustit odkud. Tu havárii nepřežil.

ANNA FLORIANOVÁ

Příspěvek číslo 20: PROMIŇ, MAMI

Mobil mu v kapse zavibroval a současně začal vyzvánět. Ač se to může zdát nemožné, člověk najednou vycítí, že přístroj tentokrát přináší nějakou nepříjemnou zprávu. Jako právě v tomto případě.

Představil se a vzápětí se mu před očima zatmělo. „Vaše maminka leží tady u nás v nemocnici. Selhalo jí srdce, sousedka ji našla v bezvědomí v předsíni jejího domku. Musela tam ležet dlouho, možná celou noc,“ informoval ho ten příjemný neznámý ženský hlas.

Poděkoval za zprávu, zamáčkl tlačítko přístroje a zdálo se mu, že všechno se s ním začíná točit. Pro jistotu se zády opřel o zeď domu. Začal se ho zmocňovat zmatek. Co teď? Co mám vlastně dělat?

Do Vánoc zbýval týden. Navštívit ovdovělou matku v jejím vesnickém domku měl v plánu včera večer. Chtěl se jí zeptat, jestli něco nepotřebuje a taky ji pozvat na svátky k sobě domů. Jenže kolegové v práci ho udolali. Narychlo zorganizovali jakýsi předvánoční večírek a přesvědčili ho, že na něm nesmí chybět. „Zajedeš za máti zítra. Vždyť nehoří,“ byl jejich poslední argument, na který – i když váhavě – přistoupil.

Zatracení kamarádi. Vždyť já ji kvůli nim zabil, napadlo ho. Kdybych za ní včera jel, mohlo být všechno jinak. Pak si uvědomil, že jeho matka mrtvá není. Žije. „Vaše maminka leží tady u nás v nemocnici.“ Tak to ten neznámý ženský hlas říkal. Musím za ní, okamžitě musím za ní, uvědomil si konečně jedináček.

Lékař byl sympatický muž ve středním věku. Vlil mu do žil optimismu. „Zatím není nic jisté, ale věřím, že vaše maminka to přežije. Má tuhý kořínek,“ uslyšel od něho. Nebo se mu to jen zdálo? Nenamlouval si to?

Vánoce ze svého letošního kalendáře vymazal. Úplně a definitivně. Když zaslechl ze svého rádia nebo televizoru jakoukoliv zmínku o nich, přístroje okamžitě nemilosrdně vypínal.

Po večerech sedával ve svém oblíbeném pohodlném křesle a hlavou se mu honilo všechno možné. Vzpomínky na dětství, na bezdětné manželství s neslavným koncem, na otcovu tragickou smrt. Na kamarády a kolegy z práce, s nimiž mu bylo u piva tak dobře.

Až moc dobře. Natolik dobře, že jsem kvůli nim skoro zabil svou matku, vyčítal si pořád dokola. Jestli to nepřežije, bude to moje vina. Jen a jen moje vina, peskoval se. Teď v křesle i po každém odchodu z návštěvy matky v nemocnici. Jestli to přežije, přestanu pít. A začnu kašlat  na kamarády i kolegy v práci, dával si předvánoční i novoroční předsevzetí současně. Pokud to přežije, nastěhuju ji k sobě. Ať se jí to líbí nebo nelíbí, rozhodl se těsně předtím, než v křesle psychicky unavený tvrdě usnul.

Matka to přežila. Doktor měl pravdu – do života ji vrátil skutečně hodně tuhý kořínek. Jen s přestěhováním k synovi nechtěla souhlasit. Pokud mě k tomu donutíš, zabiješ mě,“ uslyšel od ní. Těch dvou slov – zabiješ mě – se lekl. Vždyť já tě už jednou málem zabil, podruhé se o to pokoušet nebudu, řekl si.

Nechal ji žít v jejím domku, k němuž měla celoživotní vztah. A jezdil tam za ní dvakrát, třikrát týdně. Kamarády a kolegy v práci hodil za hlavu. Vyčítali mu to, ale bylo mu to jedno.

Jedno mu nebyla jiná věc: na příští vánoce se moc těšil, ale nakonec je prožil sám. Krátce před nimi jeho matka zemřela. Doma, v klidu, v jeho oblíbeném křesle, které jí do domku přivezl. Mezi jeho dvěma návštěvami.

Vánoce pro něho znovu nebyly Vánocemi. Byl smutný, dokonce si i pobrečel. Ale tentokrát jsem ji nezabil, utěšoval se.

KAREL ČTVRTEČKA

Příspěvek číslo 19: CHLAPI PRÝ NEBREČÍ. NENÍ TO PRAVDA

Z postelového pohledu na zádech ležícího „střelce“ strop pokoje Vánoce ničím nepřipomínal. A jeho stěny už vůbec ne. Svátky klidu a míru, jak je mnozí nazývají, v něm tu a tam probleskovaly snad jen zásluhou malé voňavé svíčky, kterou jsem před chvílí zapálil.

Pět kroků od okna ke dveřím, pět kroků od dveří k oknu, napsal kdysi kdosi. Fučík. Měl na mysli celu. Jenže tahle moje místnost vězeňská cela není. I když ji v některých chvílích připomíná.

Naše manželství mi zase připomíná propast. Hlubokou propast. Blížilo se dospělému osmnáctiletému věku, když jsem nečekaně uslyšel: „Už s tebou nechci žít. Jsi nula, nic jsi v životě nedokázal. Nevážím si tě, rozvedeme se.“

Trochu jsem tušil, že se k něčemu podobnému schyluje. Nápověd byla po těch společně prožitých letech spousta. Třeba návštěva kadeřnice, po níž se matka našich dvou šikovných dospívajících dětí vrátila bez jakékoli změny na hlavě. Vlastně se změnou – poměrně dost rozcuchaná. Taky její příchod ve tři ráno. S kabátem hodně vyváleným ve sněhu. Nadřazenost v jejím chování, úsečnost v debatách, které jsme dřív vedli dlouho, příjemně, s humorem a bez problémů.

Budiž jí ke cti, říkal jsem si tenkrát na konci léta, že to chce řešit rozumně. „Rozejdeme se v klidu. Jako dobří dlouholetí partneři.“ Tak to říkala. Nebo podobně.

Nebylo mi to jedno. Ale co člověk nadělá? Dohoda zněla, že počkáme, až bude kluk plnoletý. V lednu. Dohoda je věc jedna, skutečnost druhá. Události dostaly spád. Jeden se nestačil divit. Dohoda nedohoda, děti neděti, skoro exmanželství neexmanželství.

Úřední obálku s oním pro každého málo oblíbeným pruhem jsem si na poště vyzvedl týden před Vánocemi. „Dostal jsem ten nejhezčí dárek pod stromeček za celou dobu našeho manželství. Nejen za manželství, za celý život,“ poznamenal jsem tehdy hlasem, který snad ani nebyl můj. A uvolnil tím lavinu. Hlasitých slov a výčitek.

Od té chvíle jsem začal být pro svou zatím stále zákonitou manželku jakousi ještě špinavější onucí. Neustále se od ní odvracela a ignorovala ji. Natož aby jí třeba řekla: „Ty špindíro odporná, s tebou se už nemám o čem bavit.“

Tohle všechno i mnohé jiné mi běželo hlavou v té pozici na zádech ležícího postelového střelce. Na Štědrý večer, někdy krátce po sedmé hodině. Za dveřmi a zdí kuchyně sousedící s mým obývacím pokojem bylo slyšet hlas mé kdysi tolik milované ženy: „Ať je nám všem dobře. Ať se tady za rok zase všichni sejdeme ve zdraví.“

Ne, nepřeslechl jsem se. Byla to stejná slova, která říkala u vánoční večeře každý rok. Možná si neuvědomila, že tentokrát je situace jiná. Sakra jiná. Že mi o den dřív řekla: „U stolu a u stromku tě nechci.“ V té chvíli jsem tomu nevěřil. Nemohl uvěřit. O den později jsem tu větu uslyšel znovu.

Chlapi nebrečí, říká se. Jenže mně se brečet chtělo. A pak ještě jednou. Když za mnou o něco později přišly obě děti. Když mi dávaly svoje vánoční dárky a přály mi všechno nejlepší. „Mám vás rád,“ řekl jsem jim tenkrát a nevěděl, co si myslí o slzách, které se vyronily z mých očí.

Je to naštěstí dávno. Hodně dávno. Všechno přebolelo, čas a život pohnuly mnohým. Děti jsou už dávno dospělé, často se potkáváme. Nevím, co si myslí o Vánocích ony. Já je od určité doby nemám rád. Divíte se mi?

SLÁVEK ZAHRADNÍČEK

VÁNOCE BEZ KLIDU

"Dcera a slzy" je název vítězného listopadového soutěžního příspěvku. Jeho autorkou je MARKÉTA HOLCOVÁ. Stejně jako její předchůdci, také ona získává v kavárně Útulno poukázku na konzumaci v hodnotě 200 korun.
Prosincové téma je - jak jinak - vánoční. Jenže Vánoce nemusí být vždy jen svátky klidu...

Příspěvek číslo 18: JAKO KŮL V PLOTĚ

Bydlím na sídlišti. Na velkém sídlišti. Lidí je tady jako mravenců v mraveništi, ale já si přesto připadám osamělá. Hodně osamělá. Jako bych žila někde úplně jinde. Na malé vesničce. Vlastně ještě kdesi velký kus za ní. Na samotě, kde dávají lišky dobrou noc a z cesty na vesnickou náves vás pořádně rozbolejí nohy.

Nechci vám tady brečet, protože si za to můžu sama. Jedině sama. Jen o jedno vás prosím. Moc prosím. Vyslechněte mě a dočtěte až do konce. I tím mi trochu pomůžete. Alespoň v to doufám. Úlevu totiž potřebuju. Ta bolest a osamělost se totiž nedá vydržet a nevím, jak ji léčit. Věřte mi. Věříte mi? Skutečně?

Bývala jsem mladá, snad i hezká, veselá. Nepokazila jsem žádnou legraci. Sice je to už dávno, ale kluci se kolem mě rojili jako vosy kolem kapky medu. Stačilo mi tenkrát jen ukázat prstem (nebo přesněji řečeno v duchu se rozhodnout), a kterýkoliv z nich byl můj. A taky byl. Samozřejmě když jsem chtěla.

Nějakou dobu to tak trvalo. Nechtějte, abych vám mladším vyprávěla podrobnosti. Byla to sice jiná doba, ale princip úplně stejný jako teď. U vás současníků, kterým – přiznám se – já teď už stará bába závidím. Ale taky vím, že mám svoje definitivně odžito. Bohužel.

Jednou se samozřejmě našel ten, který pro mě byl výjimečný. Tím, jak vypadal, jak se choval, co uměl, jak mě pohltil. Doslova. Vším. Nějakou dobu jsme spolu chodili a nakonec se vzali. Nemuseli jsme. Škoda. Dvakrát škoda.

Po nějaké době jsem pronesla ony památné – a hlavně pro mě osudové věty: „Jindro, nikdy nechci mít děti. Stačí mi a vždycky bude stačit naše láska. Bojím se, že potomek by nám ji narušil. Možná i úplně zničil. Vystačíme si sami. Souhlasíš?“

Souhlasil. I když teď, po těch dlouhých letech vím, že vnitřně nesouhlasil. Jenže tenkrát jsem to z jeho nádherných, hlubokých modrých očí vyčíst nedovedla. A nevyčetla. Škoda. Kolikrát jen jsem si tohle jediné slovíčko v životě řekla? Kolikrát mě ťalo do srdce, aniž by mě zabilo a ukončilo moje trápení? Zase škoda.

Žili jsme si s manželem hezky. Měli se rádi, peníze nám nechyběly, mně nevadilo, že se vídáme méně než jiní manželé. Byl věčně na cestách, obchodoval totiž se stroji. Z ciziny se nikdy nevrátil bez dárku pro mě. Takhle vypadá ryzí, nefalšované štěstí, myslela jsem si v té době. Jak jsem se mýlila…

Léta běžela. Jednoho dne přinesl pomyslný listonoš onu neblahou zprávu: Váš manžel má rakovinu v pokročilém stádiu. Počítejte s tím, že nejpozději do několika měsíců zemře.

Byla to pro mě rána kladivem do hlavy. Plánovali jsme, že si z našetřených peněz koupíme domek. Už jsme ho měli i vyhlédnutý. Těšili se, jak se oba v důchodu konečně vzájemně užijeme, jak se budeme společně probouzet, snídat, obědvat i večeřet. Jak si u domku na zahrádce vypěstujeme zeleninu i květiny, které nám provoní zbytek společného života.

Jakési kytky snad provoněly jen smuteční obřadní síň, v níž jsem se s milovaným manželem naposledy loučila – aniž by on o tom věděl. Nemám žádné sourozence, byla jsem jedináček. Můj muž na tom byl stejně.

Zůstala jsem sama. Úplně sama, jako kůl v plotě. Na tom velkém sídlišti, na kterém si připadám mezi spoustou lidí hodně osamělá. Rozumíte mi? A pokud jste dočetli až do konce, moc vám děkuju. Dám vám za to jednu radu: dejte si pozor, moc velký pozor, ať podobná bolest nepotká vás. Je málem k nepřežití.

ANNA ŠTĚTINOVÁ

Příspěvek číslo 17: DCERA A SLZY

„Maminko, zamilovala jsem se,“ slyším od své patnáctileté dcery. Mlčím. Vím, že potřebuje prostor, že to není všechno, co mi chce říct. Samozřejmě. Je to tak. „Zamilovala jsem se do kluka z naší třídy. Do Honzy. Je božskej. Světovej. Už jsme se spolu i líbali,“ rozplývá se moje deváťačka a oči jí září.

Jak jí jen vysvětlit, že to jsou jen první záchvěvy, že takových bude ještě spousta? Honzů, Davidů, Robertů a já nevím, jak se všichni budou jmenovat? Jsem opatrná. Říkám, že jí to přeju, ale ať si dává pozor. Na vážnou známost má ještě čas.

„Nebo, maminko. Já vím. A Honza taky.“ Její hlas zní najednou jinak. Dospěle. Nebo se mi to jen zdá? Nezdá. To dítě skutečně dospívá. Rychleji, než vůbec stačím vnímat. Tak mi to alespoň připadá.

Po pár dnech je celá uslzená. Holé neštěstí. „Honza se na mě vykašlal. Teď chodí s Verčou,“ vzlyká dcera. Náznaky dospělosti jsou najednou pryč. Je mi jí líto. Moc líto.

Jenže jak ji účinně utěšit? Jak jí pofoukat a rychle zahojit tu pro ni hodně hlubokou ránu? „Vykašli se na něho taky. A nebul. Zítra spolu zajdem na zmrzlinu,“ slyším se a jsem překvapená, co ze mě nakonec vypadlo. Bude to stačit?

Pak je nějakou dobu klid. Dítě vypadá spokojeně. Na nic si nestěžuje, s ničím se nesvěřuje, jeho dušičku evidentně nic nebolí. Začínám z toho být nervózní. Není to onen pověstný klid před bouří? Nepřijde už brzy nějaká ničivá povodeň nebo nedejbože dokonce tsunami?

Moje obavy jsou zřejmě zbytečné. „Kašlu na kluky. Na všechny. Nestojí za nic. Všichni jsou stejní, jde jim jen o jedno,“ stává se z ní po pár dnech opět skoro dospělá žena. „Mám ráda jen tebe, maminko,“ obejme mě a dá mi pusu.

Skoro se stydím za slzy, které se mi derou do očí. Odvracím hlavu, aby je dítě nevidělo. Ale proč to dělám? Proč? Copak je na tom něco špatného?“ napadá mě. Nevím. Sama si neumím odpovědět.

Zdá se, že téma kluků a vztahů definitivně skončilo. Jeho místo zaujalo jiné. Móda. Nebo přesněji řečeno to, co se teď ve třídě nosí. Co frčí. Co mají všechny holky, jen ta moje zatím ne. Boty. Trička. Mikiny. Bundy. A tak dále a tak dále.

Snažím se jí vysvětlit, že všechno mít nemůže. Nevydělávám tolik, abych si to pro ni mohla dovolit. A její táta, který od nás před pěti lety odešel za jinou, je nezvěstný. Doslova. Od něho žádnou pomoc čekat nemůžeme.

Dcera se na mě dívá s pochopením. Pokyvuje hlavou. „Já vím, maminko. Ale aspoň ty botičky bychom nějak pořídit mohly, ne? Půjdu třeba na nějakou brigádu, abych si na ně mohla přispět,“ navrhuje.

Znovu se mi derou do očí slzy. Znovu se za ně stydím a odvracím hlavu, aby je dítě nevidělo. Není už tohle nějaká nemoc? Pomyslím si. A začínám z toho být nervózní.

Na dítěti není sebemenší nervozita vidět. Možná nic takového ani nezná. Přicházívá za mnou uvolněná, bezstarostná, veselá, spokojená. Jako by tušila, že její dny jsou sečteny. Že už ji toho v životě moc nečeká.

Zabilo ji auto, za jehož volantem seděl mladý, hodně opilý řidič. Naštěstí se snad netrápila. Byla na místě mrtvá.

A Honza, móda, botičky, brigáda? To všechno se událo v mých snech. Dceruška mě v nich chodí navštěvovat. Skoro každý den.

MARKÉTA HOLCOVÁ

Příspěvek číslo 16: JAZYK JAKO BŘITVA. A DVOJČATA

„Chci s tebou mít dítě.“ Ta věta ze mě vyklouzla rychleji než on. Kdo mohl tušit, že toho budu časem litovat? Teď se na mě v šeru podzimního podvečera zkoumavě podíval.

„Slyšel jsem dobře? Ještě nedávno jsi říkala, abych si dával pozor. Děje se něco? Chceš mě uhnat? Nebo jak si to mám vysvětlit?“ padaly z něho otázky jedna za druhou.

Slast z milování s ním byla ta tam. Vystřídal ji strach. Strach, že ho ztratím, že už ho nikdy neuvidím. V ten moment jsem nevěděla, co mu říct. Jakákoliv slova byla důkladně uvězněná kdesi hluboko ve mně. Pokoušela se dostat na svobodu, ale marně. Nečekané vězeňské mříže byly pevné.

Věděla jsem, proč se mu v tu chvíli bojím podívat do očí. Když jsem se přemohla a udělala to, pokoušely se o mě mdloby. Z dříve něžných, zamilovaných očí vylézaly nekonečné zástupy jakýchsi odporných dlouhých červů. Na každém z nich výrazně svítila dvě slova: Pozor! Nebezpečí!

To se mi jen zdá. Je to pouhý nepříjemný sen, přesvědčovala jsem sama sebe. Nebyl. Zatímco popsaní červi pokračovali ve svém nekonečném tažení, v jeho ústech se objevila břitva. Velká a dokonale nabroušená.

„Jsi vyděračka. Začínám se tě bát,“ ťal ostřím onoho nástroje do nejcitlivějšího místa mého těla. Jak už to u řezných ran bývá, v první chvíli jsem žádnou bolest necítila. O to větší následovala vzápětí.

Jeho jazyková břitva ve mně totiž otevřela další hlubokou a nevyléčitelnou ránu. „Všechny jste stejné. Jde vám o to, abyste chlapa oblbnuly a nahnaly ho do chomoutu. Mít na nás papír a pocit, že muž je váš majetek. Takové jste,“ otáčel břitvou v mé hluboké ráně o tři sta šedesát stupňů.

Uhnula jsem pohledem od jeho očí do okna. Za ním bylo stejně odporně jako teď tady uvnitř. Pošmourno, vlhko, podzimně. Ale aspoň bez břitev a hlubokých slovních ran.

Chtělo se mi křičet, brečet, vztekat se, oponovat, bránit se i útočit. Nic z toho jsem neudělala. Nešlo to. Jen jsem tak ležela, hleděla tupě do stropu a jako důkladně zbitý pes si lízala utržené šrámy a rány.

Je mi sedmadvacet, jemu o tři roky víc. Žijeme spolu pět let. To si sakra myslel, že nikdy nebudu chtít dítě? Že ve mně netikají ony pověstné hodiny a nemám žádný mateřský pud? Jenže tak promlouvám jen sama k sobě a jemu se to říct neodvážím.

Je ticho. Zlověstné ticho. Občas je ze své klece přeruší jen andulka, kterou jsme si koupili v počátcích vztahu, na potvrzení naší lásky. Budeme ji milovat tak, jako se máme a budeme mít rádi my vzájemně, říkali jsme si tenkrát ve Zverimexu.

Andulka toho o vztahových problémech lidí moc neví. Nebo se pletu? Co když na nás teď křičí, abychom se vzpamatovali a neházeli oněch pět příjemných, poklidných, hodně zaláskovaných let do hluboké propasti? Nerozumím ptačí řeči. Ale teď, právě teď, bych jí rozumět chtěla. A moc.

Jenže stejně by mi to nebylo nic platné. Ona jedna jediná větička „chci s tebou mít dítě“ ho z našeho hnízdečka pětileté lásky vypudila. Poměrně brzy.

Nepoučila jsem se z toho. Ona krátká větička „chci s tebou mít dítě“ ze mě totiž vypadla ještě jednou. O tři roky později. Tentokrát bez následků. Nebo s následky? S manželem máme překrásná, šikovná dvojčátka.

KLÁRA SMUTNÁ

Příspěvek číslo 15: JEN POČKEJ, SYNÁČKU

„Však to jednou poznáš sám. Až budeš mít taky děti a budou ti dělat to samé, co ty děláš nám. Uvidíš, jaké to je mít strach. Hrozný strach,“ křičela na mě máma a v jejím obličeji se střídaly všechny možné barvy. Od téměř bílé až po červenou a fialovou.

Já začínal mít strach už teď. Strach, že se jí něco stane, že to rozčilení nepřežije. Fakt jsem se bál. Jenže místo abych se omluvil a třeba ji tenkrát i pohladil, ze mě vypadlo: „Vždyť se nic nestalo. Tak jsem z té zábavy přišel až ráno, no a co? Sice jsem porušil dohodu a slib, ale jsem v pořádku. A to je hlavní, ne?“

Bylo mi necelých sedmnáct a zasloužil jsem si tenkrát přinejmenším pár facek. To vím až teď. Tehdy jsem ji nedostal. Místo toho následovalo mámino mlčení. A pohled jejích smutných, zklamaných očí. Očí, z nichž začaly téct slzy. Potoky slz.

Otočila se a odešla do kuchyně. Chystat mi snídani.

                                                        Xxx

Díval jsem se na hodinky snad každou minutu. Stejně často pak z okna, na cestu vedoucí od trolejbusové zastávky. Zbytečně. Marně. Čas běžel zběsilým tempem, ve mně narůstala panika, kterou čas od času na chvíli vystřídalo zoufalství.

Co mám dělat? Někomu zavolat? Komu? Kam?

Být podlaha u okna měkčí, vystál bych v ní dozajista důlek. Takhle mě jen bolely nohy. I hlava. Nejen z cigaret, jejichž pozůstatků už byl plný popelník.

Konečně se objevil. Polilo mě horko a já nevěděl, jestli mám být víc šťastný nebo naštvaný.

„Kdes byl?“ udeřil jsem na svého čtrnáctiletého syna, který byl dosud při příchodech ze školy domů přesný a spolehlivý jako hodinky. „Kdes byl ty skoro čtyři hodiny?“ řval jsem jako pominutý a cítil, jak mi buší srdce.

Podíval se na mne těma svýma nevinnýma očima poněkud udiveně. Nebo se mi to jen zdálo? „U spolužákovy mámy v práci. Hráli jsme si tam na počítači.“ Podíval se na hodinky. „Vždyť ještě není ani šest. A venku je pořád světlo,“ zdůraznil nevím proč.

Nějak mi došla slova. Zřejmě i proto, že jsem najednou viděl svou uslzenou mámu a slyšel její zoufalý hlas: „Však to jednou poznáš sám. Až budeš mít taky děti a budou ti dělat to samé, co ty děláš nám. Uvidíš, jaké to je mít strach. Hrozný strach.“

Nevím, jestli mi taky hrály v obličeji všechny možné barvy. Jen si pamatuji, co jsem svému jinak šikovnému a hodnému synovi řekl: „Ať už se to nikdy neopakuje. To byl takový problém zavolat kde jsi, a že se zdržíš?“

                                                        Xxx

Šel jsem na dědečkovskou návštěvu a netušil, co mě čeká. „Já ho roztrhnu jak hada. Už dávno měl být doma,“ rozčiloval se syn nad zpožděním mého dvanáctiletého vnuka. Nervózně přecházel po pokoji a co chvíli se díval na hodinky. „Zdá se ti to normální, dědo?“ ptal se mě hlasem plným neskrývaných obav.

Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval. Pak jsem mu vylíčil svou historku s ranním příchodem ze zábavy a připomněl tu jeho školně počítačovou.

Pokýval hlavou a výraz jeho obličeje se změnil. I proto, že v zámku bytových dveří zarachotil klíč. Vnuk právě přišel.

JINDŘICH ROLNÝ

S DĚTMI I BEZ NICH

Říjnovým vítězem naší literární soutěže se stal SVATOPLUK SÝKORA. Začala listopadová část, týkající se života s dětmi i bez nich. Kdo získá dvousetkorunovou konzumaci v kavárně Útulno zdarma tentokrát?

Příspěvek číslo 14: Někdy je lepší snít než žít. – Je tomu však skutečně tak? Někdy možná ano, ale ne vždy.

Seděla a přemýšlela. Elizabeta. Snila? Nikoli – právě naopak. Cele si uvědomovala, že sny jí ubližují, tříští ji a paradoxně jí nedávají spát. Nutila svou mysl zklidnit se a vypudit je až na nejvzdálenější okraj jí samotné. Ovšem neúspěšně.
Ptáte se, jak je to možné, vždyť právě ony bereme do úst za účelem přání dobré noci. „A sladké sny!“ dodáváme. Tak často. Upřímně. Nevinně.
Zde se však dostáváme do slepé uličky a vyvstává tu určitá otázka: O jaké sny se vlastně jedná? Neexistují dvojí sny – ty, jež někomu přejeme, a druhé, po jejichž splnění touží on sám? Sny, jež někomu přejeme, rozumíme jakékoli hezké sny vypadající jako pohádka, již je nám ve spánku dovoleno sledovat. Na druhou stranu sny, po nichž toužíme, jsou ve skutečnosti jakési cíle, vytyčené námi samotnými. A právě o těchto druhých snech zde bude řeč. Nízký jest ten, kdož má nízké cíle, říká se. Opravdu? Je snad možné hodnotit cíle druhých? Ostatně - zpět k Elizabetě.
Ve skutečnosti to všechno začalo mnohem dříve, v době, kdy si to ještě neuvědomovala. Mohlo jí být tehdy zhruba necelých šestnáct let. Věřila, že sny se plní (ostatně, proti tomu ani já nic nenamítám).
Problém však nastává tehdy, máme-li snů příliš – a to se stalo právě Elizabetě. Aniž by to postřehla, počala se pomalu, pomalinku, téměř neznatelně, přece však, rozdvojovat a její dva sny proti sobě započaly válku. Nejprve šlo jen o malou rozepři, jež však postupem času nabírala na síle. Elizabeta se tomu ze začátku smála a neuvědomovala si, jaké následky může rozepře dvou snů způsobit.
Obdobně, jako se v antické mytologii dočítáme o pomoci Bohů, z nichž každý se přidal na jednu znepřátelenou stranu, také zde lze říci, že každý ze svářících se snů dostal určitou podporu. Jedna část Elizabety (rozum) jí napovídala ve prospěch snu, jenž jí zajišťoval (bude-li se mu věnovat) uplatnění a jistou práci a druhá (duše?) šeptala: „Možná budeš šťastnější.“
V průběhu několika let se zdánlivě úsměvný rozpor stával čím dál více zřetelný.
Elizabeta kličkovala mezi dvěma sny, z nichž vždy jeden na určitou dobu přebíral vládu nad její myslí.
Není však právě mysl vládcem všeho, vládcem celé bytosti? Příčinou veškerého?
Existuje něco mocnějšího než ona? Není tedy divu, že oba sny usilovaly právě o ovládnutí mysli. A protože první sen dostal podporu rozumu a za druhým stála duše, lze říci, že Elizabeta střídavě podléhala vlivu duše i rozumu.
Čím dál častěji se pokoušela nalézt možnou syntézu mezi oběma sny, onen pomyslný průsečík, bod, v němž se bez újmy střetnou oba, aniž by jeden z nich musel ustoupit do pozadí. Marně? Prozatím ano.
Později, neboť oba sny počaly tušit, že stále trvá status quo, pokoušely se mizet a náhle se opět objevovat, ztrácely se a vracely s cílem způsobit v Elizabetině mysli chaos, v jehož kratičkém trvání nepozorovaně jeden z nich udělá chybu a vítězný sen přebere konečnou vládu nad její myslí.
Elizabeta netušila, o co se sny snaží, a proto se cítila zmatená a do jisté míry také bezmocná. Jediné, čím si byla zcela jistá, se zdála skutečnost, že pokud to takhle půjde dál (beze změny a lhostejně), nemusí to dopadnout dobře. Pociťovala únavu a vyčerpání, svár snů jí bral sílu a radost.

Věřila, že se něco stane, musí stát – očekávala náhlý zvrat či změnu k lepšímu.
Pojednou ji však (zcela správně) napadlo, zda není strůjcem všeho ona sama, vždyť má snad někdo kromě jí samotné právo vládnout její mysli? „Nezpůsobila jsem si vše sama?“ pomyslela si.
Sny v tu chvíli znejistěly a stáhly se. „Teď tedy dojde takzvaně k lámání chleba,“ napadlo je naráz oba. Měly ve svých předtuchách pravdu. Skutečně.
Pozor ale – co se podpory týče: rozum je agresor a duše je Boží. Jen nabízí. A
neočekává. Skrze pocity jako vyslanec touhy skryta čeká. Její nevyužité možnosti jako v spánku odpočívají, až budou vyslány na světlo Boží. Jako zapomenuté světlo spí dosud na dně a nevnucují se, jen tiše pláčou a shovívavě pokyvují hlavou nad lidskou nevědomostí.
Ve chvíli, kdy pero vyloudí první tón ve formě písmene, pociťuje štěstí. „Tvořím,“ myslí si. Ale ten pomyslný (čertík) v ní jí říká, že nikoli. Proč mu vlastně nedat za pravdu?
Vždyť vše, co bude, již bylo. Stvořeno (?). Nic nového neexistuje a náhody jsou hloupost.
Jako nové věci. Od nedávna.
Ve chvíli, kdy hladí zvířecí srst a její prsty zaznamenávají jemný, popřípadě hrubší materiál, pociťuje štěstí. Opět. „Co teď?“ vzlyká.
Nechat vše být, ona myšlenka jako záchranné lano přichází jí náhle na pomoc a ona, topící se již, jej chvatně bere do rukou a děkuje. Nechápe. Užasle nad sebou pokyvuje hlavou. „Vždyť je to tak jednoduché!“ křičí.

P.A.

Příspěvek číslo 13: BYLA JSEM BLBKA. A VELKÁ

„Tohle jsi mi neměl dělat,“ slyším sama sebe.

Ticho. Smrtící ticho.

Ještě ve mně doznívá poslední z předlouhé řady orgasmů. Stačilo, aby se na mne podíval. Aby se mě dotkl.. O ostatním už vůbec nemluvě.

Teď ode mě odchází. Navždy?

Jsem trubka. Blbka. Já vím. Jenže co s tím mám dělat? Jak z toho ven?

Potkali jsme se náhodou. Velkou náhodou. Do té nové kavárny jsem vešla neplánovaně. Moc se mi líbil její název: Doma. Tomu zkrátka nešlo odolat. Protože doma jsem už dlouho nebyla. Nebylo kde. Nebylo kam. Domov neexistoval.

Seděl o dva stoly dál, vyzařovalo z něho sebevědomí, měl hluboké modré oči. Jejich hloubka dosahovala až daleko za mě. Kamsi ke stěně. Možná i za ni.

Žádná romantika. Žádné oťukávání. Nic takového.

Přišel, přisedl si a s ničím se nepáral. „Líbíš se mi. Chci tě. Budeme se líbit vzájemně, bude se nám to líbit oběma,“ vyhrkl sebevědomě.

Měl pravdu. Bez mé jediné výhrady. Byl bez sebemenší chybičky. Na těle, na duši, na všem.

„Miluju tě. Jsi krásná. Nejlepší. Ve všem. Zůstaneme spolu. Navždy.“ Kolikrát jen jsem tyhle jeho věty slyšela? Nespočítám to.

Najednou jsem měla dva domovy. Oba nádherné. V kavárně doma, kde jsme skoro denně prosedávali nám důvěrné dvě stejné židle, a u něj vy bytě. Neuvěřitelné štěstí.

Stal se ze mě ten nejšťastnější tvor pod sluncem. Ztrácela jsem se v hloubce jeho modrých očí a zapomínala na to, že nic není dokonalé. Źe všechno něco stojí, za všechno se musí platit. A mnohdy vůbec ne penězi.

Nepředbíhejme.

Ještě stále jsme ve fázi, kdy spěcháme po několika dvoudeckách vína z z Doma domů, kdy se z lůžka v jeho dvoupokojovém bytě stává milostné bojiště. Bojiště, na němž není vítězů ani poražených. Bojiště, z nějž odcházejí aktéři zcela vyčerpaní, ale šťastní.

                  

„Vezmeš si mě?“ uslyšela jsem od něho jednoho dne. Připadalo mi to jako úder pod pás. Ještě teď nevím proč. Tenkrát jsem si to zkrátka myslela. Nad i proto, že jsem nic podobného nečekala. Se stejnou rychlostí, s jakou začínaly naše milostné hrátky, jsem mu odpověděla: „Nevím.“

Byla to chyba. Moje velká chyba, jak jsem zjistila. Brzy. Vlastně pozdě.

Nebyla jsem na to připravená a záhy toho litovala. Jeho pomněnkově modré studánkové oči přestaly být tolik hluboké, na bojišti naší lásky najednou zůstávali vítězové a poražení.

A pak to přišlo.

„Tohle jsi mi neměl dělat,“ uslyšela jsem sama sebe. Následovalo ticho. Smrtící ticho, zabíjející naši lásku. Ale byla to vlastně láska?

Definitivně ve mně odezněl poslední z té předlouhé řady orgasmů a já procitla ze sna. Tvrdě, nečekaně. Jenže on to nebyl sen, ale holá realita. Procitnutí ze života.

Někdy je skutečně lepší snít než žít.

JITKA NAVRÁTILOVÁ 

Příspěvek číslo 12: BITTER SWEET

„Na co myslíš,“ zeptal se mě hlas a ruce patřící jemu se ke mně zezadu přivinuly. Cítil jsem její nahé tělo.
„Víš, jen mě napadlo, že tohle všechno teď mohlo být úplně jinak,“ vysvětloval jsem proud svých myšlenek. Právě jsem paranoidně stopoval jednu uvolněnou molekulu z neuronu, která si to šine někde mým mozkem.
„Vždyť jsme taky vůbec nemuseli být spolu,“ řekl jsem.
Takhle nemluv, pomyslel jsem si.
„Takhle nesmíš mluvit,“ svraštila obočí a chytila mě ještě pevněji. Pořád jsem se jí nenabažil a chvíli jsem zůstal příjemně paralyzovaný.
„Jen mě napadlo, že kdybych se tenkrát neopil dost na to, abych našel odvahu tě políbit, mohli jsme dneska být pořád jenom kamarádi,“ vysvětloval jsem jí.
„Nebo kdyby ses opil moc,“ smála se mi.
Je fakt, že v tomhle jsme si neměli co vyčítat. Akcelerátor emocí pomohl i nám, jako už tolika párům předtím.
A teď tu ležíme. Spolu. Dva? Jedno? „Nebo kdybys nebyla tak sexy na párty a nesvedla mě svým tancem,“ oponuju a rozehráváme hru Kde se to všechno mohlo pokazit.
„Kecko,“ kontruje.
Fakt je, že první dotyk byl tam. Před miniaturním pódiem, před bluesovou kapelou odněkud z lázní. Tam přestala být jen kamarádkou. Ten pohled! Asi jsem na ně úchyl, nebo jsou to zkrátka vážně okna do duše.
„Podívej se na mě, jako tehdy,“ usmál jsem se na ni a políbil ji. V tu chvíli se nedívala. Já jo. Tohle normálně nedělám, ale chtěl jsem vidět něco jako reklamu na nevinnost.
„Já si tím na začátku vážně nebyla jistá. Jestli se k sobě hodíme, víš..,“ špitne mi do ucha a pevně se ke mně přivine. Jako by se bála. „Jak jsme si kdysi řekli, že holt budeme čekat na svého prince a svou princeznu. A přitom..,“ objetí zesílí, jak je to jen u padesátikilové osůbky možné.
Takhle nějak vypadá štěstí? Když člověk nic nemusí, jen chce, aby tenhle okamžik trval do skonání světů. Ležet, vychutnávat si vůni a chuť toho druhého. Hlavně zůstat spolu.
„Na co zase myslíš?“ zeptal se mě hlas a ruce patřící jemu mi hodily na pracovní stůl stoh dokumentů.
MICHAL ČEJKA

Příspěvek číslo 11: VE SNU HMAT STRÁDÁ

Kosmonaut. Fotbalový reprezentant. Špičkový hokejista. Tím vším i mnohým dalším jsem byl ve svých dětských snech. Ale to jediné pořádné snění, o pár let později, se týkalo něčeho úplně jiného. Umět to se ženami.

Záviděl jsem kamarádovi Rosťovi, na něhož se děvčata lepila. Záviděl jsem i jinému, jmenoval se Jaromír, jenž se pro změnu úspěšně lepil na ně. Na mě vytrvale útočila jediná - brýlatá, hodně obtloustlá, pro mě i pro jiné nepřitažlivá a na moje gusto přespříliš agresivní Libuše.

Ach jo, říkám si i po dlouhých letech, když vzpomínám na to, jak jsem usínal a těšil se, že se mi jednou bude alespoň zdát o děvčatech. O děvčatech, která po mně šílí a rvou se o mě. Při té rvačce si na sobě trhají šaty, já jen blaženě přihlížím a trpělivě čekám, která z nich to vyhraje. Bylo mi jedno, kdo zvítězí. všechny ty dívky totiž byly moc pěkné. Nádherné.

Stejně jako v životě, i ve snu si člověk musí na leccos počkat. být trpělivý a netlačit na pilu. Jinak něco nešikovně přeřízne. A bude toho hodně litovat.
Netlačil jsem na pilu a dočkal se. Přišla. Byla neuvěřitelná. "Pojď," lákala mě do své měkké náruče. "Pojď a neváhej," reagovala na můj nevěřícný pohled..
Ještě chvíli jsem váhal.

"Co blbneš? Hni sebou," uslyšel jsem poprvé v životě svůj vnitřní hlas. Nešetřil mě a na rozdíl ode mne na pilu přitlačil: "Jdi na věc!"

Tak jsem šel na věc. Pomalu, pak rychleji. Finiš i cílová páska přišly mnohem dřív, než jsem je plánoval, očekával, chtěl. Moje krásná milá se za cílem rozplynula jak pára nad pověstným hrncem. Zbyla po ní jen vlhká, lepkavá skvrna na prostěradle.

Tak tohle má být láska? říkal jsem si při pohledu pod sebe. A skoro si začínal přát, aby se mi o něčem takovém už nikdy nezdálo. Marně. Moje snová milá přišla ještě několikrát. Úplně stejně. A úplně stejně taky odešla.

Pak chodit přestala a mně po ní zbyly jen vzpomínky. Pěkné i méně hezké. Každý zdravý dospělý chlap totiž určitě ví, o čem je řeč - když hmat strádá, není to zkrátka ono.

Jednoho dne dostal i hmat (a nejen on), o co jsem ho předtím dlouho šidil. Já pak chodil s nosem nahoru a naivně si myslel, že jsem král lidstva. Že mi patří a leží u nohou celý svět. Tak nějak mi v té pýše ušlo, že ona moje překrásná, skutečná královna má králů hned několik.

Po procitnutí přišel šok. Mrštil jsem tou svou pomyslnou královskou korunou do kouta a říkal si, že už nechci žádnou ženskou ani vidět. A už vůbec ne si nechat o nějaké zdát. 

Snům však neporučíš. "Tohle všechno patří jen tobě. Copak to chceš nechat zahálet? Není to věčná škoda?" zeptala se mě jednou naléhavě další, zbrusu nová snová milenka. Přitom odhazovala minišaty, pod nimiž vůbec nic neměla.
Nezklamal jsem ji. Zato sebe znovu ano.

Pokud někdo tvrdí, že snít je lepší než žít, neví o životě nic. nebo jen málo. Malinko. Zanedlouho mi bude čtyřicet a na snění jsem skutečný odborník. Zato zůstávám pořád sám a chci s někým žít. Pořádně, skutečně žít.

Právě o tom si teď nechávám zdát.
SVATOPLUK SÝKORA

SNY A ŽIVOT

Jak vidno, téma školy vás spíše odradilo než přitáhlo. Zářijovým vítězem se stal jediný účastník v tomto měsící - JINDŘICH ROLNÝ. Říjen bude ve znamení snů a života: Snít je někdy lepší než žít. Zaujme vás víc?

Příspěvek číslo 10: ŠKOLA ŽIVOTA. OD ŠKOLNICE

Už to vidím, jak si teď mnozí významně ťukáte prstem na čelo. Nevadí. Stejně si budu stát tvrdohlavě za svým: my jsme ve svých patnácti letech chodili do školy rádi. Mohla za to školníkova manželka.

Vidím ji jako dnes: poměrně mladá, asi o deset let starší než my. Stávala ráno u šaten a měla kontrolovat, jestli jsme přezutí. Jak si kdosi už dávno všiml, její zrak byl snad ještě o něco víc ostřejší než ostříží. Jenže její pohled většinou směřoval do úplně jiných míst, než byly konce našich dolních končetin.

„Ježíš, já ji miluju,“ prohlašoval každodenně spolužák Vyorálek cestou do schodů, vstříc prvnímu zvonění. Nebyl sám, kdo mladé paní školníkové oplácel stejným ostřížím pohledem. A taky nikoli na konce jejích nohou.

Hrdinové mlčí. Já tenkrát hrdina byl a taky se ani moc nedíval. Spolužáci přece nemuseli vědět, že manželé školníkovi a moji rodiče se přátelí. A taky se vzájemně navštěvují. Paní školníkovou jsem měl zrentgenovanou už dávno. Důkladně. Jednou, či vlastně víckrát, mi dokonce při překládání svých dlouhých nohou v křesle předvedla i barvu svého spodního prádla.

Uplynulo pár let. Už jsem směl nějakou dobu pít alkohol, chodit volit a taky rozhodovat sám o sobě. „Budu se vdávat,“ přišla za mnou jednoho dne sestra. „Chci, abys mi šel za svědka,“ prohlásila vzápětí. Neodmítl jsem. Proč taky? Svědčit přece nebolí. V té chvíli jsem ale netušil, že novomanželské svědčení nebude toho dne mým největším zážitkem.

Slunce svými paprsky nešetřilo. Popřálo mé sestře k významnému životnímu kroku teplotou nad třicet stupňů Celsia. Rozpalovalo plochou střechu restaurace, v níž jsme vydatně zajídali a hlavně zapíjeli konec svobody mé mladší sourozenkyně. A v jednom ze čtyř koutů toho rozlehlého hospodského hangáru se krčila – školnice.

Pořád ještě poměrně mladá, stále dost hezká, přitažlivá. A osamělá. Její manžel totiž dělal na svatbě řidiče. Důkladně, spolehlivě. Byl věčně pryč.

Ostříží zrak paní školníková neztratila ani po letech. Zabodával se mi nejen do očí. Pak její pohled začal vytvářet jakési směrovky. Ke dveřím lokálu. Ven. „Pojď,“ řekla mi tam jakýmsi přidušeným hlasem. Vzala mě za ruku a táhla mé horkem i alkoholem zmožené tělo směrem k zahrádkářské kolonii, která se rýsovala před námi. Na rozdíl ode mne nepila. Energie a chuti měla dost. Víc než já. Velení jsem jí s radostí přenechal.

Po bitvě je sice každý generál, ale dodnes si myslím, že tenkrát jsme byli vítězové oba. Každý svým způsobem.

Porážka mi hrozila až po pár dnech doma. „Prosímtě, cos to s tou košilí dělal?“ ptala se mě máma a ukazovala zelené skvrny v místech loktů. Cosi jsem zamumlal, tvářil se rádoby udiveně a nakonec to uhrál na remízu. Alespoň jsem si to myslel.

Paní školníková mi svatební hostinou mé sestry ze života nezmizela. Naštěstí? Naneštěstí? Neřešme to. Sám to dodnes nevím. Fakt.

Jedno ale vím určitě. Ta sexuální bitva, kterou jsme svedli poprvé venku mezi zahrádkami a záhonky, nebyla poslední. Další následovaly v lese nad bydlištěm té náruživé mladé paní, jedna dokonce u ní doma. Ve škole. Raději už ani nevzpomínám na to, co konkrétně téhle akci předcházelo: moje opilecké přelézání školního plotu, na jehož vrcholku trůnily hodně ostré bodce.

Klidně si teď znovu významně ťukejte prstem na čelo. Ale jedno vám řeknu: Byla to škola života. Hodně dobrá.

JINDŘICH ROLNÝ 

ZÁŘÍ PATŘÍ ŠKOLE

Srpnové kolo literární soutěže kavárny Útulno skončilo, vítězem se stal IVO FENCL. Pokračujeme dál, zářijovým tématem je vzpomínání na školu. Jakoukoli. Těšíme se, že budete psát, číst i hlasovat.

Příspěvek číslo 9: AQUA DI GIO

Kluk potkal holku. Dobře, já jsem potkal holku. A vlastně jsem ji už dávno znal. Postupně se z letmých pozdravů staly propsané hodiny na tomhle darebném facebooku.
„Jsi moje imaginární přítelkyně,“ napsal jsem ji jednou.
Osobní kontakt nám totiž nějak nebyl souzený. Můj anděl s nejkrásnějším úsměvem byla jen sada fotek na síti a pár písmenek, které mohl teoreticky psát kdokoli.
Bůh žehnej alkoholu. Kamarádova rozlučka se svobodou přišla jako vhodná doba pro bližší poznání, samozřejmě za podivných okolností v podobě dvou promile v mé krvi.
„Pojď, sám to domů asi nezvládneš,“ řekla.
Jasně, že zvládnu. Mám pořádnou praxi. Tuhle cestu z restaurace Sport jsem šel už asi tisíckrát, z toho polovinu v podroušeném stavu. Tohle jsem ale samozřejmě neřekl.
„To budeš hodná,“ vysoukal jsem ze sebe.
Křižovatka. Pusa na dobrou noc. „Sakra,“ smál jsem se, když jsem škobrtl o obrubník a o parapet rohového domu si málem vypíchl oko.
„Takže ještě kousek,“ usmála se a já v ní najednou viděl svoji soukromou Florence Nithingalovou, Dámu s lampou.

„Moc se omlouvám, já tě chtěl v noci asi políbit,“ omlouval jsem se „gentlemansky“ další den. No jo, já ji chtěl vážně políbit.
„Nic se nestalo, byl jsi opilý,“ přijala námitku pro polehčující okolnosti.
„Uvidíme se na festivalu?“ zeptala se.

Viděli jsme se. Já byl na místě už od pěti hodin a chystal se na svoji moderátorskou premiéru. Jasně že jsem se neustále otáčel ke vchodu, takže není div, že jsem ji spatřil v prvním okamžiku, kdy přišla. Znáte ty kýčovité scény z romantických filmů, kdy se záběr zpomalí, věnuje se hlavní ženské roli a k tomu hraje hudba? Tak nějak mi to připadalo. Samozřejmě zpětně.
Jsem v pěkném průšvihu. To jsem si uvědomil hned, jak se na mě usmála. Každý dentista by měl obrovskou radost. Nepustil jsem ji od sebe ani na krok po zbytek večera kromě pár minut na pódiu. Přímo z lahve jsme vypili savignon 2008. Šetřil jsme si ho pro zvláštní příležitosti. Ta tu byla. Nebo ne?
„Pojďme se někam ztratit,“ rozhodla. Takže šlo o zvláštní příležitost.

„Motivuj mě nějak. Bojím se, že ten řidičák neudělám,“ žadonila mi za pár dní na počítači.
„Je hloupé ti něco koupit. Asi bych ti mělo něco vytvořit. Napíšu ti báseň,“ odpověděl jsem.
„Přesně na to jsme myslela,“ usmála se. Určitě se krásně usmála.

Pod dojmem toho víkendu to bylo vážně snadné, jak jen může být snadné napsat báseň. Ty city chtěly ven a já si zase po několika letech uvědomil, že mi bije srdce.
„Nevím, co to ve mně vyvolalo, ale je to úžasné,“ napsala mi po přečtení. Triumf nebo průser? Její rozbušené srdíčko a zastavený dech. Padne dívka 21. století klukovi do náruče kvůli básni? Nenechám vás napínat. Ne.

Další rande bylo chladné. Témata banální. Polibky falešné. Ani se k sobě zřejmě nehodíme. Ale co to srdce? Vydržel bych i drobné neshody. Láska je bez kompromisů. „Chápu to. Nemůžeš za to, že ses do mě nezamilovala.“
„Jsem ráda, že jsi tak rozumný,“ odpověděla.

Omezený kontakt, přerušený signál z Marsu na Venuši. Občas pár řádek, zdvořilostní konverzace, když jsme se potkali. Léčba Andreou, Irenou a Zuzkou zabírala. Nebo ne? 

„Budu u vás spát, jdeme s Bárou na drink,“ oznámila před několika dny.
„Fajn, já ale budu dlouho v práci, takže se potkáme možná až ráno.“
Slyšel jsem, kdy přišly. Šel jsem si od spolubydlící vyptat cigaretu. JI jsem nepotkal. Ani pak ráno.
„Pšššt. Peťa spinká,“ oznámila mi Bára, když jsme se vrátil z práce další den, tentokrát už brzy.
Tak ona je ještě tady? Vzpomněl jsem si, jak se v noci rozbušilo srdce jen z pocitu, že je pár metrů ode mě. Přesto jsem ji nechtěl vidět. Ještě před chvílí to byl můj sen vidět ji jak nevinně musí vypadat, když spí.
„Ta je roztomilá,“ oznámila mi Bára, když vyšla z pokoje.
Au.
„Díky Baruš, to jsem přesně potřeboval slyšet,“ usmál jsem se. Hořce. Jak zpívá Pal’o: Krátké lásky sů tie najdlhšie…

MICHAL ČEJKA

Příspěvek číslo 8: JORIKA ZE RHODU A JEAN-PAUL BELMONDO Z ISTANBULU

Pohádka o tom, že se zázraky (ne)dějí

Toho srpna 2013 jsem putoval za Jorikou až do Údolí motýlů na Rhodos. Pracovala tam jako servírka na praxi po prvním ročníku Slezské univerzity, ale když jsem dorazil na ostrov, už byla v tahu. Ještě chvíli jsem sice po Jorindě bezhlavě pátral, ale uprostřed Rhodu mi došla eura a nakonec jsem se na radu Řeka jménem Zorba přeplavil trajektem do nedalekého Turecka, protože právě tam Joriku podle důvěrné informace unesli k nekalým účelům.

Nehledal jsem naštěstí sám, už jsem dál to pátrání bez pomoci nezvládal, a členy týmu se tak stal i mladík zvaný Kolos Rhodský a také Upír jménem Justin, jak si ti dva pitomci říkali, přičemž právě Justin nám nakukal, že povstal až ze sedmé vrstvy vykopávek v Tróji.

Možná to i byla pravda, ale spíš se chtěl udělat zajímavým, pouhými upíry je totiž dnes ovzduší přesyceno.

Podle šesti indicií a sedmé nouze jsme osmnáctého srpna dorazili k Bosporu. Pil jsem jenom čaj a bylo nutno pokračovat do evropské části Turecka, jenomže Justin se hrozil vody.

Nedokázal úžinu přejít. Mohl by se rozkrájet a stejně by to nezvládl. Chtěl jsem Justina ponechat jeho osudu a povídám: „Utíkej se zakopat, ty blbečku!“, ale třetí člen našeho týmu měl toho nešťastníka asi radši, takže poté oba svorně a ruku v ruce putovali okolo celého Černého moře předlouhou cestou po krkolomných březích i Putinovým Ruskem a po vzoru méně známé verneovky. Vše zvládli do prvního září, vždyť „mrtví cválají rychle“, jak se říkávalo, a ta pouť je ostatně i metaforou jejich vztahu.

Nicméně já se necítil svázán ani s upírem, ani s Kolosem, a idiotsky zůstával oddán Jorice.

Srpen 2013 jsem věnoval pilnému průzkumu obou částí Istanbulu a posledního toho měsíce mi došla textová zpráva od Kolose: „Přicházíme!“ Stál jsem v tu chvíli zrovna u krámku jisté kartářky jménem Jeremiaska a to, co mi vzápětí vyložila, mě udivilo.

„Bábo,“ povídám. „To vše by se jistě mohlo stát - a Jorika by se do mě možná i mohla zamilovat, jak tu brebentíš, ale nejprve bych musel být bytostí složenou alespoň z tří jiných.“

Stařena vyčkávala, co prozradím dál. Za umolousanými okny jí duněl evropský Istanbul. „Z muže z Ria,“ dodal jsem, „z muže z Hongkongu a z muže z Acapulca.“

„Nechť se tak stane,“ mávla čarodějka rukou. A když jsem zase vyšel do sluníčka, spatřil jsem ze strany od Bulharska přicházet Kolose a Justina, ale nepoznali mě. Vypadal jsem totiž najednou skoro jako Jean-Paul Belmondo.

Vím, zdá se to absurdní, ale není snad absurdní i to, jak je náš život postrkován právě a hlavně tím, jak vypadáme? A není nad absurdní, jaké mezi lidmi studí kolosální propasti? „Tak jsme tu, Lorenci. Našel jsi Joriku?“ přeptal se mě unyle upír.

„Nenašel, ale jsem radši, protože ty bys jí, Justy, ještě nakonec vysál krev.“

„Možná,“ hlesl Kolos, „ale tam za vodou, tedy támhle v Asii, to jsme ti byli dobrý, co?“ A vybuchl. „A jak. Sám by ses těmi harémy nikdy neprotloukl,“ dodal Justin. „Ale pravdu máš, já se taky bojím.“

„Nepovídej. Upír - a bát se?“

Justin přikývl: „Bojím se, že ji tenhle polonahý Rhoďan rozmáčkne jako pralinku, až ji najdeme.“ Čemuž jsme se zasmáli a vše se prosvětlilo jako mýtina a nebyl jsem už tak sám. „Půjdeme?“ „Spoléhej na nás na oba!“ A víte, že jsme celý čas brousili po falešné stopě a Jorika se mezitím slunila na jedné pláži na Rhodu?

A dívka, kterou unesli Turci, sice existovala, ale jmenovala se Taťána. Slušelo jí to, i když ne tolik jako Jorice, byla to ruská servírka a nejen, že jsme ji vykoupili z otroctví, ale mi se do ní zamilovali. Anebo tedy dvě třetiny našeho týmu, protože já ne. I tak mě ovšem Taťána horlivě přemlouvala, abych zůstal v Cařihradu, a jistě se ani moc nedivíte, vždyť jsem vážně vypadal jako Muž z Acapulca.

„Je mi to líto, Taťáno, ale mám tu textovou zprávu od Joričiny sestry,“ řekl jsem. „A ta mluví o pláži v Údolí motýlů, takže se po okružní dovolené natěšeně vracím na pobřeží Středomořské perly alias Rhodos. Adios. Podle všeho se tam Jorika opaluje a absolutně netuší, že jsme zatím zažili jednu verneovku plus tři filmy s Belmondem.“

„Ech, tak utíkej za tím svým srdcem, muži z Istanbulu,“ hlesla Taťána, i objal jsem Justina (trochu mě kousl), objal i Kolose (trochu mě šlápl), jako tu poslední jsem objal Taťánu (vypadla z ní kamera), rozloučili jsme se a oni to popsali v románu Na falešné stopě, zatímco já si vážím vašeho času a přicházím toliko s reportáží. A jak že to dopadlo?

Jak asi? Vše jsem na pláži vyprávěl Jorice Betlachové, a když jsem skončil, tvrdě spala, i napsal jsem do písku alespoň báseň: Kéž bych tě našel: dostanu kašel! Kéž by mě našla, aniž bys zašla! A pak? Ještě než se probudila, zachránil jsem před krachem Řecko i celou Evropskou unii, ale to už je docela jiná historie.

IVO FENCL