Dejte mi pokoj s Vánocemi. Už nikdy o nich nechci
slyšet. Strčte si je někam. Mám jich plné zuby a hlavně plné srdce. Bolavé, čím
dál bolavější. Rok od roku víc a víc. Čekám, kdy mně konečně pukne a bude
pokoj. Od všeho a ode všech.
Je divná, nenormální, říkáte si teď možná. Asi ano. Máte
pravdu. Jenže nevíte proč. Nechápete to. Nemůžete to chápat ani pochopit.
Neprošli jste si tím, čím jsem si musela projít a pořád ještě procházím já. Děs
a hrůza. Pokud skutečně existuje peklo, já v něm byla. Jsem. A nedaří se
mi opustit je.
Byl to takový obyčejný předvánoční den. V břiše jsem
už nějaký čas nosila našeho prvního potomka. S manželem jsme se na něho
moc těšili a říkali si, že je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsme si mohli pod
stromeček vzájemně dát. Trvalo totiž dlouho, než se to povedlo.
„Po tom včerejším předvánočním firemním večírku do práce
autem nepojedu. Protentokrát se přemůžu a nějak to zvládnu tramvají,“ řekl mi
tenkrát ráno manžel. Dodal, že si auto můžu vzít. A že bude rád, když ho
z práce odvezu domů. „Bude to pro mě svátek. Výjimečný svátek,“ zdůraznil.
Objal mě, políbil a pohladil po místech, v nichž
vyrůstal náš potomek. „Moc tě miluju,“ řekl mi ještě mezi dveřmi, než je za
sebou zavřel. To bylo naposledy, kdy se mi život zdál normální. Pak se změnil,
zdeformoval. Přestal mít smysl.
Nikdy jsem se nepovažovala za skvělou řidičku. Jezdila
jsem jen čas od času, ale o to opatrněji. A pomalu. V ten den to nebylo
jiné. Těšila jsem se na svého muže i na to, až zase budeme večer spolu doma. Na
večeři, kterou jsem pro nás připravila. Těšila jsem se ze života. Je krásný.
Nádherný, znělo mi v hlavě.
Nevím, jak se ten malý kluk najednou ocitl na silnici.
Přímo před mým autem. Jen kousíček přede mnou. Sešlápla jsem brzdový pedál snad
až pod podlahu. Brzdy kvílely, ale stejně jsem ho srazila.
Byl to šok. Z toho, co následovalo, si pamatuji jen
něco. Hlasitý křik nějaké ženy. Muže, který zabránil po mém vystoupení
z auta pádu mého těla na zem. Nějaké lidi, kteří se shlukli kolem a cosi
povídali.
Toho malého kluka jsem neviděla. Jeho směrem jsem se totiž
bála podívat. Jednu věc si ale budu pamatovat snad až do smrti. Starší ženskou
v kožichu, která se přede mne postavila a vykřikovala: „Jste vražedkyně!
Vy jste ho zabila!“ Naštěstí neměla pravdu. To cizí dítě to přežilo.
V podstatě bez následků.
Na rozdíl od toho našeho toužebně očekávaného, ještě
nenarozeného. Nikdy nepozná, jak je svět krásný i škaredý, laskavý i krutý, jak
umí pohladit i tvrdě udeřit. Ano, pochopili jste to správně: potratila jsem.
Mívala jsem ráda lidi. Moc ráda. Teď je nenávidím. Od
chvíle, kdy jsem od lékaře uslyšela ony srdcervoucí věty. „Smiřte se
s tím, že dítě už zřejmě nikdy mít nebudete. I když naděje umírá poslední
a zázraky se pořád ještě občas dějí.,“ zněly.
Nikomu, ani svému úhlavnímu nepříteli bych nepřála to, čím
jsem si musela projít a čím procházím dosud já. Snažím se denně vyhlížet tu
naději, o které mluvil doktor. Marně. Den ode dne přestávám víc a víc věřit, že
ze mě někdy bude máma.
Při životě mě drží jediné. Můj manžel. „Nikdy tě
neopustím,“ řekl mi tenkrát po nehodě. Totéž jsem od něho uslyšela i po
potratu.
Nelhal. Snaží se mi pomoci, dělá co může. Jen jedno
v jeho silách není. Dostat mě z pekla, v němž jsem pořád
přikovaná tlustým řetězem k jakémusi obrovskému černému sloupu.
VERONIKA DLOUHÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat