Příspěvek číslo 18: JAKO KŮL V PLOTĚ

Bydlím na sídlišti. Na velkém sídlišti. Lidí je tady jako mravenců v mraveništi, ale já si přesto připadám osamělá. Hodně osamělá. Jako bych žila někde úplně jinde. Na malé vesničce. Vlastně ještě kdesi velký kus za ní. Na samotě, kde dávají lišky dobrou noc a z cesty na vesnickou náves vás pořádně rozbolejí nohy.

Nechci vám tady brečet, protože si za to můžu sama. Jedině sama. Jen o jedno vás prosím. Moc prosím. Vyslechněte mě a dočtěte až do konce. I tím mi trochu pomůžete. Alespoň v to doufám. Úlevu totiž potřebuju. Ta bolest a osamělost se totiž nedá vydržet a nevím, jak ji léčit. Věřte mi. Věříte mi? Skutečně?

Bývala jsem mladá, snad i hezká, veselá. Nepokazila jsem žádnou legraci. Sice je to už dávno, ale kluci se kolem mě rojili jako vosy kolem kapky medu. Stačilo mi tenkrát jen ukázat prstem (nebo přesněji řečeno v duchu se rozhodnout), a kterýkoliv z nich byl můj. A taky byl. Samozřejmě když jsem chtěla.

Nějakou dobu to tak trvalo. Nechtějte, abych vám mladším vyprávěla podrobnosti. Byla to sice jiná doba, ale princip úplně stejný jako teď. U vás současníků, kterým – přiznám se – já teď už stará bába závidím. Ale taky vím, že mám svoje definitivně odžito. Bohužel.

Jednou se samozřejmě našel ten, který pro mě byl výjimečný. Tím, jak vypadal, jak se choval, co uměl, jak mě pohltil. Doslova. Vším. Nějakou dobu jsme spolu chodili a nakonec se vzali. Nemuseli jsme. Škoda. Dvakrát škoda.

Po nějaké době jsem pronesla ony památné – a hlavně pro mě osudové věty: „Jindro, nikdy nechci mít děti. Stačí mi a vždycky bude stačit naše láska. Bojím se, že potomek by nám ji narušil. Možná i úplně zničil. Vystačíme si sami. Souhlasíš?“

Souhlasil. I když teď, po těch dlouhých letech vím, že vnitřně nesouhlasil. Jenže tenkrát jsem to z jeho nádherných, hlubokých modrých očí vyčíst nedovedla. A nevyčetla. Škoda. Kolikrát jen jsem si tohle jediné slovíčko v životě řekla? Kolikrát mě ťalo do srdce, aniž by mě zabilo a ukončilo moje trápení? Zase škoda.

Žili jsme si s manželem hezky. Měli se rádi, peníze nám nechyběly, mně nevadilo, že se vídáme méně než jiní manželé. Byl věčně na cestách, obchodoval totiž se stroji. Z ciziny se nikdy nevrátil bez dárku pro mě. Takhle vypadá ryzí, nefalšované štěstí, myslela jsem si v té době. Jak jsem se mýlila…

Léta běžela. Jednoho dne přinesl pomyslný listonoš onu neblahou zprávu: Váš manžel má rakovinu v pokročilém stádiu. Počítejte s tím, že nejpozději do několika měsíců zemře.

Byla to pro mě rána kladivem do hlavy. Plánovali jsme, že si z našetřených peněz koupíme domek. Už jsme ho měli i vyhlédnutý. Těšili se, jak se oba v důchodu konečně vzájemně užijeme, jak se budeme společně probouzet, snídat, obědvat i večeřet. Jak si u domku na zahrádce vypěstujeme zeleninu i květiny, které nám provoní zbytek společného života.

Jakési kytky snad provoněly jen smuteční obřadní síň, v níž jsem se s milovaným manželem naposledy loučila – aniž by on o tom věděl. Nemám žádné sourozence, byla jsem jedináček. Můj muž na tom byl stejně.

Zůstala jsem sama. Úplně sama, jako kůl v plotě. Na tom velkém sídlišti, na kterém si připadám mezi spoustou lidí hodně osamělá. Rozumíte mi? A pokud jste dočetli až do konce, moc vám děkuju. Dám vám za to jednu radu: dejte si pozor, moc velký pozor, ať podobná bolest nepotká vás. Je málem k nepřežití.

ANNA ŠTĚTINOVÁ

Příspěvek číslo 17: DCERA A SLZY

„Maminko, zamilovala jsem se,“ slyším od své patnáctileté dcery. Mlčím. Vím, že potřebuje prostor, že to není všechno, co mi chce říct. Samozřejmě. Je to tak. „Zamilovala jsem se do kluka z naší třídy. Do Honzy. Je božskej. Světovej. Už jsme se spolu i líbali,“ rozplývá se moje deváťačka a oči jí září.

Jak jí jen vysvětlit, že to jsou jen první záchvěvy, že takových bude ještě spousta? Honzů, Davidů, Robertů a já nevím, jak se všichni budou jmenovat? Jsem opatrná. Říkám, že jí to přeju, ale ať si dává pozor. Na vážnou známost má ještě čas.

„Nebo, maminko. Já vím. A Honza taky.“ Její hlas zní najednou jinak. Dospěle. Nebo se mi to jen zdá? Nezdá. To dítě skutečně dospívá. Rychleji, než vůbec stačím vnímat. Tak mi to alespoň připadá.

Po pár dnech je celá uslzená. Holé neštěstí. „Honza se na mě vykašlal. Teď chodí s Verčou,“ vzlyká dcera. Náznaky dospělosti jsou najednou pryč. Je mi jí líto. Moc líto.

Jenže jak ji účinně utěšit? Jak jí pofoukat a rychle zahojit tu pro ni hodně hlubokou ránu? „Vykašli se na něho taky. A nebul. Zítra spolu zajdem na zmrzlinu,“ slyším se a jsem překvapená, co ze mě nakonec vypadlo. Bude to stačit?

Pak je nějakou dobu klid. Dítě vypadá spokojeně. Na nic si nestěžuje, s ničím se nesvěřuje, jeho dušičku evidentně nic nebolí. Začínám z toho být nervózní. Není to onen pověstný klid před bouří? Nepřijde už brzy nějaká ničivá povodeň nebo nedejbože dokonce tsunami?

Moje obavy jsou zřejmě zbytečné. „Kašlu na kluky. Na všechny. Nestojí za nic. Všichni jsou stejní, jde jim jen o jedno,“ stává se z ní po pár dnech opět skoro dospělá žena. „Mám ráda jen tebe, maminko,“ obejme mě a dá mi pusu.

Skoro se stydím za slzy, které se mi derou do očí. Odvracím hlavu, aby je dítě nevidělo. Ale proč to dělám? Proč? Copak je na tom něco špatného?“ napadá mě. Nevím. Sama si neumím odpovědět.

Zdá se, že téma kluků a vztahů definitivně skončilo. Jeho místo zaujalo jiné. Móda. Nebo přesněji řečeno to, co se teď ve třídě nosí. Co frčí. Co mají všechny holky, jen ta moje zatím ne. Boty. Trička. Mikiny. Bundy. A tak dále a tak dále.

Snažím se jí vysvětlit, že všechno mít nemůže. Nevydělávám tolik, abych si to pro ni mohla dovolit. A její táta, který od nás před pěti lety odešel za jinou, je nezvěstný. Doslova. Od něho žádnou pomoc čekat nemůžeme.

Dcera se na mě dívá s pochopením. Pokyvuje hlavou. „Já vím, maminko. Ale aspoň ty botičky bychom nějak pořídit mohly, ne? Půjdu třeba na nějakou brigádu, abych si na ně mohla přispět,“ navrhuje.

Znovu se mi derou do očí slzy. Znovu se za ně stydím a odvracím hlavu, aby je dítě nevidělo. Není už tohle nějaká nemoc? Pomyslím si. A začínám z toho být nervózní.

Na dítěti není sebemenší nervozita vidět. Možná nic takového ani nezná. Přicházívá za mnou uvolněná, bezstarostná, veselá, spokojená. Jako by tušila, že její dny jsou sečteny. Že už ji toho v životě moc nečeká.

Zabilo ji auto, za jehož volantem seděl mladý, hodně opilý řidič. Naštěstí se snad netrápila. Byla na místě mrtvá.

A Honza, móda, botičky, brigáda? To všechno se událo v mých snech. Dceruška mě v nich chodí navštěvovat. Skoro každý den.

MARKÉTA HOLCOVÁ

Příspěvek číslo 16: JAZYK JAKO BŘITVA. A DVOJČATA

„Chci s tebou mít dítě.“ Ta věta ze mě vyklouzla rychleji než on. Kdo mohl tušit, že toho budu časem litovat? Teď se na mě v šeru podzimního podvečera zkoumavě podíval.

„Slyšel jsem dobře? Ještě nedávno jsi říkala, abych si dával pozor. Děje se něco? Chceš mě uhnat? Nebo jak si to mám vysvětlit?“ padaly z něho otázky jedna za druhou.

Slast z milování s ním byla ta tam. Vystřídal ji strach. Strach, že ho ztratím, že už ho nikdy neuvidím. V ten moment jsem nevěděla, co mu říct. Jakákoliv slova byla důkladně uvězněná kdesi hluboko ve mně. Pokoušela se dostat na svobodu, ale marně. Nečekané vězeňské mříže byly pevné.

Věděla jsem, proč se mu v tu chvíli bojím podívat do očí. Když jsem se přemohla a udělala to, pokoušely se o mě mdloby. Z dříve něžných, zamilovaných očí vylézaly nekonečné zástupy jakýchsi odporných dlouhých červů. Na každém z nich výrazně svítila dvě slova: Pozor! Nebezpečí!

To se mi jen zdá. Je to pouhý nepříjemný sen, přesvědčovala jsem sama sebe. Nebyl. Zatímco popsaní červi pokračovali ve svém nekonečném tažení, v jeho ústech se objevila břitva. Velká a dokonale nabroušená.

„Jsi vyděračka. Začínám se tě bát,“ ťal ostřím onoho nástroje do nejcitlivějšího místa mého těla. Jak už to u řezných ran bývá, v první chvíli jsem žádnou bolest necítila. O to větší následovala vzápětí.

Jeho jazyková břitva ve mně totiž otevřela další hlubokou a nevyléčitelnou ránu. „Všechny jste stejné. Jde vám o to, abyste chlapa oblbnuly a nahnaly ho do chomoutu. Mít na nás papír a pocit, že muž je váš majetek. Takové jste,“ otáčel břitvou v mé hluboké ráně o tři sta šedesát stupňů.

Uhnula jsem pohledem od jeho očí do okna. Za ním bylo stejně odporně jako teď tady uvnitř. Pošmourno, vlhko, podzimně. Ale aspoň bez břitev a hlubokých slovních ran.

Chtělo se mi křičet, brečet, vztekat se, oponovat, bránit se i útočit. Nic z toho jsem neudělala. Nešlo to. Jen jsem tak ležela, hleděla tupě do stropu a jako důkladně zbitý pes si lízala utržené šrámy a rány.

Je mi sedmadvacet, jemu o tři roky víc. Žijeme spolu pět let. To si sakra myslel, že nikdy nebudu chtít dítě? Že ve mně netikají ony pověstné hodiny a nemám žádný mateřský pud? Jenže tak promlouvám jen sama k sobě a jemu se to říct neodvážím.

Je ticho. Zlověstné ticho. Občas je ze své klece přeruší jen andulka, kterou jsme si koupili v počátcích vztahu, na potvrzení naší lásky. Budeme ji milovat tak, jako se máme a budeme mít rádi my vzájemně, říkali jsme si tenkrát ve Zverimexu.

Andulka toho o vztahových problémech lidí moc neví. Nebo se pletu? Co když na nás teď křičí, abychom se vzpamatovali a neházeli oněch pět příjemných, poklidných, hodně zaláskovaných let do hluboké propasti? Nerozumím ptačí řeči. Ale teď, právě teď, bych jí rozumět chtěla. A moc.

Jenže stejně by mi to nebylo nic platné. Ona jedna jediná větička „chci s tebou mít dítě“ ho z našeho hnízdečka pětileté lásky vypudila. Poměrně brzy.

Nepoučila jsem se z toho. Ona krátká větička „chci s tebou mít dítě“ ze mě totiž vypadla ještě jednou. O tři roky později. Tentokrát bez následků. Nebo s následky? S manželem máme překrásná, šikovná dvojčátka.

KLÁRA SMUTNÁ

Příspěvek číslo 15: JEN POČKEJ, SYNÁČKU

„Však to jednou poznáš sám. Až budeš mít taky děti a budou ti dělat to samé, co ty děláš nám. Uvidíš, jaké to je mít strach. Hrozný strach,“ křičela na mě máma a v jejím obličeji se střídaly všechny možné barvy. Od téměř bílé až po červenou a fialovou.

Já začínal mít strach už teď. Strach, že se jí něco stane, že to rozčilení nepřežije. Fakt jsem se bál. Jenže místo abych se omluvil a třeba ji tenkrát i pohladil, ze mě vypadlo: „Vždyť se nic nestalo. Tak jsem z té zábavy přišel až ráno, no a co? Sice jsem porušil dohodu a slib, ale jsem v pořádku. A to je hlavní, ne?“

Bylo mi necelých sedmnáct a zasloužil jsem si tenkrát přinejmenším pár facek. To vím až teď. Tehdy jsem ji nedostal. Místo toho následovalo mámino mlčení. A pohled jejích smutných, zklamaných očí. Očí, z nichž začaly téct slzy. Potoky slz.

Otočila se a odešla do kuchyně. Chystat mi snídani.

                                                        Xxx

Díval jsem se na hodinky snad každou minutu. Stejně často pak z okna, na cestu vedoucí od trolejbusové zastávky. Zbytečně. Marně. Čas běžel zběsilým tempem, ve mně narůstala panika, kterou čas od času na chvíli vystřídalo zoufalství.

Co mám dělat? Někomu zavolat? Komu? Kam?

Být podlaha u okna měkčí, vystál bych v ní dozajista důlek. Takhle mě jen bolely nohy. I hlava. Nejen z cigaret, jejichž pozůstatků už byl plný popelník.

Konečně se objevil. Polilo mě horko a já nevěděl, jestli mám být víc šťastný nebo naštvaný.

„Kdes byl?“ udeřil jsem na svého čtrnáctiletého syna, který byl dosud při příchodech ze školy domů přesný a spolehlivý jako hodinky. „Kdes byl ty skoro čtyři hodiny?“ řval jsem jako pominutý a cítil, jak mi buší srdce.

Podíval se na mne těma svýma nevinnýma očima poněkud udiveně. Nebo se mi to jen zdálo? „U spolužákovy mámy v práci. Hráli jsme si tam na počítači.“ Podíval se na hodinky. „Vždyť ještě není ani šest. A venku je pořád světlo,“ zdůraznil nevím proč.

Nějak mi došla slova. Zřejmě i proto, že jsem najednou viděl svou uslzenou mámu a slyšel její zoufalý hlas: „Však to jednou poznáš sám. Až budeš mít taky děti a budou ti dělat to samé, co ty děláš nám. Uvidíš, jaké to je mít strach. Hrozný strach.“

Nevím, jestli mi taky hrály v obličeji všechny možné barvy. Jen si pamatuji, co jsem svému jinak šikovnému a hodnému synovi řekl: „Ať už se to nikdy neopakuje. To byl takový problém zavolat kde jsi, a že se zdržíš?“

                                                        Xxx

Šel jsem na dědečkovskou návštěvu a netušil, co mě čeká. „Já ho roztrhnu jak hada. Už dávno měl být doma,“ rozčiloval se syn nad zpožděním mého dvanáctiletého vnuka. Nervózně přecházel po pokoji a co chvíli se díval na hodinky. „Zdá se ti to normální, dědo?“ ptal se mě hlasem plným neskrývaných obav.

Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval. Pak jsem mu vylíčil svou historku s ranním příchodem ze zábavy a připomněl tu jeho školně počítačovou.

Pokýval hlavou a výraz jeho obličeje se změnil. I proto, že v zámku bytových dveří zarachotil klíč. Vnuk právě přišel.

JINDŘICH ROLNÝ

S DĚTMI I BEZ NICH

Říjnovým vítězem naší literární soutěže se stal SVATOPLUK SÝKORA. Začala listopadová část, týkající se života s dětmi i bez nich. Kdo získá dvousetkorunovou konzumaci v kavárně Útulno zdarma tentokrát?