Příspěvek číslo 24: JEDEN DEN

Naše Vánoce vždy byly a jsou úžasné. Jen jeden rok se na chvíli něco změnilo, co v naší rodině zůstane napořád jako stín. Pamatuji si vše z tehdejších Vánoc. Bylo mi osm let. Přijeli jsme k babičce po Štědrém dni, stejně jako dřív.  Měla jsem radost a chtěla jsem se pochlubit novými klávesami a dalšími dárky, stejně jako můj bráška. Jen jsme šly, my děti, okamžitě k paní sousedce. Všechno bylo zvláštní. Několik dní mám mezeru, ale vím, že jsem nemohla najít dědu.
 Co mi mamka i babička vykládaly, byla jsem pro něho mazlíček číslo jedna. Jako první si mě pochoval jako několikadenní miminko. Přijel, ačkoli jsme bydleli na druhém konci republiky. Byl zapálený knihomol, přečetl celou rozsáhlou knihovnu vlastní i tu místní, kterou měli v městečku.

Vím, že to byl on, kdo mi vykládal pohádky a hlavně pověsti od Jiráska. Od něj vím, kdo přivedl Čechy na Říp a jak Libuše viděla město veliké, jehož sláva- ale to znáte také. Společně jsme hladili rozsáhlou kočičí smečku, která mu doslovně lezla po zádech a každý rok se doplňovala o další přírůstky. Byl to děda, kdo přinesl malé štěňátko Astu od jakéhosi kamaráda z vesnice.

Děda, co se posmíval mojí černošské panence. A děda, co chodil poslouchat rádio, kouřit v prádelně a hudrovat nad politikou. Děda, který nás bral mačkat tlačítka do vodárny, aby chatařům tekla voda. Děda, který do rodiny nechtěl Slováka, ale nakonec byl pro něj nejlepší kamarád. A byl to i děda, kdo dal první bráchovi ochutnat pivo, když mu bylo kolem pěti let.
Pamatuju si, kdy mi o něm mamka přišla povědět. Vím, jak vypadal pokoj, v kterém jsme všichni seděli. I jaká pohádka zrovna končila. Jak v ní všichni šťastní během titulků zpívali, jaká moudrost konečně potkala prince a oženil se se zrcadelnicí. A nakonec jsem v tom pokoji zůstala sama.
Je to devatenáct let a stále si to pamatuju. Děda umřel 27.12.

LUCIE PAVLÍKOVÁ