Bydlím na sídlišti. Na velkém sídlišti. Lidí je tady jako
mravenců v mraveništi, ale já si přesto připadám osamělá. Hodně osamělá.
Jako bych žila někde úplně jinde. Na malé vesničce. Vlastně ještě kdesi velký
kus za ní. Na samotě, kde dávají lišky dobrou noc a z cesty na vesnickou
náves vás pořádně rozbolejí nohy.
Nechci vám tady brečet, protože si za to můžu sama. Jedině
sama. Jen o jedno vás prosím. Moc prosím. Vyslechněte mě a dočtěte až do konce.
I tím mi trochu pomůžete. Alespoň v to doufám. Úlevu totiž potřebuju. Ta bolest
a osamělost se totiž nedá vydržet a nevím, jak ji léčit. Věřte mi. Věříte mi?
Skutečně?
Bývala jsem mladá, snad i hezká, veselá. Nepokazila jsem
žádnou legraci. Sice je to už dávno, ale kluci se kolem mě rojili jako vosy
kolem kapky medu. Stačilo mi tenkrát jen ukázat prstem (nebo přesněji řečeno
v duchu se rozhodnout), a kterýkoliv z nich byl můj. A taky byl.
Samozřejmě když jsem chtěla.
Nějakou dobu to tak trvalo. Nechtějte, abych vám mladším
vyprávěla podrobnosti. Byla to sice jiná doba, ale princip úplně stejný jako
teď. U vás současníků, kterým – přiznám se – já teď už stará bába závidím. Ale
taky vím, že mám svoje definitivně odžito. Bohužel.
Jednou se samozřejmě našel ten, který pro mě byl
výjimečný. Tím, jak vypadal, jak se choval, co uměl, jak mě pohltil. Doslova.
Vším. Nějakou dobu jsme spolu chodili a nakonec se vzali. Nemuseli jsme. Škoda.
Dvakrát škoda.
Po nějaké době jsem pronesla ony památné – a hlavně pro mě
osudové věty: „Jindro, nikdy nechci mít děti. Stačí mi a vždycky bude stačit
naše láska. Bojím se, že potomek by nám ji narušil. Možná i úplně zničil.
Vystačíme si sami. Souhlasíš?“
Souhlasil. I když teď, po těch dlouhých letech vím, že
vnitřně nesouhlasil. Jenže tenkrát jsem to z jeho nádherných, hlubokých
modrých očí vyčíst nedovedla. A nevyčetla. Škoda. Kolikrát jen jsem si tohle
jediné slovíčko v životě řekla? Kolikrát mě ťalo do srdce, aniž by mě
zabilo a ukončilo moje trápení? Zase škoda.
Žili jsme si s manželem hezky. Měli se rádi, peníze
nám nechyběly, mně nevadilo, že se vídáme méně než jiní manželé. Byl věčně na
cestách, obchodoval totiž se stroji. Z ciziny se nikdy nevrátil bez dárku
pro mě. Takhle vypadá ryzí, nefalšované štěstí, myslela jsem si v té době.
Jak jsem se mýlila…
Léta běžela. Jednoho dne přinesl pomyslný listonoš onu
neblahou zprávu: Váš manžel má rakovinu v pokročilém stádiu. Počítejte
s tím, že nejpozději do několika měsíců zemře.
Byla to pro mě rána kladivem do hlavy. Plánovali jsme, že
si z našetřených peněz koupíme domek. Už jsme ho měli i vyhlédnutý. Těšili
se, jak se oba v důchodu konečně vzájemně užijeme, jak se budeme společně
probouzet, snídat, obědvat i večeřet. Jak si u domku na zahrádce vypěstujeme
zeleninu i květiny, které nám provoní zbytek společného života.
Jakési kytky snad provoněly jen smuteční obřadní síň,
v níž jsem se s milovaným manželem naposledy loučila – aniž by on o
tom věděl. Nemám žádné sourozence, byla jsem jedináček. Můj muž na tom byl
stejně.
Zůstala jsem sama. Úplně sama, jako kůl v plotě. Na
tom velkém sídlišti, na kterém si připadám mezi spoustou lidí hodně osamělá.
Rozumíte mi? A pokud jste dočetli až do konce, moc vám děkuju. Dám vám za to
jednu radu: dejte si pozor, moc velký pozor, ať podobná bolest nepotká vás. Je
málem k nepřežití.
ANNA ŠTĚTINOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat