Z postelového pohledu na zádech ležícího „střelce“
strop pokoje Vánoce ničím nepřipomínal. A jeho stěny už vůbec ne. Svátky klidu
a míru, jak je mnozí nazývají, v něm tu a tam probleskovaly snad jen
zásluhou malé voňavé svíčky, kterou jsem před chvílí zapálil.
Pět kroků od okna ke dveřím, pět kroků od dveří
k oknu, napsal kdysi kdosi. Fučík. Měl na mysli celu. Jenže tahle moje
místnost vězeňská cela není. I když ji v některých chvílích připomíná.
Naše manželství mi zase připomíná propast. Hlubokou propast.
Blížilo se dospělému osmnáctiletému věku, když jsem nečekaně uslyšel: „Už
s tebou nechci žít. Jsi nula, nic jsi v životě nedokázal. Nevážím si
tě, rozvedeme se.“
Trochu jsem tušil, že se k něčemu podobnému schyluje.
Nápověd byla po těch společně prožitých letech spousta. Třeba návštěva
kadeřnice, po níž se matka našich dvou šikovných dospívajících dětí vrátila bez
jakékoli změny na hlavě. Vlastně se změnou – poměrně dost rozcuchaná. Taky její
příchod ve tři ráno. S kabátem hodně vyváleným ve sněhu. Nadřazenost
v jejím chování, úsečnost v debatách, které jsme dřív vedli dlouho,
příjemně, s humorem a bez problémů.
Budiž jí ke cti, říkal jsem si tenkrát na konci léta, že
to chce řešit rozumně. „Rozejdeme se v klidu. Jako dobří dlouholetí
partneři.“ Tak to říkala. Nebo podobně.
Nebylo mi to jedno. Ale co člověk nadělá? Dohoda zněla, že
počkáme, až bude kluk plnoletý. V lednu. Dohoda je věc jedna, skutečnost
druhá. Události dostaly spád. Jeden se nestačil divit. Dohoda nedohoda, děti
neděti, skoro exmanželství neexmanželství.
Úřední obálku s oním pro každého málo oblíbeným
pruhem jsem si na poště vyzvedl týden před Vánocemi. „Dostal jsem ten nejhezčí
dárek pod stromeček za celou dobu našeho manželství. Nejen za manželství, za
celý život,“ poznamenal jsem tehdy hlasem, který snad ani nebyl můj. A uvolnil
tím lavinu. Hlasitých slov a výčitek.
Od té chvíle jsem začal být pro svou zatím stále zákonitou
manželku jakousi ještě špinavější onucí. Neustále se od ní odvracela a
ignorovala ji. Natož aby jí třeba řekla: „Ty špindíro odporná, s tebou se
už nemám o čem bavit.“
Tohle všechno i mnohé jiné mi běželo hlavou v té
pozici na zádech ležícího postelového střelce. Na Štědrý večer, někdy krátce po
sedmé hodině. Za dveřmi a zdí kuchyně sousedící s mým obývacím pokojem bylo
slyšet hlas mé kdysi tolik milované ženy: „Ať je nám všem dobře. Ať se tady za
rok zase všichni sejdeme ve zdraví.“
Ne, nepřeslechl jsem se. Byla to stejná slova, která
říkala u vánoční večeře každý rok. Možná si neuvědomila, že tentokrát je
situace jiná. Sakra jiná. Že mi o den dřív řekla: „U stolu a u stromku tě
nechci.“ V té chvíli jsem tomu nevěřil. Nemohl uvěřit. O den později jsem
tu větu uslyšel znovu.
Chlapi nebrečí, říká se. Jenže mně se brečet chtělo. A pak
ještě jednou. Když za mnou o něco později přišly obě děti. Když mi dávaly svoje
vánoční dárky a přály mi všechno nejlepší. „Mám vás rád,“ řekl jsem jim tenkrát
a nevěděl, co si myslí o slzách, které se vyronily z mých očí.
Je to naštěstí dávno. Hodně dávno. Všechno přebolelo, čas
a život pohnuly mnohým. Děti jsou už dávno dospělé, často se potkáváme. Nevím,
co si myslí o Vánocích ony. Já je od určité doby nemám rád. Divíte se mi?
SLÁVEK ZAHRADNÍČEK
Žádné komentáře:
Okomentovat