Mobil mu v kapse zavibroval a současně začal
vyzvánět. Ač se to může zdát nemožné, člověk najednou vycítí, že přístroj
tentokrát přináší nějakou nepříjemnou zprávu. Jako právě v tomto případě.
Představil se a vzápětí se mu před očima zatmělo. „Vaše
maminka leží tady u nás v nemocnici. Selhalo jí srdce, sousedka ji našla
v bezvědomí v předsíni jejího domku. Musela tam ležet dlouho, možná
celou noc,“ informoval ho ten příjemný neznámý ženský hlas.
Poděkoval za zprávu, zamáčkl tlačítko přístroje a zdálo se
mu, že všechno se s ním začíná točit. Pro jistotu se zády opřel o zeď
domu. Začal se ho zmocňovat zmatek. Co teď? Co mám vlastně dělat?
Do Vánoc zbýval týden. Navštívit ovdovělou matku
v jejím vesnickém domku měl v plánu včera večer. Chtěl se jí zeptat,
jestli něco nepotřebuje a taky ji pozvat na svátky k sobě domů. Jenže
kolegové v práci ho udolali. Narychlo zorganizovali jakýsi předvánoční
večírek a přesvědčili ho, že na něm nesmí chybět. „Zajedeš za máti zítra. Vždyť
nehoří,“ byl jejich poslední argument, na který – i když váhavě – přistoupil.
Zatracení kamarádi. Vždyť já ji kvůli nim zabil, napadlo
ho. Kdybych za ní včera jel, mohlo být všechno jinak. Pak si uvědomil, že jeho
matka mrtvá není. Žije. „Vaše maminka leží tady u nás v nemocnici.“ Tak to
ten neznámý ženský hlas říkal. Musím za ní, okamžitě musím za ní, uvědomil si
konečně jedináček.
Lékař byl sympatický muž ve středním věku. Vlil mu do žil
optimismu. „Zatím není nic jisté, ale věřím, že vaše maminka to přežije. Má
tuhý kořínek,“ uslyšel od něho. Nebo se mu to jen zdálo? Nenamlouval si to?
Vánoce ze svého letošního kalendáře vymazal. Úplně a
definitivně. Když zaslechl ze svého rádia nebo televizoru jakoukoliv zmínku o
nich, přístroje okamžitě nemilosrdně vypínal.
Po večerech sedával ve svém oblíbeném pohodlném křesle a
hlavou se mu honilo všechno možné. Vzpomínky na dětství, na bezdětné manželství
s neslavným koncem, na otcovu tragickou smrt. Na kamarády a kolegy
z práce, s nimiž mu bylo u piva tak dobře.
Až moc dobře. Natolik dobře, že jsem kvůli nim skoro zabil
svou matku, vyčítal si pořád dokola. Jestli to nepřežije, bude to moje vina.
Jen a jen moje vina, peskoval se. Teď v křesle i po každém odchodu
z návštěvy matky v nemocnici. Jestli to přežije, přestanu pít. A
začnu kašlat na kamarády i kolegy v práci,
dával si předvánoční i novoroční předsevzetí současně. Pokud to přežije,
nastěhuju ji k sobě. Ať se jí to líbí nebo nelíbí, rozhodl se těsně
předtím, než v křesle psychicky unavený tvrdě usnul.
Matka to přežila. Doktor měl pravdu – do života ji vrátil
skutečně hodně tuhý kořínek. Jen s přestěhováním k synovi nechtěla
souhlasit. Pokud mě k tomu donutíš, zabiješ mě,“ uslyšel od ní. Těch dvou
slov – zabiješ mě – se lekl. Vždyť já tě už jednou málem zabil, podruhé se o to
pokoušet nebudu, řekl si.
Nechal ji žít v jejím domku, k němuž měla
celoživotní vztah. A jezdil tam za ní dvakrát, třikrát týdně. Kamarády a kolegy
v práci hodil za hlavu. Vyčítali mu to, ale bylo mu to jedno.
Jedno mu nebyla jiná věc: na příští vánoce se moc těšil,
ale nakonec je prožil sám. Krátce před nimi jeho matka zemřela. Doma,
v klidu, v jeho oblíbeném křesle, které jí do domku přivezl. Mezi
jeho dvěma návštěvami.
Vánoce pro něho znovu nebyly Vánocemi. Byl smutný, dokonce
si i pobrečel. Ale tentokrát jsem ji nezabil, utěšoval se.
KAREL ČTVRTEČKA
Žádné komentáře:
Okomentovat