„Však to jednou poznáš sám. Až budeš mít taky děti a budou
ti dělat to samé, co ty děláš nám. Uvidíš, jaké to je mít strach. Hrozný
strach,“ křičela na mě máma a v jejím obličeji se střídaly všechny možné
barvy. Od téměř bílé až po červenou a fialovou.
Já začínal mít strach už teď. Strach, že se jí něco stane,
že to rozčilení nepřežije. Fakt jsem se bál. Jenže místo abych se omluvil a
třeba ji tenkrát i pohladil, ze mě vypadlo: „Vždyť se nic nestalo. Tak jsem
z té zábavy přišel až ráno, no a co? Sice jsem porušil dohodu a slib, ale
jsem v pořádku. A to je hlavní, ne?“
Bylo mi necelých sedmnáct a zasloužil jsem si tenkrát
přinejmenším pár facek. To vím až teď. Tehdy jsem ji nedostal. Místo toho
následovalo mámino mlčení. A pohled jejích smutných, zklamaných očí. Očí,
z nichž začaly téct slzy. Potoky slz.
Otočila se a odešla do kuchyně. Chystat mi snídani.
Xxx
Díval jsem se na hodinky snad každou minutu. Stejně často
pak z okna, na cestu vedoucí od trolejbusové zastávky. Zbytečně. Marně.
Čas běžel zběsilým tempem, ve mně narůstala panika, kterou čas od času na
chvíli vystřídalo zoufalství.
Co mám dělat? Někomu zavolat? Komu? Kam?
Být podlaha u okna měkčí, vystál bych v ní dozajista
důlek. Takhle mě jen bolely nohy. I hlava. Nejen z cigaret, jejichž
pozůstatků už byl plný popelník.
Konečně se objevil. Polilo mě horko a já nevěděl, jestli
mám být víc šťastný nebo naštvaný.
„Kdes byl?“ udeřil jsem na svého čtrnáctiletého syna,
který byl dosud při příchodech ze školy domů přesný a spolehlivý jako hodinky.
„Kdes byl ty skoro čtyři hodiny?“ řval jsem jako pominutý a cítil, jak mi buší
srdce.
Podíval se na mne těma svýma nevinnýma očima poněkud
udiveně. Nebo se mi to jen zdálo? „U spolužákovy mámy v práci. Hráli jsme
si tam na počítači.“ Podíval se na hodinky. „Vždyť ještě není ani šest. A venku
je pořád světlo,“ zdůraznil nevím proč.
Nějak mi došla slova. Zřejmě i proto, že jsem najednou
viděl svou uslzenou mámu a slyšel její zoufalý hlas: „Však to jednou poznáš
sám. Až budeš mít taky děti a budou ti dělat to samé, co ty děláš nám. Uvidíš,
jaké to je mít strach. Hrozný strach.“
Nevím, jestli mi taky hrály v obličeji všechny možné
barvy. Jen si pamatuji, co jsem svému jinak šikovnému a hodnému synovi řekl:
„Ať už se to nikdy neopakuje. To byl takový problém zavolat kde jsi, a že se
zdržíš?“
Xxx
Šel jsem na dědečkovskou návštěvu a netušil, co mě čeká.
„Já ho roztrhnu jak hada. Už dávno měl být doma,“ rozčiloval se syn nad
zpožděním mého dvanáctiletého vnuka. Nervózně přecházel po pokoji a co chvíli
se díval na hodinky. „Zdá se ti to normální, dědo?“ ptal se mě hlasem plným neskrývaných
obav.
Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval. Pak jsem mu vylíčil
svou historku s ranním příchodem ze zábavy a připomněl tu jeho školně
počítačovou.
Pokýval hlavou a výraz jeho obličeje se změnil. I proto,
že v zámku bytových dveří zarachotil klíč. Vnuk právě přišel.
JINDŘICH ROLNÝ
Žádné komentáře:
Okomentovat