Vánoc jsem měl plnou hlavu. A nejen Vánoc. V práci
napilno, doma vážně nemocné dítě. Rodiče zajímalo, v který konkrétní den
přijedeme na tradiční sváteční návštěvu. „Já se z toho všeho podělám,“
slyšel jsem sám sebe v duchu. Pokolikáté už?
Cestou na nástupní ostrůvek tramvaje jsem hleděl spíš do
země a do sebe než kolem sebe. I proto jsem se lekl. „Ahój! Jak se máš?“ křičel
kdosi na plné plíce. Přede mnou stáli tři bezdomovci. Jeden z nich mi byl
jaksi povědomý.
V rámci oněch předvánočních starostí a možností jsem
přinutil své mozkové závity k činnosti. Odkud ho znám? Kde jsem ho viděl?
Kdo to je? Kdo to může být?
Nejsem nelida. Neprošel jsem okolo jako ignorant, kterého
tihle lidé otravují a odpuzují. Zůstal jsem před touhle i v zimě nevábně
vonící trojicí stát. Halekatel mě oslovil křestním jménem. Znal mě. Ale já jeho
v téhle chvíli pořád ještě ne.
Nebylo mi nejlíp. Ze všech těch předvánočních starostí,
problémů v rodině. Z toho, co se dálo tady a teď. Zeptat se ho:
Kterýpak ty jsi? Mi bylo hloupé. Proto jsem se snažil přinutit své mozkové
závity k ještě vyšším obrátkám. Vyslyšely mě. Inženýr Karlíček. To nemůže
být nikdo jiný než inženýr Karlíček. Byť v obnošeném vatovaném kabátě.
Byl to on. Když uslyšel polohlasem a opatrně vyslovené své
křestní jméno (kdoví, po jak dlouhé době), znatelně pookřál. „Já věděl, že mě
poznáš. A taky vím, že mi teď pomůžeš,“ doprovodil svou řeč pohledem na
zapálenou cigaretu v mé ruce. Na chvilku, na kratičkou chvilku se odmlčel.
Málem dramaticky.
„Nemáš cigáro?“ řekl po chvíli s nadějí v hlase.
Měl jsem. Samozřejmě jsem měl, protože nikotin je spolu s kávou pohonnou
hmotou mého těla. Krabička cigaret, kterou jsem vytáhl z kapsy, se
najednou proměnila v magnet. V magnet, který přitahoval pohledy všech
tří bezdomovců.
Ve chvíli, kdy jsem ji otevřel, zazněl (nevím proč jsem to
věděl už předem) dotaz inženýra bez domova: „Tys byl vždycky dobrý chlap.
Určitě máš cigáro i pro moje kámoše, že?“ Měl jsem. Nejprve jedno, pak druhé.
Přiznám se: někdy jsem zbabělec a posera. V dobrém i
špatném smyslu. Projevilo se to i tenkrát při postávání a pokuřování
s oněmi třemi bezdomovci na hodně frekventovaném místě. Kolem chodili
lidé, někteří bez povšimnutí. Jiní na nás významně hleděli. Po druhé cigaretě
jsem vytáhl načatou krabičku cigaret ještě jednou a podal ji inženýru
Karlíčkovi. „Kluci, užijte si to,“ řekl jsem bezdomovcům jen o pár let mladším
než jsem sám.
K nástupnímu ostrůvku, na který se už dřív se mnou
přestěhovali, právě přijížděla další z mých tramvají. Nikomu z nich
jsem ruku nepodal. Jen jim řekl: „Mějte se dobře. A hezké svátky.“ Vypadlo to
ze mě jaksi automaticky.
Až v tramvaji jsem si uvědomil, že to bylo hloupé a
skoro nelidské. Jak mohou mít hezké Vánoce lidé, kteří nemají střechu nad
hlavou, od nichž se ostatní s odporem odvracejí a o kterých si někteří
myslí, že jsou skoro víc zvířata než lidé?
Inženýr Karlíček byl ještě před pár lety ekonom a manažer.
Ve firmě sídlící kousek od tramvajové zastávky, u niž jsme se potkali. Jenže už
tenkrát pil. Hodně. Spíš chlastal. Dodnes neví, že mi pokazil Vánoce. Ale i
kdyby věděl, stejně by mu to bylo nejspíš jedno.
JIŘÍ JANKŮ
Žádné komentáře:
Okomentovat