Ti tři kluci se znali odmalička. Narodili se ve stejném
roce (i když každý v jiném měsíci), plácali bábovičky na tomtéž
pískovišti, dokonce se sešli ve stejné školní třídě. Jirka, Honza, Jarda. Každý
z nich byl trochu jiný, ale jedno měli společné: nešlo o žádné grázly.
Může to znít jako pohádka. Ale pohádka to v žádném
případě není. Ti kluci spolu hrávali i v žákovském fotbalovém týmu. Jeden
z nich byl jeho kapitánem. Honza. Co to má společného s Vánocemi?
Zatím nic. Vyčkejte. Nebo třeba přestaňte číst.
Trojice kluků sportovců dospěla k věku patnácti let.
Každý z nich začal být trochu jiný. Hlavně ve vztahu k děvčatům.
Jarda plachý, Jirka odměřený, Honza něco mezi tím. Ale ani o to nejde.
Měli své představy, které se jim tu a tam splnily (alespoň
částečně), měli své ideály, o nichž snili. Časem, hodně pozdějším časem
zjistili, že ideál neexistuje. Jen se mu může někdo – nebo něco – jen
přiblížit. Víc nebo méně.
Ještě pořád vám není jasné, kdeže jsou ty Vánoce, jež
nemusí být jen svátky klidu? Tak dobře, už se k tomu dostáváme. Není
důležité, koho z těch tří kluků napadlo to, co řekl: „Uděláme našim doma
radost. Překvapíme je a přineseme jim stromek.“
Mlčení znamená souhlas. Zbývající dva to tím potvrdili.
Ale jen chvíli. „Jak to myslíš?“ pronesl jeden ze zbývajících dvou. Vyslechl,
že zkrátka přinesou rodičům domů vánoční stromek. Dřív, než bude potřeba jej
koupit. A platit. „Takže krádež,“ podotkl třetí. „Krádež z lesa?“ ujistil
se.
Ano. Šlo o krádež stromku z lesa, vyjasnili si po
nějaké době všichni tři kamarádi.
Chvilku svorně mlčeli. „Tak jo. Kdy, kde a jak?“ zeptal se
jeden z těch patnáctiletých. Nejmenovaný iniciátor měl jasno. „Zítra,
v sousedním lese. S pilkou. Kdo ji může přinést?“ Zase ticho. „Dobře.
Tak ji vezmu já. Táta doma takovou šikovnou, akorát do ruky, má,“ uzavřel pro
tuhle chvíli záležitost iniciátor vánoční stromečkové akce.
Na jejím startu byli nervóznější než sprinteři před
finálovým olympijským závodem. Nechtěli to dávat najevo, ale vzájemně se
přečetli. Přece jen se znali už hodně dlouho. A dobře.
Sněhem mírně poprášené stromky je přivítaly mlčky. Jak
jinak? Když se však zuby pilky zakously do prvního vybraného nešťastníka, jako
by promluvil: „Neděláte dobře.“ Nebylo mu to nic platné. Šel k zemi.
Pak druhý a taky třetí. Zbývalo je svázat, vzít na ramena
a odnést domů. Trojice kamarádů se po sobě podívala radostně a skoro vítězně.
Kluci netušili, že v duchu jásají předčasně.
Hajný byl na rozdíl od nich zkušený. V klidu si
počkal, až trojice stromkových pytláků dokončí svou nečistou práci. Až povlečou
svou kořist z lesa. A pak je zaskočil.
Moc se nemluvilo. Kluci hodili stromky na zem a chtěli
začít utíkat. Neudělali to. Jednak kvůli nepřátelsky se tvářícímu psovi, jednak
proto, že hajný dobře znal iniciátora stromečkové akce.
Ve všech třech rodinách bylo před Vánocemi rušno a dusno.
Po klidu ani památky. Ne, nešlo o pokutu, kterou museli rodiče kluků zaplatit.
Důvodem byl šok rodičů. Nečekali, že jejich děti něco takového udělají.
Může to skutečně znít jako pohádka. Ale pohádka to fakt
není. Autor těchto řádků je totiž jeden z oněch kluků. Který? Zkuste
hádat.
JINDŘICH ROLNÝ
Žádné komentáře:
Okomentovat