Příspěvek číslo 14: Někdy je lepší snít než žít. – Je tomu však skutečně tak? Někdy možná ano, ale ne vždy.

Seděla a přemýšlela. Elizabeta. Snila? Nikoli – právě naopak. Cele si uvědomovala, že sny jí ubližují, tříští ji a paradoxně jí nedávají spát. Nutila svou mysl zklidnit se a vypudit je až na nejvzdálenější okraj jí samotné. Ovšem neúspěšně.
Ptáte se, jak je to možné, vždyť právě ony bereme do úst za účelem přání dobré noci. „A sladké sny!“ dodáváme. Tak často. Upřímně. Nevinně.
Zde se však dostáváme do slepé uličky a vyvstává tu určitá otázka: O jaké sny se vlastně jedná? Neexistují dvojí sny – ty, jež někomu přejeme, a druhé, po jejichž splnění touží on sám? Sny, jež někomu přejeme, rozumíme jakékoli hezké sny vypadající jako pohádka, již je nám ve spánku dovoleno sledovat. Na druhou stranu sny, po nichž toužíme, jsou ve skutečnosti jakési cíle, vytyčené námi samotnými. A právě o těchto druhých snech zde bude řeč. Nízký jest ten, kdož má nízké cíle, říká se. Opravdu? Je snad možné hodnotit cíle druhých? Ostatně - zpět k Elizabetě.
Ve skutečnosti to všechno začalo mnohem dříve, v době, kdy si to ještě neuvědomovala. Mohlo jí být tehdy zhruba necelých šestnáct let. Věřila, že sny se plní (ostatně, proti tomu ani já nic nenamítám).
Problém však nastává tehdy, máme-li snů příliš – a to se stalo právě Elizabetě. Aniž by to postřehla, počala se pomalu, pomalinku, téměř neznatelně, přece však, rozdvojovat a její dva sny proti sobě započaly válku. Nejprve šlo jen o malou rozepři, jež však postupem času nabírala na síle. Elizabeta se tomu ze začátku smála a neuvědomovala si, jaké následky může rozepře dvou snů způsobit.
Obdobně, jako se v antické mytologii dočítáme o pomoci Bohů, z nichž každý se přidal na jednu znepřátelenou stranu, také zde lze říci, že každý ze svářících se snů dostal určitou podporu. Jedna část Elizabety (rozum) jí napovídala ve prospěch snu, jenž jí zajišťoval (bude-li se mu věnovat) uplatnění a jistou práci a druhá (duše?) šeptala: „Možná budeš šťastnější.“
V průběhu několika let se zdánlivě úsměvný rozpor stával čím dál více zřetelný.
Elizabeta kličkovala mezi dvěma sny, z nichž vždy jeden na určitou dobu přebíral vládu nad její myslí.
Není však právě mysl vládcem všeho, vládcem celé bytosti? Příčinou veškerého?
Existuje něco mocnějšího než ona? Není tedy divu, že oba sny usilovaly právě o ovládnutí mysli. A protože první sen dostal podporu rozumu a za druhým stála duše, lze říci, že Elizabeta střídavě podléhala vlivu duše i rozumu.
Čím dál častěji se pokoušela nalézt možnou syntézu mezi oběma sny, onen pomyslný průsečík, bod, v němž se bez újmy střetnou oba, aniž by jeden z nich musel ustoupit do pozadí. Marně? Prozatím ano.
Později, neboť oba sny počaly tušit, že stále trvá status quo, pokoušely se mizet a náhle se opět objevovat, ztrácely se a vracely s cílem způsobit v Elizabetině mysli chaos, v jehož kratičkém trvání nepozorovaně jeden z nich udělá chybu a vítězný sen přebere konečnou vládu nad její myslí.
Elizabeta netušila, o co se sny snaží, a proto se cítila zmatená a do jisté míry také bezmocná. Jediné, čím si byla zcela jistá, se zdála skutečnost, že pokud to takhle půjde dál (beze změny a lhostejně), nemusí to dopadnout dobře. Pociťovala únavu a vyčerpání, svár snů jí bral sílu a radost.

Věřila, že se něco stane, musí stát – očekávala náhlý zvrat či změnu k lepšímu.
Pojednou ji však (zcela správně) napadlo, zda není strůjcem všeho ona sama, vždyť má snad někdo kromě jí samotné právo vládnout její mysli? „Nezpůsobila jsem si vše sama?“ pomyslela si.
Sny v tu chvíli znejistěly a stáhly se. „Teď tedy dojde takzvaně k lámání chleba,“ napadlo je naráz oba. Měly ve svých předtuchách pravdu. Skutečně.
Pozor ale – co se podpory týče: rozum je agresor a duše je Boží. Jen nabízí. A
neočekává. Skrze pocity jako vyslanec touhy skryta čeká. Její nevyužité možnosti jako v spánku odpočívají, až budou vyslány na světlo Boží. Jako zapomenuté světlo spí dosud na dně a nevnucují se, jen tiše pláčou a shovívavě pokyvují hlavou nad lidskou nevědomostí.
Ve chvíli, kdy pero vyloudí první tón ve formě písmene, pociťuje štěstí. „Tvořím,“ myslí si. Ale ten pomyslný (čertík) v ní jí říká, že nikoli. Proč mu vlastně nedat za pravdu?
Vždyť vše, co bude, již bylo. Stvořeno (?). Nic nového neexistuje a náhody jsou hloupost.
Jako nové věci. Od nedávna.
Ve chvíli, kdy hladí zvířecí srst a její prsty zaznamenávají jemný, popřípadě hrubší materiál, pociťuje štěstí. Opět. „Co teď?“ vzlyká.
Nechat vše být, ona myšlenka jako záchranné lano přichází jí náhle na pomoc a ona, topící se již, jej chvatně bere do rukou a děkuje. Nechápe. Užasle nad sebou pokyvuje hlavou. „Vždyť je to tak jednoduché!“ křičí.

P.A.

Příspěvek číslo 13: BYLA JSEM BLBKA. A VELKÁ

„Tohle jsi mi neměl dělat,“ slyším sama sebe.

Ticho. Smrtící ticho.

Ještě ve mně doznívá poslední z předlouhé řady orgasmů. Stačilo, aby se na mne podíval. Aby se mě dotkl.. O ostatním už vůbec nemluvě.

Teď ode mě odchází. Navždy?

Jsem trubka. Blbka. Já vím. Jenže co s tím mám dělat? Jak z toho ven?

Potkali jsme se náhodou. Velkou náhodou. Do té nové kavárny jsem vešla neplánovaně. Moc se mi líbil její název: Doma. Tomu zkrátka nešlo odolat. Protože doma jsem už dlouho nebyla. Nebylo kde. Nebylo kam. Domov neexistoval.

Seděl o dva stoly dál, vyzařovalo z něho sebevědomí, měl hluboké modré oči. Jejich hloubka dosahovala až daleko za mě. Kamsi ke stěně. Možná i za ni.

Žádná romantika. Žádné oťukávání. Nic takového.

Přišel, přisedl si a s ničím se nepáral. „Líbíš se mi. Chci tě. Budeme se líbit vzájemně, bude se nám to líbit oběma,“ vyhrkl sebevědomě.

Měl pravdu. Bez mé jediné výhrady. Byl bez sebemenší chybičky. Na těle, na duši, na všem.

„Miluju tě. Jsi krásná. Nejlepší. Ve všem. Zůstaneme spolu. Navždy.“ Kolikrát jen jsem tyhle jeho věty slyšela? Nespočítám to.

Najednou jsem měla dva domovy. Oba nádherné. V kavárně doma, kde jsme skoro denně prosedávali nám důvěrné dvě stejné židle, a u něj vy bytě. Neuvěřitelné štěstí.

Stal se ze mě ten nejšťastnější tvor pod sluncem. Ztrácela jsem se v hloubce jeho modrých očí a zapomínala na to, že nic není dokonalé. Źe všechno něco stojí, za všechno se musí platit. A mnohdy vůbec ne penězi.

Nepředbíhejme.

Ještě stále jsme ve fázi, kdy spěcháme po několika dvoudeckách vína z z Doma domů, kdy se z lůžka v jeho dvoupokojovém bytě stává milostné bojiště. Bojiště, na němž není vítězů ani poražených. Bojiště, z nějž odcházejí aktéři zcela vyčerpaní, ale šťastní.

                  

„Vezmeš si mě?“ uslyšela jsem od něho jednoho dne. Připadalo mi to jako úder pod pás. Ještě teď nevím proč. Tenkrát jsem si to zkrátka myslela. Nad i proto, že jsem nic podobného nečekala. Se stejnou rychlostí, s jakou začínaly naše milostné hrátky, jsem mu odpověděla: „Nevím.“

Byla to chyba. Moje velká chyba, jak jsem zjistila. Brzy. Vlastně pozdě.

Nebyla jsem na to připravená a záhy toho litovala. Jeho pomněnkově modré studánkové oči přestaly být tolik hluboké, na bojišti naší lásky najednou zůstávali vítězové a poražení.

A pak to přišlo.

„Tohle jsi mi neměl dělat,“ uslyšela jsem sama sebe. Následovalo ticho. Smrtící ticho, zabíjející naši lásku. Ale byla to vlastně láska?

Definitivně ve mně odezněl poslední z té předlouhé řady orgasmů a já procitla ze sna. Tvrdě, nečekaně. Jenže on to nebyl sen, ale holá realita. Procitnutí ze života.

Někdy je skutečně lepší snít než žít.

JITKA NAVRÁTILOVÁ 

Příspěvek číslo 12: BITTER SWEET

„Na co myslíš,“ zeptal se mě hlas a ruce patřící jemu se ke mně zezadu přivinuly. Cítil jsem její nahé tělo.
„Víš, jen mě napadlo, že tohle všechno teď mohlo být úplně jinak,“ vysvětloval jsem proud svých myšlenek. Právě jsem paranoidně stopoval jednu uvolněnou molekulu z neuronu, která si to šine někde mým mozkem.
„Vždyť jsme taky vůbec nemuseli být spolu,“ řekl jsem.
Takhle nemluv, pomyslel jsem si.
„Takhle nesmíš mluvit,“ svraštila obočí a chytila mě ještě pevněji. Pořád jsem se jí nenabažil a chvíli jsem zůstal příjemně paralyzovaný.
„Jen mě napadlo, že kdybych se tenkrát neopil dost na to, abych našel odvahu tě políbit, mohli jsme dneska být pořád jenom kamarádi,“ vysvětloval jsem jí.
„Nebo kdyby ses opil moc,“ smála se mi.
Je fakt, že v tomhle jsme si neměli co vyčítat. Akcelerátor emocí pomohl i nám, jako už tolika párům předtím.
A teď tu ležíme. Spolu. Dva? Jedno? „Nebo kdybys nebyla tak sexy na párty a nesvedla mě svým tancem,“ oponuju a rozehráváme hru Kde se to všechno mohlo pokazit.
„Kecko,“ kontruje.
Fakt je, že první dotyk byl tam. Před miniaturním pódiem, před bluesovou kapelou odněkud z lázní. Tam přestala být jen kamarádkou. Ten pohled! Asi jsem na ně úchyl, nebo jsou to zkrátka vážně okna do duše.
„Podívej se na mě, jako tehdy,“ usmál jsem se na ni a políbil ji. V tu chvíli se nedívala. Já jo. Tohle normálně nedělám, ale chtěl jsem vidět něco jako reklamu na nevinnost.
„Já si tím na začátku vážně nebyla jistá. Jestli se k sobě hodíme, víš..,“ špitne mi do ucha a pevně se ke mně přivine. Jako by se bála. „Jak jsme si kdysi řekli, že holt budeme čekat na svého prince a svou princeznu. A přitom..,“ objetí zesílí, jak je to jen u padesátikilové osůbky možné.
Takhle nějak vypadá štěstí? Když člověk nic nemusí, jen chce, aby tenhle okamžik trval do skonání světů. Ležet, vychutnávat si vůni a chuť toho druhého. Hlavně zůstat spolu.
„Na co zase myslíš?“ zeptal se mě hlas a ruce patřící jemu mi hodily na pracovní stůl stoh dokumentů.
MICHAL ČEJKA

Příspěvek číslo 11: VE SNU HMAT STRÁDÁ

Kosmonaut. Fotbalový reprezentant. Špičkový hokejista. Tím vším i mnohým dalším jsem byl ve svých dětských snech. Ale to jediné pořádné snění, o pár let později, se týkalo něčeho úplně jiného. Umět to se ženami.

Záviděl jsem kamarádovi Rosťovi, na něhož se děvčata lepila. Záviděl jsem i jinému, jmenoval se Jaromír, jenž se pro změnu úspěšně lepil na ně. Na mě vytrvale útočila jediná - brýlatá, hodně obtloustlá, pro mě i pro jiné nepřitažlivá a na moje gusto přespříliš agresivní Libuše.

Ach jo, říkám si i po dlouhých letech, když vzpomínám na to, jak jsem usínal a těšil se, že se mi jednou bude alespoň zdát o děvčatech. O děvčatech, která po mně šílí a rvou se o mě. Při té rvačce si na sobě trhají šaty, já jen blaženě přihlížím a trpělivě čekám, která z nich to vyhraje. Bylo mi jedno, kdo zvítězí. všechny ty dívky totiž byly moc pěkné. Nádherné.

Stejně jako v životě, i ve snu si člověk musí na leccos počkat. být trpělivý a netlačit na pilu. Jinak něco nešikovně přeřízne. A bude toho hodně litovat.
Netlačil jsem na pilu a dočkal se. Přišla. Byla neuvěřitelná. "Pojď," lákala mě do své měkké náruče. "Pojď a neváhej," reagovala na můj nevěřícný pohled..
Ještě chvíli jsem váhal.

"Co blbneš? Hni sebou," uslyšel jsem poprvé v životě svůj vnitřní hlas. Nešetřil mě a na rozdíl ode mne na pilu přitlačil: "Jdi na věc!"

Tak jsem šel na věc. Pomalu, pak rychleji. Finiš i cílová páska přišly mnohem dřív, než jsem je plánoval, očekával, chtěl. Moje krásná milá se za cílem rozplynula jak pára nad pověstným hrncem. Zbyla po ní jen vlhká, lepkavá skvrna na prostěradle.

Tak tohle má být láska? říkal jsem si při pohledu pod sebe. A skoro si začínal přát, aby se mi o něčem takovém už nikdy nezdálo. Marně. Moje snová milá přišla ještě několikrát. Úplně stejně. A úplně stejně taky odešla.

Pak chodit přestala a mně po ní zbyly jen vzpomínky. Pěkné i méně hezké. Každý zdravý dospělý chlap totiž určitě ví, o čem je řeč - když hmat strádá, není to zkrátka ono.

Jednoho dne dostal i hmat (a nejen on), o co jsem ho předtím dlouho šidil. Já pak chodil s nosem nahoru a naivně si myslel, že jsem král lidstva. Že mi patří a leží u nohou celý svět. Tak nějak mi v té pýše ušlo, že ona moje překrásná, skutečná královna má králů hned několik.

Po procitnutí přišel šok. Mrštil jsem tou svou pomyslnou královskou korunou do kouta a říkal si, že už nechci žádnou ženskou ani vidět. A už vůbec ne si nechat o nějaké zdát. 

Snům však neporučíš. "Tohle všechno patří jen tobě. Copak to chceš nechat zahálet? Není to věčná škoda?" zeptala se mě jednou naléhavě další, zbrusu nová snová milenka. Přitom odhazovala minišaty, pod nimiž vůbec nic neměla.
Nezklamal jsem ji. Zato sebe znovu ano.

Pokud někdo tvrdí, že snít je lepší než žít, neví o životě nic. nebo jen málo. Malinko. Zanedlouho mi bude čtyřicet a na snění jsem skutečný odborník. Zato zůstávám pořád sám a chci s někým žít. Pořádně, skutečně žít.

Právě o tom si teď nechávám zdát.
SVATOPLUK SÝKORA

SNY A ŽIVOT

Jak vidno, téma školy vás spíše odradilo než přitáhlo. Zářijovým vítězem se stal jediný účastník v tomto měsící - JINDŘICH ROLNÝ. Říjen bude ve znamení snů a života: Snít je někdy lepší než žít. Zaujme vás víc?