Byla to ryze pánská jízda. Do slova a do písmene. Trávili jsme tehdy dovolenou s partou kamarádů na chatě rodičů jednoho z nich. Přes den jsme vyráželi na kolech do okolí, po cestě nevynechali snad jedinou hospodu. A večer se na chatě doráželi z bohatých alkoholových zásob.
Po pár dnech se to nedalo vydržet. Nohy bolely, žaludek
protestoval, tělo křičelo, že je zabíjím. Nenápadně jsem se vytratil
k nedalekému rybníku. Rozjímat, co s tím. U hráze seděl anděl.
Alespoň mi to tak připadalo. Měl dlouhé světlé vlasy, o nic kratší nohy a
hleděl do vody. Poněkud smutně.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji nesměle. Už od narození jsem
totiž poměrně plachý. Navíc se tak i jmenuju. Podívala se na mě, zopakovala to
moje jediné slovo a vrátila se pohledem zpět k vodě. Sedl jsem si vedle ní
a svorně jsme mlčeli. Tichá dvojka na břehu usínajícího rybníka.
Věřte nebo nevěřte, plachost se dá překonat. Já to tehdy
dokázal.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se jí odvážně. Chvíli mlčela. „Jo. Stalo.
Nechal mě kluk. Po třech letech,“ zašeptala pak. Sklonila tu svou blonďatou
hlavu, až jí vlasy málem setřely slzy deroucí se z očí. „Ale neboj, topit
se kvůli tomu nechci,“ uklidnila mě vzápětí.
Za nějakou dobu já prolomil definitivně svou plachost a
ona smutek. Seděli jsme u toho rybníka až do rána a nakonec o sobě věděli skoro
všechno. Vrátil jsem se za tvrdě spícími kamarády, napsal jim pár řádek, sbalil
svých pár švestek, sedl na kolo a odjel za
andělem do jeho nebeského obydlí.
Tehdy jsem sice přišel o kamarády, ale ta andělská
plavovláska za to stála. A stojí dodnes. Máme spolu dvě šikovné děti a nejméně
jednou do roka sedáváme u hráze našeho osudového rybníka. Jen tak. Úplně mlčky.
Protože jsme Plaší.
JINDŘICH
ROLNÝ
