„Na co myslíš,“ zeptal se mě hlas a ruce patřící jemu se
ke mně zezadu přivinuly. Cítil jsem její nahé tělo.
„Víš, jen mě napadlo, že tohle všechno teď mohlo být úplně jinak,“ vysvětloval jsem proud svých myšlenek. Právě jsem paranoidně stopoval jednu uvolněnou molekulu z neuronu, která si to šine někde mým mozkem.
„Vždyť jsme taky vůbec nemuseli být spolu,“ řekl jsem.
Takhle nemluv, pomyslel jsem si.
„Takhle nesmíš mluvit,“ svraštila obočí a chytila mě ještě pevněji. Pořád jsem se jí nenabažil a chvíli jsem zůstal příjemně paralyzovaný.
„Jen mě napadlo, že kdybych se tenkrát neopil dost na to, abych našel odvahu tě políbit, mohli jsme dneska být pořád jenom kamarádi,“ vysvětloval jsem jí.
„Nebo kdyby ses opil moc,“ smála se mi.
Je fakt, že v tomhle jsme si neměli co vyčítat. Akcelerátor emocí pomohl i nám, jako už tolika párům předtím.
A teď tu ležíme. Spolu. Dva? Jedno? „Nebo kdybys nebyla tak sexy na párty a nesvedla mě svým tancem,“ oponuju a rozehráváme hru Kde se to všechno mohlo pokazit.
„Kecko,“ kontruje.
Fakt je, že první dotyk byl tam. Před miniaturním pódiem, před bluesovou kapelou odněkud z lázní. Tam přestala být jen kamarádkou. Ten pohled! Asi jsem na ně úchyl, nebo jsou to zkrátka vážně okna do duše.
„Podívej se na mě, jako tehdy,“ usmál jsem se na ni a políbil ji. V tu chvíli se nedívala. Já jo. Tohle normálně nedělám, ale chtěl jsem vidět něco jako reklamu na nevinnost.
„Já si tím na začátku vážně nebyla jistá. Jestli se k sobě hodíme, víš..,“ špitne mi do ucha a pevně se ke mně přivine. Jako by se bála. „Jak jsme si kdysi řekli, že holt budeme čekat na svého prince a svou princeznu. A přitom..,“ objetí zesílí, jak je to jen u padesátikilové osůbky možné.
Takhle nějak vypadá štěstí? Když člověk nic nemusí, jen chce, aby tenhle okamžik trval do skonání světů. Ležet, vychutnávat si vůni a chuť toho druhého. Hlavně zůstat spolu.
„Na co zase myslíš?“ zeptal se mě hlas a ruce patřící jemu mi hodily na pracovní stůl stoh dokumentů.
MICHAL ČEJKA
„Víš, jen mě napadlo, že tohle všechno teď mohlo být úplně jinak,“ vysvětloval jsem proud svých myšlenek. Právě jsem paranoidně stopoval jednu uvolněnou molekulu z neuronu, která si to šine někde mým mozkem.
„Vždyť jsme taky vůbec nemuseli být spolu,“ řekl jsem.
Takhle nemluv, pomyslel jsem si.
„Takhle nesmíš mluvit,“ svraštila obočí a chytila mě ještě pevněji. Pořád jsem se jí nenabažil a chvíli jsem zůstal příjemně paralyzovaný.
„Jen mě napadlo, že kdybych se tenkrát neopil dost na to, abych našel odvahu tě políbit, mohli jsme dneska být pořád jenom kamarádi,“ vysvětloval jsem jí.
„Nebo kdyby ses opil moc,“ smála se mi.
Je fakt, že v tomhle jsme si neměli co vyčítat. Akcelerátor emocí pomohl i nám, jako už tolika párům předtím.
A teď tu ležíme. Spolu. Dva? Jedno? „Nebo kdybys nebyla tak sexy na párty a nesvedla mě svým tancem,“ oponuju a rozehráváme hru Kde se to všechno mohlo pokazit.
„Kecko,“ kontruje.
Fakt je, že první dotyk byl tam. Před miniaturním pódiem, před bluesovou kapelou odněkud z lázní. Tam přestala být jen kamarádkou. Ten pohled! Asi jsem na ně úchyl, nebo jsou to zkrátka vážně okna do duše.
„Podívej se na mě, jako tehdy,“ usmál jsem se na ni a políbil ji. V tu chvíli se nedívala. Já jo. Tohle normálně nedělám, ale chtěl jsem vidět něco jako reklamu na nevinnost.
„Já si tím na začátku vážně nebyla jistá. Jestli se k sobě hodíme, víš..,“ špitne mi do ucha a pevně se ke mně přivine. Jako by se bála. „Jak jsme si kdysi řekli, že holt budeme čekat na svého prince a svou princeznu. A přitom..,“ objetí zesílí, jak je to jen u padesátikilové osůbky možné.
Takhle nějak vypadá štěstí? Když člověk nic nemusí, jen chce, aby tenhle okamžik trval do skonání světů. Ležet, vychutnávat si vůni a chuť toho druhého. Hlavně zůstat spolu.
„Na co zase myslíš?“ zeptal se mě hlas a ruce patřící jemu mi hodily na pracovní stůl stoh dokumentů.
MICHAL ČEJKA
Žádné komentáře:
Okomentovat