Příspěvek číslo 9: AQUA DI GIO

Kluk potkal holku. Dobře, já jsem potkal holku. A vlastně jsem ji už dávno znal. Postupně se z letmých pozdravů staly propsané hodiny na tomhle darebném facebooku.
„Jsi moje imaginární přítelkyně,“ napsal jsem ji jednou.
Osobní kontakt nám totiž nějak nebyl souzený. Můj anděl s nejkrásnějším úsměvem byla jen sada fotek na síti a pár písmenek, které mohl teoreticky psát kdokoli.
Bůh žehnej alkoholu. Kamarádova rozlučka se svobodou přišla jako vhodná doba pro bližší poznání, samozřejmě za podivných okolností v podobě dvou promile v mé krvi.
„Pojď, sám to domů asi nezvládneš,“ řekla.
Jasně, že zvládnu. Mám pořádnou praxi. Tuhle cestu z restaurace Sport jsem šel už asi tisíckrát, z toho polovinu v podroušeném stavu. Tohle jsem ale samozřejmě neřekl.
„To budeš hodná,“ vysoukal jsem ze sebe.
Křižovatka. Pusa na dobrou noc. „Sakra,“ smál jsem se, když jsem škobrtl o obrubník a o parapet rohového domu si málem vypíchl oko.
„Takže ještě kousek,“ usmála se a já v ní najednou viděl svoji soukromou Florence Nithingalovou, Dámu s lampou.

„Moc se omlouvám, já tě chtěl v noci asi políbit,“ omlouval jsem se „gentlemansky“ další den. No jo, já ji chtěl vážně políbit.
„Nic se nestalo, byl jsi opilý,“ přijala námitku pro polehčující okolnosti.
„Uvidíme se na festivalu?“ zeptala se.

Viděli jsme se. Já byl na místě už od pěti hodin a chystal se na svoji moderátorskou premiéru. Jasně že jsem se neustále otáčel ke vchodu, takže není div, že jsem ji spatřil v prvním okamžiku, kdy přišla. Znáte ty kýčovité scény z romantických filmů, kdy se záběr zpomalí, věnuje se hlavní ženské roli a k tomu hraje hudba? Tak nějak mi to připadalo. Samozřejmě zpětně.
Jsem v pěkném průšvihu. To jsem si uvědomil hned, jak se na mě usmála. Každý dentista by měl obrovskou radost. Nepustil jsem ji od sebe ani na krok po zbytek večera kromě pár minut na pódiu. Přímo z lahve jsme vypili savignon 2008. Šetřil jsme si ho pro zvláštní příležitosti. Ta tu byla. Nebo ne?
„Pojďme se někam ztratit,“ rozhodla. Takže šlo o zvláštní příležitost.

„Motivuj mě nějak. Bojím se, že ten řidičák neudělám,“ žadonila mi za pár dní na počítači.
„Je hloupé ti něco koupit. Asi bych ti mělo něco vytvořit. Napíšu ti báseň,“ odpověděl jsem.
„Přesně na to jsme myslela,“ usmála se. Určitě se krásně usmála.

Pod dojmem toho víkendu to bylo vážně snadné, jak jen může být snadné napsat báseň. Ty city chtěly ven a já si zase po několika letech uvědomil, že mi bije srdce.
„Nevím, co to ve mně vyvolalo, ale je to úžasné,“ napsala mi po přečtení. Triumf nebo průser? Její rozbušené srdíčko a zastavený dech. Padne dívka 21. století klukovi do náruče kvůli básni? Nenechám vás napínat. Ne.

Další rande bylo chladné. Témata banální. Polibky falešné. Ani se k sobě zřejmě nehodíme. Ale co to srdce? Vydržel bych i drobné neshody. Láska je bez kompromisů. „Chápu to. Nemůžeš za to, že ses do mě nezamilovala.“
„Jsem ráda, že jsi tak rozumný,“ odpověděla.

Omezený kontakt, přerušený signál z Marsu na Venuši. Občas pár řádek, zdvořilostní konverzace, když jsme se potkali. Léčba Andreou, Irenou a Zuzkou zabírala. Nebo ne? 

„Budu u vás spát, jdeme s Bárou na drink,“ oznámila před několika dny.
„Fajn, já ale budu dlouho v práci, takže se potkáme možná až ráno.“
Slyšel jsem, kdy přišly. Šel jsem si od spolubydlící vyptat cigaretu. JI jsem nepotkal. Ani pak ráno.
„Pšššt. Peťa spinká,“ oznámila mi Bára, když jsme se vrátil z práce další den, tentokrát už brzy.
Tak ona je ještě tady? Vzpomněl jsem si, jak se v noci rozbušilo srdce jen z pocitu, že je pár metrů ode mě. Přesto jsem ji nechtěl vidět. Ještě před chvílí to byl můj sen vidět ji jak nevinně musí vypadat, když spí.
„Ta je roztomilá,“ oznámila mi Bára, když vyšla z pokoje.
Au.
„Díky Baruš, to jsem přesně potřeboval slyšet,“ usmál jsem se. Hořce. Jak zpívá Pal’o: Krátké lásky sů tie najdlhšie…

MICHAL ČEJKA

Příspěvek číslo 8: JORIKA ZE RHODU A JEAN-PAUL BELMONDO Z ISTANBULU

Pohádka o tom, že se zázraky (ne)dějí

Toho srpna 2013 jsem putoval za Jorikou až do Údolí motýlů na Rhodos. Pracovala tam jako servírka na praxi po prvním ročníku Slezské univerzity, ale když jsem dorazil na ostrov, už byla v tahu. Ještě chvíli jsem sice po Jorindě bezhlavě pátral, ale uprostřed Rhodu mi došla eura a nakonec jsem se na radu Řeka jménem Zorba přeplavil trajektem do nedalekého Turecka, protože právě tam Joriku podle důvěrné informace unesli k nekalým účelům.

Nehledal jsem naštěstí sám, už jsem dál to pátrání bez pomoci nezvládal, a členy týmu se tak stal i mladík zvaný Kolos Rhodský a také Upír jménem Justin, jak si ti dva pitomci říkali, přičemž právě Justin nám nakukal, že povstal až ze sedmé vrstvy vykopávek v Tróji.

Možná to i byla pravda, ale spíš se chtěl udělat zajímavým, pouhými upíry je totiž dnes ovzduší přesyceno.

Podle šesti indicií a sedmé nouze jsme osmnáctého srpna dorazili k Bosporu. Pil jsem jenom čaj a bylo nutno pokračovat do evropské části Turecka, jenomže Justin se hrozil vody.

Nedokázal úžinu přejít. Mohl by se rozkrájet a stejně by to nezvládl. Chtěl jsem Justina ponechat jeho osudu a povídám: „Utíkej se zakopat, ty blbečku!“, ale třetí člen našeho týmu měl toho nešťastníka asi radši, takže poté oba svorně a ruku v ruce putovali okolo celého Černého moře předlouhou cestou po krkolomných březích i Putinovým Ruskem a po vzoru méně známé verneovky. Vše zvládli do prvního září, vždyť „mrtví cválají rychle“, jak se říkávalo, a ta pouť je ostatně i metaforou jejich vztahu.

Nicméně já se necítil svázán ani s upírem, ani s Kolosem, a idiotsky zůstával oddán Jorice.

Srpen 2013 jsem věnoval pilnému průzkumu obou částí Istanbulu a posledního toho měsíce mi došla textová zpráva od Kolose: „Přicházíme!“ Stál jsem v tu chvíli zrovna u krámku jisté kartářky jménem Jeremiaska a to, co mi vzápětí vyložila, mě udivilo.

„Bábo,“ povídám. „To vše by se jistě mohlo stát - a Jorika by se do mě možná i mohla zamilovat, jak tu brebentíš, ale nejprve bych musel být bytostí složenou alespoň z tří jiných.“

Stařena vyčkávala, co prozradím dál. Za umolousanými okny jí duněl evropský Istanbul. „Z muže z Ria,“ dodal jsem, „z muže z Hongkongu a z muže z Acapulca.“

„Nechť se tak stane,“ mávla čarodějka rukou. A když jsem zase vyšel do sluníčka, spatřil jsem ze strany od Bulharska přicházet Kolose a Justina, ale nepoznali mě. Vypadal jsem totiž najednou skoro jako Jean-Paul Belmondo.

Vím, zdá se to absurdní, ale není snad absurdní i to, jak je náš život postrkován právě a hlavně tím, jak vypadáme? A není nad absurdní, jaké mezi lidmi studí kolosální propasti? „Tak jsme tu, Lorenci. Našel jsi Joriku?“ přeptal se mě unyle upír.

„Nenašel, ale jsem radši, protože ty bys jí, Justy, ještě nakonec vysál krev.“

„Možná,“ hlesl Kolos, „ale tam za vodou, tedy támhle v Asii, to jsme ti byli dobrý, co?“ A vybuchl. „A jak. Sám by ses těmi harémy nikdy neprotloukl,“ dodal Justin. „Ale pravdu máš, já se taky bojím.“

„Nepovídej. Upír - a bát se?“

Justin přikývl: „Bojím se, že ji tenhle polonahý Rhoďan rozmáčkne jako pralinku, až ji najdeme.“ Čemuž jsme se zasmáli a vše se prosvětlilo jako mýtina a nebyl jsem už tak sám. „Půjdeme?“ „Spoléhej na nás na oba!“ A víte, že jsme celý čas brousili po falešné stopě a Jorika se mezitím slunila na jedné pláži na Rhodu?

A dívka, kterou unesli Turci, sice existovala, ale jmenovala se Taťána. Slušelo jí to, i když ne tolik jako Jorice, byla to ruská servírka a nejen, že jsme ji vykoupili z otroctví, ale mi se do ní zamilovali. Anebo tedy dvě třetiny našeho týmu, protože já ne. I tak mě ovšem Taťána horlivě přemlouvala, abych zůstal v Cařihradu, a jistě se ani moc nedivíte, vždyť jsem vážně vypadal jako Muž z Acapulca.

„Je mi to líto, Taťáno, ale mám tu textovou zprávu od Joričiny sestry,“ řekl jsem. „A ta mluví o pláži v Údolí motýlů, takže se po okružní dovolené natěšeně vracím na pobřeží Středomořské perly alias Rhodos. Adios. Podle všeho se tam Jorika opaluje a absolutně netuší, že jsme zatím zažili jednu verneovku plus tři filmy s Belmondem.“

„Ech, tak utíkej za tím svým srdcem, muži z Istanbulu,“ hlesla Taťána, i objal jsem Justina (trochu mě kousl), objal i Kolose (trochu mě šlápl), jako tu poslední jsem objal Taťánu (vypadla z ní kamera), rozloučili jsme se a oni to popsali v románu Na falešné stopě, zatímco já si vážím vašeho času a přicházím toliko s reportáží. A jak že to dopadlo?

Jak asi? Vše jsem na pláži vyprávěl Jorice Betlachové, a když jsem skončil, tvrdě spala, i napsal jsem do písku alespoň báseň: Kéž bych tě našel: dostanu kašel! Kéž by mě našla, aniž bys zašla! A pak? Ještě než se probudila, zachránil jsem před krachem Řecko i celou Evropskou unii, ale to už je docela jiná historie.

IVO FENCL

Příspěvek číslo 7: PRVNÍ PŘEDSTAVENÍ A NÁVŠTĚVA U NOVÉHO VYHLÉDNUTÉHO TATÍNKA

Každá žena, obzvláště matka více dětí, trpí samotou. Po několika prožitých rocích za řevu neutišitelných spratků a za stavu, kdy otec těch parchantů se vrací v noci a prohodí jen několik slov o špinavém spodním prádle, je tu ponorka jako prase! Je třeba zamíchat chromozomální šroubovicí, volá organizmus. Matka, sympatická, zvenku krátkým pohledem celkem pohledná roba je na dně. Děťátka dokojila, naučila je postupně plazit se a chodit. Po mávání ručičkami a posuncích i vydávat základní skřeky a následně mluvit.

Denně je odvádí do školky, školy a do jiných, různých odkládacích zařízení, aby sama stihala píchat na elektronických píchačkách příchody a odchody v drsné robotě. Většina českých žen-manželek, kromě děveček zbohatlíků, maká u výrobního pásu, na židličce u pokladny před pánským WC, některé sedí za psacím strojem, další zase stojí ve výkladní skříni, jiné zas v polosedě či leže u počítače. Ty fyzicky silnější jsou zamáčknuté pod zemědělským traktorem, nebo ohnuté u rypadla v zapomenutém hnědouhelném dole. Nejstatečnější jsou ty mezi regály, kde za zády je rozžhavená pec pekárny a některé z žen jsou dokonce za okýnkem z pancéřového skla např. v bance a čekají na lupiče. Ženy jsou prostě různě a přitom všude. Své lepé tělo musí však nasazovat do boje jen v případě potřeby zvýšení platu, nebo při žádosti o mimořádnou dovolenou u šéfa. Proto se většina z nich snaží, již od

svých druhých vdavek, nasazovat svoje vybledlé upracované tělo také doma oproti manželovi. Přirozená potřeba sexování je od té doby, co jim to osvěta vysvětlila. Je to přece tak přirozené! Že!

Ale ouha, jak bylo rčeno na začátku, ten domácí mužský tvor projevuje zájem, doví kdy. Jedno z posledních slov, které vyslovil, bylo na radnici a to bylo krátké, tiché a velmi ušlápnuté „ano“, před zástupcem státu. Pokusy probudit zemřelou komunikaci je stejné drama jako když trpaslíci nalezli omylem Šípkovou Růženku místo Sněhurky. Šípkovce foukali do všech otvorů a pořád nic! No a tady je to stejné. Otec rodiny často připomíná Fučíka v tajné akci s Gustou Kodeřicovou. Nesměl totiž ve stranické skupině promluvit a to pod hrozbou vyloučení z Devětsilu. Taťka stále také jen mlčí, jí, pije pivo a heká při sebemenším pohybu a jeho oltářem je HDTV.

Matka několik roků kladoucí různé pasti, ženy obecně vydrží jako koně, aby konečně taťky donutila promluvit, použila i posledního možný šílený trik. Rozhodne se vycestovat do moderního Turecka, kde se, jako prodá. Nechá se fiktivně unést, sultánem Solimánským a taťka určitě promluví! Toto se moc nepovedlo a nebýt Českého velvyslanectví v Ankaře, mamka by skončila jako pracovnice „Zavolej a já tě udělám“, kde jazyk zjevně nerozhoduje. Otec totiž zjistil, že jeho manželka a matka „jeho“ dětí chybí v autobuse, až při cestě zpět a to na hraničním přechodu, kde celníkům neseděl kontrolní součet vstoupivších a vystupujících turistů do a z Türkiye Cumhuriyeti (týrkyje komhurjety). Vidíte to, ty důsledky, společného žití ve dvojicích?

V různých stupních depresí, které ji svedly a i přivedly až k psychologům, odpovídala neustále a zatvrzele na dotazy týkající se rodinného sexu: “Hlavně ne už žádný stereotyp a žádné opakování!“, čímž vyváděla učené hlavy z míry. Vědecky je pohlavní styk přece založen právě na tomto, léty ověřeném principu, opakování stále stejného. A když pak ještě s podivem zjistila, že psycholog není lékař, ale absolvent mnohem a mnohem prapodivnější fakulty, tak mu pak kladla dotěrné a záludné otázky například takového typu:

jakou slabiku, jestli tvrdou nebo měkkou, používá on sám při svém vrcholu,zaplétají li se mu  rozkoší také samy čakry do sebe a vytvářejí olympijské kruhy, jestli už to dělal na tendru lokomotivy a při jaké rychlosti a v které stanici... Byla tedy, posléze, označena za zatvrzelou a ponechána vlastnímu nelítostnému osudu!

Osud ji pak svedl na cestu okultizmu, mystiky, astrálního putování karmy, reinkarnace českého typu, posmrtného života, šplouchu dimenzí, hermetické nauky jódlování, čarodějnictví, spiritizmu, esoteriky, věštění jógou, transcendentace a dokonce ji to vedlo i k tvorbě plošných, nebo prostorových či konceptuálních prací předcházejících dialogu. Zvláštní oblibu u ní získala tzv. plazmická výrazová grimasa. Ta se projevila například po 3 týdenním návratu ze soustředění s Mistrem Chu-San-Dao, který o sobě tvrdil, že nic není nic a on sám je sám, což mu zvláště u mladých adeptek zajistilo nesmrtelnost.

Ale k věci! Po návratu a například při nevinné otázce zástupce rodiny: “Jak bylo, mamko na soustředění s Mistrem?“ Odpověděla: “Jako s Mistrem!“ Tlak okolí však neustále sílil a rady kamarádek, aby si konečně zaplatila služby mladého, krásného džigola vyvrcholily podáním chaotickým, narychlo splácnutého inzerátu: Udělám ti úplně všechno, hlavně mluv, mluv, zajímáš mě! Bohužel se ozval pouze jeden zájemce a na víc jen vlastní manžel s odpovědí: Huš zlato, pojď na TO!

Osud, jako vždy, ovšem pomohl. Jak se říká, štěstí přeje připraveným a těmve střehu. Jednou matka živitelka uvízla ve výtahu s mužem, kterého si zpočátku ani nevšimla. Měl nádhernou loveckou bundu z umělého krokodýla, růžového motýlka, tyrkysovou, na mnoha místech uměle rozdrásanou něco jako barexovou košili, bílé, boty bez šňůrek sportovně volné a dole po kobercích se za ním táhly dole obroubené tepláky, navíc s podvazkovou gumou našitou v pase. Na zádech měl oranžově-černý batoh s nápisem Mitstubishi 4x4. Ve tváři se zračila odvaha hrocha, roztrhat cokoli a kohokoli ihned, po prvním nelibém slově protivníka! Voněl kabarem pižmovým a již po prvních slovech, pronesených po trhnutí a zastavení se výtahové klece a pohasnutí záložních světel uchvátil její, tedy matčinu, mysl, jako kobra obtáčející se okolo krku telátka.

„Určitě nemáte vrcholy, že, není liž, pravda, hmm?!“ „Poznal jsem to totiž snadno, podle vaší povolené druhé čakry Svadhistany!“

Výtah nejel asi dvě hodiny a ty osudově rozhodly! Poslední hřebíček do rakve její samoty zasadila odpověď nového povídálka. Na dotaz, proč mu čouhá z batohu dubový práh délky 60cm, odpověděl: „To nosím pro případ, kdybych potkal ženu toužící urychleně po styku a sedačky v okolí by byly všechny moc měkké. Abych si totiž měl co podložit pod svou zadnici“, děl upřímně tento samec.

Znáte ženy, rozhodují se za zlomek bytí, jak výbuch hypernovy. A ruka byla v rukávě. Pak již následovalo jen jedno úskalí a tím byla právě první návštěva v jeho sídle. Obava ze šoku dětí se nekonala. Starší dcera prohlásila: Když budu muset někde otěhotnět, tak raději dál než tady. Ještě bych měla blbý děcka!

Mladší synek si sice o matce zpočátku myslel, že se zbláznila, když mu vyprávěla blábol o tom, že: „Co kdybysme si, jako, jen tak, Péťo šli a zeptali se, jako někoho na parkovišti, jestli by nás nevzal na výlet. Věděl totiž od ségry, čili švíce, že se druhý den už konečně pojede na „hyenu“ za tím s velkým ON. S tím a právě s tím, co si matka pod peřinou mobiluje a esemeskuje a poslední týdny se u všeho tváří jako psí fenka ve falešné březosti.

Naložení do dosud nepoznaného Mitsubishi L-200, mělo proběhnout na parkovišti kousek od domova. Péťa, i když malý, se patřičně vybavil. Aby na zbohatlíka od Žížlavic zapůsobil, vzal si plstěný kabátek, do ruky si vložil plyšového pomačkaného tygříka a nesl také psíkem olezlý polštářek. Na záda si dal zelený batůžek se zatvrdlým půlpecnem chleba, co kdyby, pro strýčka příhodu! Sestra Máťa držící už předpubertální anorektickou dietku se vyparádila do zplihlého kožíšku a tím nevypadala taky přehršle vysmátě.

Matka, jak to mnohé ženy cítí, v pohnutí z blížícího se nezměrného vrcholu štěstí nepostřehla, že po chodníku, proti této její kráčející a hopsající sestavě milovaných, stojí a dlaněmi tvořícími okénko filmaře a prohlížejícího si exteriér, pokukuje známý režisér Spielberg. Zamýšlel zde natočit film Schindlerův seznam II. V jeho zorném poli uvízla tato skupinka a on v okamžiku propadl ději barbarského odsunu vyděděnců s Davidovou hvězdou. Tak se do svých představ ponořil, že schizofrenicky již režíroval okamžiky dramatu. Křičel los! Los! Kameraden!

Situaci vyřešil nastávající tatík, jehož otec byl členem druhého odboje, nebo třetího? No, dnes už nikdo neví, kdo byl kdo a jemuž se od mládí vryly některé postoje otce bojovníka oproti fašizmu do krve, z batohu vztáhl dubový práh a přetáhl režiséra po hlavě. „Nich schiessen, nicht schiessen!“, volal potlučený cizozemec.

Konec exteriérů! Pak následovalo objímání a polibky. Jak by do koroptví střelil. Bylo stěhování a růžové údolí v myslích jednotlivců se zhmotnilo. Amor totiž, tutově, vystřelil svůj šíp a zasáhl. Péťa se z toho vzrušení ještě před cestou poblil. Ségra si po příjezdu do nového vyhlédnutého sídla, urychleně ve čtrnácti letech narazila holku kamarádku. Nepodceňujme mládí!

Ve zbořeništi rodinného sídla mědvědobijce se pak večer co večer rozdělával v „obýváku“ oheň a bylo a stále je veselo. Všem se tam samozřejmě líbí a nejvíc je šťastná matka, která trpí úplně stejně jako před tím, ale jaksi jinak, šťastněji. Prostě letní láska, nebo první návštěva u nového otce je horror a prvotní hrůza ubohého života.

To be continued. 
                                                                                                         R. A. J. Alexxus

POKRAČUJEME

Červencové kolo literární soutěže kavárny Útulno skončilo. Vítězem se stal PAVEL RAY SVOZIL, který se může těšit na konzumaci v hodnotě 200 korun zdarma. Pokračujeme plynule dál, novým tématem je letní láska. Pište, čtěte, hlasujte.