Příspěvek číslo 9: AQUA DI GIO

Kluk potkal holku. Dobře, já jsem potkal holku. A vlastně jsem ji už dávno znal. Postupně se z letmých pozdravů staly propsané hodiny na tomhle darebném facebooku.
„Jsi moje imaginární přítelkyně,“ napsal jsem ji jednou.
Osobní kontakt nám totiž nějak nebyl souzený. Můj anděl s nejkrásnějším úsměvem byla jen sada fotek na síti a pár písmenek, které mohl teoreticky psát kdokoli.
Bůh žehnej alkoholu. Kamarádova rozlučka se svobodou přišla jako vhodná doba pro bližší poznání, samozřejmě za podivných okolností v podobě dvou promile v mé krvi.
„Pojď, sám to domů asi nezvládneš,“ řekla.
Jasně, že zvládnu. Mám pořádnou praxi. Tuhle cestu z restaurace Sport jsem šel už asi tisíckrát, z toho polovinu v podroušeném stavu. Tohle jsem ale samozřejmě neřekl.
„To budeš hodná,“ vysoukal jsem ze sebe.
Křižovatka. Pusa na dobrou noc. „Sakra,“ smál jsem se, když jsem škobrtl o obrubník a o parapet rohového domu si málem vypíchl oko.
„Takže ještě kousek,“ usmála se a já v ní najednou viděl svoji soukromou Florence Nithingalovou, Dámu s lampou.

„Moc se omlouvám, já tě chtěl v noci asi políbit,“ omlouval jsem se „gentlemansky“ další den. No jo, já ji chtěl vážně políbit.
„Nic se nestalo, byl jsi opilý,“ přijala námitku pro polehčující okolnosti.
„Uvidíme se na festivalu?“ zeptala se.

Viděli jsme se. Já byl na místě už od pěti hodin a chystal se na svoji moderátorskou premiéru. Jasně že jsem se neustále otáčel ke vchodu, takže není div, že jsem ji spatřil v prvním okamžiku, kdy přišla. Znáte ty kýčovité scény z romantických filmů, kdy se záběr zpomalí, věnuje se hlavní ženské roli a k tomu hraje hudba? Tak nějak mi to připadalo. Samozřejmě zpětně.
Jsem v pěkném průšvihu. To jsem si uvědomil hned, jak se na mě usmála. Každý dentista by měl obrovskou radost. Nepustil jsem ji od sebe ani na krok po zbytek večera kromě pár minut na pódiu. Přímo z lahve jsme vypili savignon 2008. Šetřil jsme si ho pro zvláštní příležitosti. Ta tu byla. Nebo ne?
„Pojďme se někam ztratit,“ rozhodla. Takže šlo o zvláštní příležitost.

„Motivuj mě nějak. Bojím se, že ten řidičák neudělám,“ žadonila mi za pár dní na počítači.
„Je hloupé ti něco koupit. Asi bych ti mělo něco vytvořit. Napíšu ti báseň,“ odpověděl jsem.
„Přesně na to jsme myslela,“ usmála se. Určitě se krásně usmála.

Pod dojmem toho víkendu to bylo vážně snadné, jak jen může být snadné napsat báseň. Ty city chtěly ven a já si zase po několika letech uvědomil, že mi bije srdce.
„Nevím, co to ve mně vyvolalo, ale je to úžasné,“ napsala mi po přečtení. Triumf nebo průser? Její rozbušené srdíčko a zastavený dech. Padne dívka 21. století klukovi do náruče kvůli básni? Nenechám vás napínat. Ne.

Další rande bylo chladné. Témata banální. Polibky falešné. Ani se k sobě zřejmě nehodíme. Ale co to srdce? Vydržel bych i drobné neshody. Láska je bez kompromisů. „Chápu to. Nemůžeš za to, že ses do mě nezamilovala.“
„Jsem ráda, že jsi tak rozumný,“ odpověděla.

Omezený kontakt, přerušený signál z Marsu na Venuši. Občas pár řádek, zdvořilostní konverzace, když jsme se potkali. Léčba Andreou, Irenou a Zuzkou zabírala. Nebo ne? 

„Budu u vás spát, jdeme s Bárou na drink,“ oznámila před několika dny.
„Fajn, já ale budu dlouho v práci, takže se potkáme možná až ráno.“
Slyšel jsem, kdy přišly. Šel jsem si od spolubydlící vyptat cigaretu. JI jsem nepotkal. Ani pak ráno.
„Pšššt. Peťa spinká,“ oznámila mi Bára, když jsme se vrátil z práce další den, tentokrát už brzy.
Tak ona je ještě tady? Vzpomněl jsem si, jak se v noci rozbušilo srdce jen z pocitu, že je pár metrů ode mě. Přesto jsem ji nechtěl vidět. Ještě před chvílí to byl můj sen vidět ji jak nevinně musí vypadat, když spí.
„Ta je roztomilá,“ oznámila mi Bára, když vyšla z pokoje.
Au.
„Díky Baruš, to jsem přesně potřeboval slyšet,“ usmál jsem se. Hořce. Jak zpívá Pal’o: Krátké lásky sů tie najdlhšie…

MICHAL ČEJKA