Co sis uvařila a napekla, to si taky sněz, říkávala
s oblibou – a hodně často – moje máma. Už od mého raného dětství. Dlužno
říci, že vařit a péct jsem neuměla hodně dlouho. Ale na jakési pomyslné
sporákové plotně a v jeho troubě jsem si toho uměla sama pro sebe
připravit dost. Hlavně při dospívání. Jenže k jídlu to rozhodně nebylo.
Pro nikoho.
Bylo mi tenkrát skoro osmnáct. Kluk, s nímž jsem
v té době chodila, byl o dost starší. Tak dobře – o hodně starší. Měl
třicet. Pokud se po těch letech nepletu, byl můj třetí nebo čtvrtý
v pořadí. Ale první, o němž rodiče nevěděli. Nesměli vědět. Nesouhlasili
by. Byli by totiž proti. Výrazně.
První byl také co se týká zkušeností. Jakýchkoli. Byl
prostě nejlepší. I proto jsem s ním souhlasila úplně, úplně ve všem. Včetně
účasti na večírku, který se konal v sousedním městě u jednoho
z našich kamarádů. Vlastně jeho kamaráda. Den před Štědrým večerem. A
mejdan začínal taky večer. Rodičům jsem se o něm samozřejmě říci neodvážila.
Nemohla. Uslyšeli ode mě jen to, že jdu za kamarádkami.
Koho by napadlo, že to skončí tak, jak to skončilo? Mě
rozhodně ne. O rodičích nemluvě. Chudáci. Ještě teď se musí obracet
v hrobě, když si na to vzpomenu. Je mi jich pořád líto. Moc a moc líto.
Promiňte mi to, táto a mámo. Teda jestli ještě vůbec můžete.
Účastníci večírku se scházeli pomalu. Velmi pomalu. Zábava
vázla a rozjížděla se ještě pomaleji. O to rychlejší obrátky časem nabrala. Až
jsem se nestačila divit. A pak už ani nemohla divit. Drogy? Říkáte si? Ne, nic
takového jsme tenkrát neměli. Stačily nám kombinované třídruhové nápoje.
Účinkovaly rychle. Člověk se za chvíli motal, pak se domotal. Každý z nás
někam jinam a k něčemu jinému. Já si z té doby pamatuji jako poslední
křeslo. Pak už nic.
Křeslo bylo nejen poslední, ale taky první. To když jsem
se v něm probudila. Hlava mi třeštila, pohled byl kalný. Rozmazaný oční
obraz obsahoval jakousi dvojici spící na zemi, vedle ní se povalující spoustu
lahví. Zřejmě prázdných. Na gauči taky kdosi ležel. Ti kdosi byli tři. Jen toho
svého jsem nikde neviděla.
Opatrná zkouška stability mých nohou dopadla dobře. Stejně
opatrně jsem našlapovala a vydala se na průzkum bytu. V ložnici mezi
čtyřmi tvrdě spícími účastníky večírku můj miláček nebyl. V kuchyni jsem
se zaradovala, ale jen na chvilku. Na stole tam ležel kluk, který mu byl hodně
podobný. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Nevěřili byste, kde jsem tu svou
tehdejší lásku našla. Seděl na záchodové míse. Spal jako zabitý.
„Ty spíš jako zabitý, ale mě naši zabijí doopravdy,“
uslyšel ode mě, když jsem zjistila, jaký je den a kolik je hodin.
Čtyřiadvacátého prosince, jedna po poledni. „Musím rychle domů. Co nejrychleji.
Dělej s tím něco,“ křičela jsem na svého miláčka hystericky. Chvíli mu
trvalo, než úplně pochopil.
„Emil tě odveze,“ řekl a šel ho do kuchyně vzbudit. Ne,
neproklínejte mě a nepohoršujte se. Mně to tehdy nedocházelo. Potřebovala jsem
být doma co nejdřív. I tak to byl průšvih. A velký. Hodně velký.
Emil mě ochotně odvezl. Jen nevím, kam až vlastně.
Probudila jsem se v nemocnici a u mé postele stáli táta s mámou. Máma
brečela, táta se tvářil smutně. Ale mluvit mohl. „Hezké Vánoce, holčičko,“ řekl
zastřeným hlasem. A dodal: „Vítám tě mezi živými.“
Z nemocnice domů mě tenkrát pustili až po Novém roce.
Emila neměli pustit odkud. Tu havárii nepřežil.
ANNA FLORIANOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat