Seděla a přemýšlela. Elizabeta. Snila? Nikoli – právě naopak. Cele si uvědomovala, že sny jí ubližují, tříští ji a paradoxně jí nedávají spát. Nutila svou mysl zklidnit se a vypudit je až na nejvzdálenější okraj jí samotné. Ovšem neúspěšně.
Ptáte se, jak je to možné, vždyť právě ony bereme do úst za účelem přání dobré noci. „A sladké sny!“ dodáváme. Tak často. Upřímně. Nevinně.
Zde se však dostáváme do slepé uličky a vyvstává tu určitá otázka: O jaké sny se vlastně jedná? Neexistují dvojí sny – ty, jež někomu přejeme, a druhé, po jejichž splnění touží on sám? Sny, jež někomu přejeme, rozumíme jakékoli hezké sny vypadající jako pohádka, již je nám ve spánku dovoleno sledovat. Na druhou stranu sny, po nichž toužíme, jsou ve skutečnosti jakési cíle, vytyčené námi samotnými. A právě o těchto druhých snech zde bude řeč. Nízký jest ten, kdož má nízké cíle, říká se. Opravdu? Je snad možné hodnotit cíle druhých? Ostatně - zpět k Elizabetě.
Ve skutečnosti to všechno začalo mnohem dříve, v době, kdy si to ještě neuvědomovala. Mohlo jí být tehdy zhruba necelých šestnáct let. Věřila, že sny se plní (ostatně, proti tomu ani já nic nenamítám).
Problém však nastává tehdy, máme-li snů příliš – a to se stalo právě Elizabetě. Aniž by to postřehla, počala se pomalu, pomalinku, téměř neznatelně, přece však, rozdvojovat a její dva sny proti sobě započaly válku. Nejprve šlo jen o malou rozepři, jež však postupem času nabírala na síle. Elizabeta se tomu ze začátku smála a neuvědomovala si, jaké následky může rozepře dvou snů způsobit.
Obdobně, jako se v antické mytologii dočítáme o pomoci Bohů, z nichž každý se přidal na jednu znepřátelenou stranu, také zde lze říci, že každý ze svářících se snů dostal určitou podporu. Jedna část Elizabety (rozum) jí napovídala ve prospěch snu, jenž jí zajišťoval (bude-li se mu věnovat) uplatnění a jistou práci a druhá (duše?) šeptala: „Možná budeš šťastnější.“
V průběhu několika let se zdánlivě úsměvný rozpor stával čím dál více zřetelný.
Elizabeta kličkovala mezi dvěma sny, z nichž vždy jeden na určitou dobu přebíral vládu nad její myslí.
Není však právě mysl vládcem všeho, vládcem celé bytosti? Příčinou veškerého?
Existuje něco mocnějšího než ona? Není tedy divu, že oba sny usilovaly právě o ovládnutí mysli. A protože první sen dostal podporu rozumu a za druhým stála duše, lze říci, že Elizabeta střídavě podléhala vlivu duše i rozumu.
Čím dál častěji se pokoušela nalézt možnou syntézu mezi oběma sny, onen pomyslný průsečík, bod, v němž se bez újmy střetnou oba, aniž by jeden z nich musel ustoupit do pozadí. Marně? Prozatím ano.
Později, neboť oba sny počaly tušit, že stále trvá status quo, pokoušely se mizet a náhle se opět objevovat, ztrácely se a vracely s cílem způsobit v Elizabetině mysli chaos, v jehož kratičkém trvání nepozorovaně jeden z nich udělá chybu a vítězný sen přebere konečnou vládu nad její myslí.
Elizabeta netušila, o co se sny snaží, a proto se cítila zmatená a do jisté míry také bezmocná. Jediné, čím si byla zcela jistá, se zdála skutečnost, že pokud to takhle půjde dál (beze změny a lhostejně), nemusí to dopadnout dobře. Pociťovala únavu a vyčerpání, svár snů jí bral sílu a radost.
Věřila, že se něco stane, musí stát – očekávala náhlý zvrat či změnu k lepšímu.
Pojednou ji však (zcela správně) napadlo, zda není strůjcem všeho ona sama, vždyť má snad někdo kromě jí samotné právo vládnout její mysli? „Nezpůsobila jsem si vše sama?“ pomyslela si.
Sny v tu chvíli znejistěly a stáhly se. „Teď tedy dojde takzvaně k lámání chleba,“ napadlo je naráz oba. Měly ve svých předtuchách pravdu. Skutečně.
Pozor ale – co se podpory týče: rozum je agresor a duše je Boží. Jen nabízí. A
neočekává. Skrze pocity jako vyslanec touhy skryta čeká. Její nevyužité možnosti jako v spánku odpočívají, až budou vyslány na světlo Boží. Jako zapomenuté světlo spí dosud na dně a nevnucují se, jen tiše pláčou a shovívavě pokyvují hlavou nad lidskou nevědomostí.
Ve chvíli, kdy pero vyloudí první tón ve formě písmene, pociťuje štěstí. „Tvořím,“ myslí si. Ale ten pomyslný (čertík) v ní jí říká, že nikoli. Proč mu vlastně nedat za pravdu?
Vždyť vše, co bude, již bylo. Stvořeno (?). Nic nového neexistuje a náhody jsou hloupost.
Jako nové věci. Od nedávna.
Ve chvíli, kdy hladí zvířecí srst a její prsty zaznamenávají jemný, popřípadě hrubší materiál, pociťuje štěstí. Opět. „Co teď?“ vzlyká.
Nechat vše být, ona myšlenka jako záchranné lano přichází jí náhle na pomoc a ona, topící se již, jej chvatně bere do rukou a děkuje. Nechápe. Užasle nad sebou pokyvuje hlavou. „Vždyť je to tak jednoduché!“ křičí.
P.A.
Žádné komentáře:
Okomentovat