Pohádka o tom, že se zázraky (ne)dějí
Toho srpna 2013 jsem putoval za Jorikou až do Údolí motýlů
na Rhodos. Pracovala tam jako servírka na praxi po prvním ročníku Slezské
univerzity, ale když jsem dorazil na ostrov, už byla v tahu. Ještě chvíli jsem
sice po Jorindě bezhlavě pátral, ale uprostřed Rhodu mi došla eura a nakonec
jsem se na radu Řeka jménem Zorba přeplavil trajektem do nedalekého Turecka,
protože právě tam Joriku podle důvěrné informace unesli k nekalým účelům.
Nehledal jsem naštěstí sám, už jsem dál to pátrání bez
pomoci nezvládal, a členy týmu se tak stal i mladík zvaný Kolos Rhodský a také
Upír jménem Justin, jak si ti dva pitomci říkali, přičemž právě Justin nám
nakukal, že povstal až ze sedmé vrstvy vykopávek v Tróji.
Možná to i byla pravda, ale spíš se chtěl udělat
zajímavým, pouhými upíry je totiž dnes ovzduší přesyceno.
Podle šesti indicií a sedmé nouze jsme osmnáctého srpna
dorazili k Bosporu. Pil jsem jenom čaj a bylo nutno pokračovat do evropské
části Turecka, jenomže Justin se hrozil vody.
Nedokázal úžinu přejít. Mohl by se rozkrájet a stejně by
to nezvládl. Chtěl jsem Justina ponechat jeho osudu a povídám: „Utíkej se zakopat, ty
blbečku!“, ale třetí člen našeho týmu měl toho nešťastníka asi radši, takže
poté oba svorně a ruku v ruce putovali okolo celého Černého moře předlouhou
cestou po krkolomných březích i Putinovým Ruskem a po vzoru méně známé
verneovky. Vše zvládli do prvního září, vždyť „mrtví cválají rychle“, jak se
říkávalo, a ta pouť je ostatně i metaforou jejich vztahu.
Nicméně já se necítil svázán ani s upírem, ani s Kolosem,
a idiotsky zůstával oddán Jorice.
Srpen 2013 jsem věnoval pilnému průzkumu obou částí
Istanbulu a posledního toho měsíce mi došla textová zpráva od Kolose:
„Přicházíme!“ Stál jsem v tu chvíli zrovna u krámku jisté kartářky jménem
Jeremiaska a to, co mi vzápětí vyložila, mě udivilo.
„Bábo,“ povídám. „To vše by se jistě mohlo stát - a Jorika
by se do mě možná i mohla zamilovat, jak tu brebentíš, ale nejprve bych musel být
bytostí složenou alespoň z tří jiných.“
Stařena vyčkávala, co prozradím dál. Za umolousanými okny
jí duněl evropský Istanbul. „Z muže z Ria,“ dodal jsem, „z muže z Hongkongu a z
muže z Acapulca.“
„Nechť se tak stane,“ mávla čarodějka rukou. A když jsem
zase vyšel do sluníčka, spatřil jsem ze strany od Bulharska přicházet Kolose a Justina,
ale nepoznali mě. Vypadal jsem totiž najednou skoro jako Jean-Paul Belmondo.
Vím, zdá se to absurdní, ale není snad absurdní i to, jak
je náš život postrkován právě a hlavně tím, jak vypadáme? A není nad absurdní,
jaké mezi lidmi studí kolosální propasti? „Tak jsme tu, Lorenci. Našel jsi
Joriku?“ přeptal se mě unyle upír.
„Nenašel, ale jsem radši, protože ty bys jí, Justy, ještě
nakonec vysál krev.“
„Možná,“ hlesl Kolos, „ale tam za vodou, tedy támhle v
Asii, to jsme ti byli dobrý, co?“ A vybuchl. „A jak. Sám by ses těmi harémy
nikdy neprotloukl,“ dodal Justin. „Ale pravdu máš, já se taky bojím.“
„Nepovídej. Upír - a bát se?“
Justin přikývl: „Bojím se, že ji tenhle polonahý Rhoďan
rozmáčkne jako pralinku, až ji najdeme.“ Čemuž jsme se zasmáli a vše se prosvětlilo jako
mýtina a nebyl jsem už tak sám. „Půjdeme?“ „Spoléhej na nás na oba!“ A víte, že jsme
celý čas brousili po falešné stopě a Jorika se mezitím slunila na jedné pláži na Rhodu?
A dívka, kterou unesli Turci, sice existovala, ale
jmenovala se Taťána. Slušelo jí to, i když ne tolik jako Jorice, byla to ruská
servírka a nejen, že jsme ji vykoupili z otroctví, ale mi se do ní zamilovali.
Anebo tedy dvě třetiny našeho týmu, protože já ne. I tak mě ovšem Taťána
horlivě přemlouvala, abych zůstal v Cařihradu, a jistě se ani moc nedivíte,
vždyť jsem vážně vypadal jako Muž z Acapulca.
„Je mi to líto, Taťáno, ale mám tu textovou zprávu od
Joričiny sestry,“ řekl jsem. „A ta mluví o pláži v Údolí motýlů, takže se po
okružní dovolené natěšeně vracím na pobřeží Středomořské perly alias Rhodos.
Adios. Podle všeho se tam Jorika opaluje a absolutně netuší, že jsme zatím
zažili jednu verneovku plus tři filmy s Belmondem.“
„Ech, tak utíkej za tím svým srdcem, muži z Istanbulu,“
hlesla Taťána, i objal jsem Justina (trochu mě kousl), objal i Kolose (trochu
mě šlápl), jako tu poslední jsem objal Taťánu (vypadla z ní kamera), rozloučili
jsme se a oni to popsali v románu Na falešné stopě, zatímco já si vážím vašeho
času a přicházím toliko s reportáží. A jak že to dopadlo?
Jak asi? Vše jsem na pláži vyprávěl Jorice Betlachové, a
když jsem skončil, tvrdě spala, i napsal jsem do písku alespoň báseň: Kéž bych tě našel:
dostanu kašel! Kéž by mě našla, aniž bys zašla! A pak? Ještě než se probudila, zachránil
jsem před krachem Řecko i celou Evropskou unii, ale to už je docela jiná
historie.
IVO FENCL
Žádné komentáře:
Okomentovat