Příspěvek číslo 6: MILÁČEK MARTIN

Bylo mi dvacet a žádný jiný muž na světě pro mě neexistoval. Ten můj vyvolený se jmenoval Martin, měl černé vlasy, ještě černější oči, ďábelský pohled, vypracované svaly a neuvěřitelnou výdrž. Nejen v pití alkoholu.

Jsou lepší kluci, nabádaly mě kamarádky. Nedala jsem na ně. Závidí mně ho, říkala jsem si tenkrát. A milovala svého jediného Martínka o to víc. A častěji.

Nevím, jak se to mohlo stát (vždyť jsme si dávali tolik, tolik pozor), ale jednoho dne jsem mu musela říct: „Jsem v tom.“ Nezklamal mě. „To je super, lásko moje. Kdy se vezmeme?“ jásal můj miláček.

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. „Miláček, miláček můj,“ opakovala jsem si toho dne před spaním donekonečna. Miláček nezklamal ani na naší svatbě. Rozdával úsměvy na všechny strany, hýřil vtipem, a ta svatební noc… Jako by to bylo poprvé.

Jenže po narození syna se všechno změnilo. Přestal ke mně být pozorný. Byl chladnější než nanuk. Začal chodit pozdě z práce. Čím dál častěji jsem z něho cítila alkohol. „Co se divíš? Teď, když máme rodinu, potřebuju vydělávat co nejvíc. Obchodní partneři stojí nějaký ten čas. A nějakou tu skleničku,“ vysvětloval mi náhlou změnu.

Snažila jsem se s tím smířit. Jenže časem bylo ještě hůř. Začal být agresivní. Nejprve slovně, potom i fyzicky. Dával mi na domácnost čím dál méně peněz. „To přejde. Musí to přejít,“ utěšovala jsem se. Marně.

Naše manželské soužití se dostalo do stadia, které se už nedalo vydržet. K tomu všemu, o čem už byla řeč, totiž navíc přibyla Martinova milenka. Nemusela jsem po ní pátrat. Stačily dva černé vlasy pečlivě obtočené kolem knoflíků jeho sněhobílé košile. A jeden telefonát.

„Jsem ta a ta, mám vašeho manžela moc ráda a chci ho,“ zavolala mi jednoho dne. O tom, kde přišla k číslu mého mobilu jsem raději ani nepřemýšlela. Zato jsem začala přemýšlet o jiné věci. O rozvodu.

Samozřejmě nastal. Musel nastat. Když ty nepříjemné soudní záležitosti a tahanice skončily, ulevilo se mi. Zůstalo mi černovlasé a černooké dítě. A připadalo mně, že nastala ta nejkrásnější životní dovolená.

P.S.: Kluk už je skoro dospělý a já pořád sama. Nejkrásnější dovolená pořád trvá.

LUCIE H.

Příspěvek číslo 5: PRÁZDNINOVEJ DEN

Probouzí mě dunění motoru lokomotivy opodál projíždějícího vlaku. Sluníčko už vylezlo nad obzor a začíná svůj denní maratón parného letního dne. Na stupnici teploměru na mě mrká šestadvacítka ve stínu, hodím okem na hodinky. Je půl osmé ráno a v hlavě mám dozvuky včerejší gardenpárty.

Přemítám, jestli ještě zavřu oko, nebo už vstanu. Vylézám ze spacáku na zápraží zahradního domku a pozoruji okolí. Začíná to pěkně, pomyslím si a pozorujíce okolní zahradu přepadávám do bazénu, který svou teplotou konkuruje Balatonu, nebo mému oblíbenému vodnímu ráji kousek za česko-rakouskou hranicí. Cákání vody postupně probouzí i ostatní spáče.

"Dobré ráno!" ozývá se zpoza chaty a v záplavě slunečních paprsků se objevuje silueta notně rozvrkočené postavy. "Sem tomu dal, nevíš kdy sem šel spát?" Se slepicemi, odpovídám, ale už jsi měl pěkně nakoupíno. "Ještě že je to jednou  za rok, ale pokaždý tomu dám." Směje se a s rozběhem atakuje vlnící se hladinu bazénu. Paráda, ani nepotřebujem moře.

Koupání si zpříjemňujeme tlacháním o životě a dětech, o našich ženách, v obou případech již skoro bývalých, a dáváme jim co proto. Postupně se z chaty vynořují další dva spáči a přidávají se k naší debatě. Do bazénu se jim moc nechce, tak pomalu vylézáme ven z bazénu, vstříc zatím příjemnému sluníčku a poklízíme pozůstatky včerejšího nerozhodného souboje.

Vítězství nad jídlem bylo kompenzováno vítězstvím piva. Odolnost druhého štěněte shodně přiznáváme vyčerpávající teplotě překračující 35° ve stínu. Jako tečka za vydařeným setkáním zaznívá klapnutí branky a rachocení klíče v prastarém zámku.

Stávkující ovladač od centrálního zamykání vozu Škoda-peněz se dostavuje jako letní bouře. No co se dá dělat, nasedáme do mého auta prostého takovýchto vymožeností a "zpříjemňujeme si" sváteční dopoledne návštěvou blízkého hyper-super s nutným nákupem nové baterie, během kterého se nestačím divit blbosti tohoto národa trávícího krásný horký den návštěvou nákupního svatostánku, místo odpočinku a užívání si vodních radovánek.

Vždyť kolik je za rok takovýchto dnů, pokud nepočítám nutnost cestování do přímořských destinací? Cestu zpět si zpestřujeme vodní lázní v myčce - vždyť i ten náš plecháč si zaslouží koupel. S vidinou samých pozitiv se vydávám do rozehřátého centra Brna vyzvednout děti a odporoučet se na zahradu mého domku, kde již čeká bazén plný vody mající teplotu moře.

  Zvoním, nikdo se neozývá. Parkoviště před domem, běžně plné, je poloprázdné a ze zrovna vyjíždějícího pick-upu na mě mává soused se spikleneckým úsměvem. Vytahuji mobil. Po chvíli zvonění ho někdo zvedá. Během hovoru zaznívají v dáli zvuky nákupního centra a mě se honí v hlavě myšlenky na vraždu v pominutí mysli z horka.

Na druhé straně utrženého sluchátka se dovídám, že děti nedostanu a zítra odjíždí na dovolenou. "Kráva blbá",  pokolikáté už tuto ohranou písničku slyším. A to nám ten den tak pěkně začal ...

PAVEL RAY SVOZIL

Příspěvek číslo 4: POSLEDNÍ SPOLEČNÁ

Bylo to každý rok stejné. Rodiče využívali třítýdenní celozávodní dovolenou ke stanování. Za ty roky, co jsme k onomu rybníku na Vysočině jezdili, jsme tam s bratrem znali už každý strom, každou hroudu, každý kámen. A společně nenáviděli borůvky. Jejich celodenní sbírání do dvou kýblů kvůli zavařování nám připadalo jako nejtvrdší prázdninový trest.

Každým rokem to bylo horší. Když mi bylo čtrnáct, pokusila jsem se postavit si hlavu. „Pod žádný stan už nejedu. Nebaví mě to, je to pro malé děti. A hlavně pro vás,“ řekla jsem tenkrát rodičům přidrzle. Vzali to v klidu. „A co bys dělala tak dlouho sama doma? Zkrátka pojedeš a hotovo. Za rok se o tom můžeme pobavit znovu,“ uslyšela jsem od nich.

Co bylo dál, je zřejmé. Stejný stan, stejný rybník, stejné stromy, a taky stejní lidé. Za ty roky se totiž vytvořila parta stanařů, kteří u onoho rybníka trávili dovolenou ve stejném termínu. Zkrátka všechno bylo stejné. Stejně nudné a odporné. Alespoň tak mi to tenkrát připadalo.

Bylo mi líto kusu ztracených prázdnin, připadalo mně, že den nemá čtyřiadvacet, ale snad osmačtyřicet hodin. Tradiční sbírání borůvek jsem se snažila nejprve sabotovat, jenže to nebylo nic platné. „Neodejdeme, dokud ty kýbly nenaplníme. A pokud se to nepodaří dneska, budeme pokračovat zítra,“ prohlásil otec rezolutně. Nakonec jsme to zvládli ještě týž den. I mou zásluhou – přestože jsem v duchu zuřila jak snad nikdy předtím.

Dny plynuly pomalu, ale všechno má svůj konec. Měla jej i tahle moje prázdninová dovolená. Nejhorší, jakou jsem do té doby v životě zažila. V té době mě vůbec nenapadlo, že už brzy svůj názor radikálně změním. Že z nejhorší se stane nejlepší. Byla totiž naše poslední společná.

Kdo mohl tušit, že místo táty jednou přijdou z jeho práce kolegové s tou neuvěřitelnou zprávou? „Váš tatínek se zabil na služební cestě v autě,“ zněla.

V.S.

Příspěvek číslo 3: NEJLEPŠÍ DOVOLENÁ? ŽÁDNÁ

        Lidi mě nemají moc rádi. Vím to, ale přiznám se, že mi to ani trochu nevadí. Jsem mladá, pohledná a hlavně schopná. Děti nemám a ani mít nechci. Bohatě mi stačí kolektiv, kterému už téměř rok šéfuji.

Tuhle za mnou přišel jeden z podřízených. Chtěl mimořádné volno. Prý na svatbu svého dobrého kamaráda na druhém konci republiky. Dovolenou už neměl. Upíral na mě ten svůj psí pohled, ale měl smůlu.

„Měl jste myslet na zadní kolečka. Máte smůlu. To by za mnou za chvíli začali chodit vaši kolegové v průvodu a chtěli by to samé. A kdo by tady pracoval? Jen já?“ řekla jsem mu.

V jeho psích očích se tenkrát jaksi zablýsklo. Nebo se mi to možná jen zdálo. Ale to je vcelku jedno. Pořádek musí být. I proto jsem si ohlídala, jestli ten člověk třeba náhle neonemocněl. Nějakou svatební nemocí. Nebo případně jinou.

Řeknu vám jedno. Dost dobře nechápu, proč se lidé o dovolené po celý rok rádi baví. Proč se na ni tolik těší a kolik času řečem o ní věnují.

Mám kamarádku. Sice jedinou, zato už z dětských let. Chvílemi mě štve, ale vždycky jí odpustím. Mockrát mi povídala, že to, co předvádím, není normální. „Ty nežiješ. Ty živoříš, i když se topíš v penězích a málem nevíš, co s nimi. Neumíš odpočívat a myslíš si, že takhle mají žít všichni. Nechtěla bych tě za šéfovou ani na minutu. A lituju všechny tvé podřízené,“ uslyšela jsem od ní jednou.

Včera mě navštívila. Řeč přišla i na dovolenou. Všechno skončilo ve chvíli, kdy jsem řekla, že nejlepší dovolená je žádná dovolená. Podívala se na mě hodně škaredě. „Já snad špatně slyším,“ vykřikla. A práskla za sebou dveřmi. Možná jsem přišla o kamarádku. Ale stejně si dál stojím za svým: nejlepší dovolená je žádná dovolená.

V. Č.

   

Příspěvek číslo 2: LÉČBA PŘÍJEMNEM

Ač se to může někomu zdát divné, u moře jsem ještě nikdy nebyla. O to větší radost mi udělal manžel, když koupil s půlročním předstihem zájezd do Chorvatska. „Ber to ode mě jako dárek k našemu dvacetiletému výročí. Mám tě pořád moc rád,“ řekl tehdy.

Mockrát jsem si na tahle jeho slova vzpomněla. Když najednou začal chodit později domů, když mu výrazně přibylo služebních cest, když jsem ucítila z jeho košile neznámý parfém. Nedalo se to vydržet. „Ty někoho máš,“ konstatovala jsem krátce před dovolenou, po jednom z jeho nočních návratů domů.

Nevykrucoval se. Nezapíral. „Mám. Je mladá, hezká, příjemná. A je mi s ní dobře,“ zabodl svůj dobře nabroušený slovní nůž hluboko do mého srdce. Chvíli trvalo, než jsem byla schopná cokoli říct. „Tak si ji odvez do toho Chorvatska místo mě. A vracet už se nemusíš,“ uslyšel ode mě.

Nic na to neřekl a odešel. Zatímco on si užíval kdesi u mořského břehu na jihu Evropy s milenkou, já doma prolévala moře slz. To přece není možné, to se mi jen zdá, opakovala jsem si donekonečna. Zbytečně. Nic se mi nezdálo, byla to tvrdá realita. Ta nejtvrdší, jakou jsem v manželství zažila.

Rozvedená kamarádka Mirka se na to moje trápení nemohla dívat. „Takhle ty trávíš dovolenou? Vykašli se na něj. Vykašli se na všechno. Sbal si věci na pár dnů a jedem,“ vyzvala mě rezolutně. „Nic takového, já už nechci žádné chlapy v životě ani vidět,“ bránila jsem se. Dělala, že nic neslyší. „Sbal se a ráno jedem,“ zabouchla za sebou dveře mého bytu.

Odvezla mě daleko. Do malé vísky, v níž žil osaměle její strýc. Uprostřed nádherné přírody jsme spolu chodily na výlety, večer splachovaly únavu ve vesnické hospůdce, v níž se každodenně scházelo několik mladých místních kytaristů. Věřte nebo nevěřte, na manžela ani jeho milenku jsem si vůbec nevzpomněla. Léčba příjemnem, pojmenovala jsem si tuhle Mirčinu terapii.

Domů jsem se vrátila jako úplně jiný člověk. Vrátil se i manžel. Pokorně, s obrovskou kyticí a omluvou. Těch několik společně strávených dnů s mladou, hezkou a příjemnou ho zřejmě vrátilo do reality a poslalo z jakéhosi nebeského obláčku zase na zem. Už mu s ní nebylo dobře.

Odpustila jsem mu. A zdůraznila, že za to může děkovat i Mirce, kterou neměl ani trochu rád. Kterou nesnášel. Nic na to neřekl. Jen sklonil hlavu.

TEREZA SÝKOROVÁ