POSLEDNÍ VÍTĚZKA

Březnovou vítězkou soutěže se stala Pavla Pávková se svým dílem nazvaným Máš čas, řekl mrtvý manžel. Patří jí i poslední prvenství. Soutěž končí, děkujeme všem, kteří do ní přispěli, i těm, kdo ji sledovali.

Příspěvek číslo 35: OSUDNÁ SÁZKA

Začalo to sázkou. Vyprovokoval jsem ji já a dodnes bych dal nevímco za to, abych mohl vrátit čas. Jenže to samozřejmě nejde. Nevratné je nevratné. Čas v první řadě.

Kolem té výlohy jsem chodíval skoro denně. Hrůzostrašná figurína v ní na sobě mívala navěšené všechno možné. Záleželo na ročním období i na tom, co v té či oné době takzvaně módně frčelo.

Onen nápad se v mé hlavě zrodil jednou při návratu z pravidelného pivního sedánku s několika mými kamarády. Ta výloha by potřebovala oživit. Pořádně oživit. Nejlépe někým živým, blesklo mi hlavou mírně potemnělou několika chmelovými moky podpořenými stejným počtem rumů.

Ani vydatný a dlouhý spánek tu myšlenku z mé hlavy nevyhnal. Ještě v kocovině proto padla ta věta, na kterou nezapomenu až do smrti. Směřovala k mé dívce a zněla: „Vsadím se s tebou o co chceš, že nevydržíš dva dny po sobě dělat živou figurínu v tom textilním obchodě na náměstí.“

Podívala se na mě zkoumavě, nic neříkala, ale z jejích očí jsem vyčetl, že mě má za blázna. V tu chvíli jsem jím zřejmě skutečně byl. I proto, že jsem tu svou bláznivou myšlenku ještě víc zdůraznil. „Myslel jsem si to. Nemáš smysl pro humor. Ani pro krásu. Přestože krásná fakt jsi,“ vypustil jsem ze svých kocovinou napadnutých úst rádoby lichotku.

V jejích modrých očích se nebezpečně zablesklo. Nejednou. Pak zatmělo – alespoň se mi to zdálo. Vystrčila bojovně bradu, zabodla do mě pohled a řekla: „Pleteš se. Udělám to. Bez problému. A je mi jedno, co budu mít na sobě.“

Až v téhle chvíli jsem si uvědomil, že sranda přestává být srandou. A bylo ještě hůř. „Chceš se vsázet? Dobrá. V případě, že tu sázku vyhraju, tak si mě vezmeš za ženu. Do měsíce,“ nastavila ruku k plácnutí a potvrzení mého ukvapeného návrhu.

Mohl jsem couvnout? Nemohl. Nešlo to. Záchranný pás však pro mě přesto existoval. Držela jej v rukou majitelka obchodu, kterou jsme oba dobře znali.

Zklamala mě. „Blázníš? Proč bych byla proti?“ vykřikovala, když jsem jí popsal sázku a v závěru raději navrhl, aby našla důvod, proč se nedá uskutečnit. Vyskočila ze židle, začala zběsile tleskat a pak mě políbila. Na tvář. „Jsi zlato. Bude show. Dvoudenní živý obchodní výklad tady ještě nebyl. Pomůže mi to,“ netajila svou naději v lepší zítřky.

Moje děvče tu dvoudenní štaci ve výkladu zvládlo. První den se v něm objevilo oděné do slušivého svetříku a šortek. O den později postávalo za sklem v miniaturních dvoudílných plavkách.

Co vám mám povídat. Taky jsem tam chvílemi postával. Z druhé strany skla. Spolu se mnou dost dalších lidí. Člověka, který v tomhle všem sehrál hodně důležitou roli, jsem si ale tehdy mezi nimi nevšiml.

„Sázku jsem vyhrála, ale uděluju ti milost,“ řekla mi po dvoudenním úspěchu moje dívka. Zaradoval jsem se předčasně. To, co následovalo, bylo mnohem horší. „Díky tomu tvému nápadu teď mám někoho jiného. Chci to s ním zkusit. Vydržel mě obdivovat před výkladem celé dva dny. To se tobě nepovedlo,“ ranila mě.

Co dodat? Jsou svoji a mají dvě děti.

VLADIMÍR KRAMÁŘ

Příspěvek číslo 34: MÁŠ ČAS, ŘEKL MRTVÝ MANŽEL

Bývalo i líp, odpovídala jsem stereotypně na otázku svých známých, s nimiž jsem se potkávala po delší době. Dotaz „jak se máš“ jsem totiž tenkrát čím dál víc nesnášela. Ono předtím skutečně bývalo líp. Než jsem přišla o práci.

Ne, nebylo to žádné teplé místečko, kde člověk dělal že dělá, a na účet mu pravidelně měsíčně chodila spousta peněz. Kdo někdy pracoval v podnikové účtárně určitě ví o čem mluvím.

Úkolů přibývalo. Na rozdíl od peněz na výplatní pásce. Těch bylo pořád stejně, někdy dokonce i míň. Míň nás postupem času zůstávalo taky v účtárně. Firma začala pokulhávat, pak kulhat, nakonec evidentně chromnout. Bylo otázkou času, kdy dojde i na mě.

„Nezlobte se,“ uslyšela jsem jednoho dne od šéfa. „Nezlobte se, ale určitě víte, jak na tom naše firma je. Propouštíme a propouštíme, ale situace se nijak výrazněji nelepší,“ povídal mi a uhýbal očima kamsi do rohu. Bylo mi to jasné. Jsem na řadě.

Bingo. Ten víceméně slušný člověk se propracoval k tomu, aby mi sdělil, že dostávám výpověď. S běžným odstupným. Podle zákona. „Mrzí mě to, byla jste dobrá. Ale víte, rozhodli jiní,“ snažil se mě ukonejšit. Neřekla jsem mu nic, ale povídám to teď vám: I očekávaná rána může být hodně tvrdá a bolet víc, než člověk očekává.

Těch pár korun odstupného sice chvilku vydrží, jenže vy jste pořád bez práce. Chodíte, sháníte (úřad práce je nanic), málem se doprošujete. Marně. „Místa nejsou. Naopak propouštíme,“ slyšíte odevšad.

V noci tiše brečím do polštáře a říkám si, co by mi asi řekl manžel, jenž před rokem tragicky zemřel. Jako bych ho přivolala. Za pár dnů se mi zjeví ve snu. „Holka, zapomeň na účtařinu. Ber co se namane. Jinak se zblázníš,“ promlouval ke mně. Víc neřekl. Nestačil říct. Jeho tvář se vzápětí rozplynula v jakousi mlhu.

Vždycky jsem mu bezmezně věřila, dala na každé jeho slovo. Teď po jeho smrti taky. Inzerát o hledání prodavačky v samoobsluze, na který jsem narazila následující den, proto pro mě byl osudovým znamením. Snad mě vezmou. Musejí vzít, opakovala jsem cestou do prodejny donekonečna.

Vzali. Dokonce rádi a hned od poloviny měsíce, která začínala už za tři dny. Děkuju, miláčku, vzkázala jsem ještě před usnutím mrtvému manželovi. Přijď, prosila jsem ho. Nepřišel. Tehdy ještě ne.

Parta ženských v samoobsluze byla dobrá. Ba přímo skvělá. Díky ní mi nevadilo nic. Fyzická práce, na kterou jsem nebyla moc zvyklá, časté přesčasy, ani poměrně malý výdělek. No, malý… Menší, než jsem byla zvyklá z účtárny.

Byla jsem v té prodejně zkrátka spokojená. I v ten den, kdy se při doplňování jednoho z regálů zbožím ozvala za mými zády rána. Pekelná rána. Po ní zvuk, který se dá jen těžko popsat. Cosi se sypalo.

Úlek. Strnulost. Pak ohlédnutí. Kousek za mými zády, snad metr, nanejvýš dva, stálo osobní auto. Uvnitř seděl jakýsi mladík a tupě na mě hleděl. Roztřásla jsem se a pak se sesula na zem. V mdlobách.

V tu noc za mnou ve snu přišel můj mrtvý, dodnes milovaný manžel zatím naposledy. „Pořád tě mám rád. Rád bych byl zase s tebou, ale na to máš pořád ještě čas. Spoustu času,“ řekl mi.

PAVLA PÁVKOVÁ

Příspěvek číslo 33: VÍŠ, KDO JSEM?

Ty botičky, které jsem jednou uviděla za výkladem obchodu, byly fakt moc pěkné. Chtěla bych je, napadlo mě hned. Jen ta cena – to byl problém. Velký problém. Byla jsem mladá, dvacetiletá, a můj tehdejší kluk, ten na ně taky neměl.

Jak na to? Jak je získat? Jak k nim přijít a obout si je? Chodit v nich? Pyšnit se jimi? Přemýšlela jsem o tom a vymyslela to. Myslete si o mně cokoliv. Třeba že jsem byla mrcha. Asi máte pravdu. Tak trochu jsem mrcha byla. Nebo možná i víc.

„Slečno, můžu vás na něco pozvat?“ slyšela jsem už předtím několikrát od přibližně čtyřicetiletého muže v cukrárně, v níž jsem čekala na svou kamarádku. Pokaždé jsem mu tvrdě, jednoznačně, ale slušně dala najevo, že v žádném případě.

Jenže ty botičky. Ty vysněné botičky. Můj cíl. Střed pomyslného terče. Bylo to silnější než já. Vím, zní to asi divně. Ale já to tenkrát skutečně tak cítila.

„Slečno, můžu vás na něco pozvat?“ uslyšela jsem zase jednou od onoho člověka. Poprvé jsem si řekla: Nebuď blbá. Na botičky tě sice pozvat nemůže, ale třeba to u nich nějak skončí. Já je fakt chci. Co nejdřív. Jinou myšlenku jsem v té chvíli v hlavě neměla. I proto jsem tomu nejméně dvakrát staršímu člověku řekla: „Dobrý den. Můžete.“

Nechala jsem se pozvat na vodku s džusem. Ještě než ji přinesli, jsem si ho poprvé pořádně prohlédla. Odhadem měl skutečně kolem čtyřiceti let. Mírně prošedivělé skráně, černovlasý. Docela fešák, i když na starší pány jsem nikdy nebyla.

Povídali jsme si. O všem a o ničem. Čekala jsem lichotky, slova, která mě budou hodnotit jako mladou, krásnou, přitažlivou, zkrátka tu nejhezčí a nejlepší. Nedočkala jsem se toho.

Vyzvídal. Jak se mám, co dělám. Co se mi líbí, jaké mám v životě plány. A tak dále a tak dále. Ani mi nenabídl druhou vodku s džusem. Poděkoval, že jsem s ním strávila nějaký ten čas, zaplatil útratu, popřál mi hezký zbytek dne a odešel.

Botičky jsou v tahu, napadlo mě vzápětí. Měla jsem v plánu úplně jiný scénář, ale jaksi jej nezvládla. No nic, holka, nové krásné botičky nebudou, ale bosa naštěstí chodit nemusíš, utěšovala jsem se. Se slzičkami na krajíčku.

Nevím jak to dělal, ale za pár dnů byl v cukrárně zas. „Když jsem vás mohl pozvat konečně minule, můžu to teď udělat znovu,“ nastoupil na mě jednoznačně. Nová příležitost, blesklo mi hlavou. „Jasně,“ vyhrkla jsem až moc nadšeně. Neptal se, co si dám. Vodku s džusem tentokrát objednal hned a sám. Neprotestovala jsem.

Nějakou dobu se na mě dlouze díval. Teď to přijde, říkala jsem si. Teď tedy uslyším, jaká jsem jedinečná, jak po mně touží, jak mě chce.

Nebylo tomu tak.

Až se vynadíval, prolomil několikaminutové vzájemné mlčení. Navíc přešel k tykání. „Podívej se na mě pořádně. Víš, kdo jsem?“ zeptal se. Zatrnulo mi. Samozřejmě jsem nevěděla.

Po mém záporném zavrtění hlavou pokračoval. „Jsem tvůj táta. Ten tvůj táta, o kterém ti zřejmě máma řekla, že už dávno umřel.“

Měl pravdu. Nevím, jestli to bylo jen kvůli tomu, že jsem se v té chvíli rozbrečela, ale ty vysněné botičky mi cestou kolem obchodu s obuví koupil.

Pak jsme se scházeli pravidelně. Nejen v cukrárně.

ANDREA PUKLOVÁ

Příspěvek číslo 32: ZA VÝKLAD MOHLO VOJSKO

Sousedka, kterou jsem potkal na chodbě, se na mne tentokrát dívala ještě víc zkoumavě než jindy. Nebo se mi to jen zdálo? Zřejmě ne. Ten včerejšek byl totiž hrozný. Šílený. A hlavně tajemný. Tedy pro mě.

„Nazdáár,“ usmívali se od ucha k uchu kamarádi. „Tak co? Dobrý?“ rozřehtali se a nebyli k zastavení. Co vám mám povídat. Bylo mi strašně. Na těle i na duši.

I když od té doby uplynuly už desítky let, ještě teď mi je při vzpomínce na onen den všelijak. Jen ne dobře.

Žádný rozvod. Odvod to byl. Odvod na vojnu. Tenkrát dvouletou. Představy, že vám doktoři najdou něco, co zabrání narukovat, nechat se cepovat a nosit zbraň, zůstaly jen představami. Člověk měl najednou pocit, že je ten nejzdravější na světě. Možná i nesmrtelný.

Bylo nás přibližně dvacet, koho za rok definitivně čekalo zelené vojenské sukno. Nevyhnul se mu nikdo. Všichni jsme byli podle doktorů ti nejzdravější a možná taky nesmrtelní. O to víc jsme pak svoje budoucí vojenské štěstí neštěstí zapíjeli v hospůdce na kraji našeho městečka.

Někteří hodně, jiní ještě víc. Já patřil k těm druhým. Pivo, panák, pivo, panák, panák, pivo. Pak zřejmě ještě nějaké to pivo a nějaké panáky.

I po těch dlouhých, předlouhých letech to mám pořád před očima. Vypitý alkohol z nás dělal každým okamžikem víc siláky než vojáky. Byli jsme silní až běda.

Co se mě týká, tak do sedmi večer. To jsem se naposledy podíval na hodinky a zaregistroval čas. Podvědomě si říkal, že večer je ještě hodně mladý, že noc zdaleka nenastala.

Nastalo něco úplně jiného. Tma. Výpadek. Okno. Vlastně jaké okno, úplná výkladní skříň to byla. Hodně velká. Převelká, obrovská.

Nevím přesně, kolik odbíjelo ve chvíli, kdy tenhle bezedný výklad zmizel kamsi do neznáma. Zhruba jedenáct. Vystřídaly jej bytové dveře, v nichž se objevila moje matka. Spráskla ruce a vykřikla stručné: „Panebože!“

Víc vpádem než chůzí jsem se ocitl v předsíni tolik známého bytu, jenž mi ale najednou připadal skoro neznámý. Kde jen v něm ten záchod ještě včera byl? Sice s problémy, ale našel jsem jej.

Moje rodička, snad aby pomohla mé děravé paměti, pak do mě doslova nalila nějaké mléko. Nikoli mateřské. Cestu na záchod jsem si zopakoval tolikrát, že se už nikdy zapomenout nedá. Ani po desítkách let.

Pak přišlo ono příšerné ráno a taky dopoledne, kdy jsem potkal na chodbě domu sousedku. O něco později potom rozřehtané kamarády, jimž včera vzal krejčí taky míru na vojenskou uniformu.

„Byls hroznej,“ řekl jeden. „Nemohli jsme tě zvládnout,“ dodal druhý. „Táhli jsme tě ulicemi, museli s tebou do křoví před projíždějícími esenbáky,“ přisadil si třetí. „A pak jsme tě zdárně opřeli o futro vašich bytových dveří,“ uslyšel jsem od čtvrtého.

Byli to dobří kluci a ještě lepší kamarádi. Dodnes na ně rád vzpomínám. Koneckonců rád vzpomínám i na tu odvodovou smršť končící několikahodinovou výkladní skříní. Od té doby jsem si totiž dával bacha. Velkého bacha. Aby už žádný takový výklad nebyl. Což se povedlo.

JINDŘICH ROLNÝ

VE VÝKLADU I ZA VÝKLADEM

Marek Vermouzek a jeho příspěvek I bez fíkového listu. To jsou vítězové únorové části literární soutěže kavárny Útulno. Také tento autor u nás získává konzumaci v hodnotě 200 korun. Pokračujeme, březnovým tématem jsou výkladní skříně - a třeba nejen ty obchodní. Máte s nimi nějaké zkušenosti?
Současně také upozorňujeme na vypsání soutěžních témat pro další měsíce. Těšíme se na vaše příspěvky.

Příspěvek číslo 31: KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ…

Radim byl vyhlášený srandista. A taky moc pěkný chlap. Vysoký, štíhlý, tmavovlasý. Ženské v práci na něm mohly oči nechat a když začal s těmi svými vtípky – no, co vám mám povídat. Leckterá by udělala leccos. Cokoliv.

Zatímco my ženy jsme na něho shlížely s obdivem, mnozí jeho kolegové ho nemohli vystát. Ani tak ne kvůli jeho úspěchům u žen. Důvod byl jiný. Vadilo jim, jak si z nich střílí. A úspěšně.

„Karle,“ řekl třeba jednou o něco staršímu kolegovi. „Máš dole na vrátnici návštěvu. Nějakou důležitou,“ zdůraznil. Návštěva spočívala v poslíčkovi, jenž rozvážel pizzu. Jednu z nich si Radim objednal.

Karel mu ji přinesl. „Ta moje důležitá návštěva ti vzkazuje, že mi máš dát dvě stovky,“ ucedil mezi zuby a hodil na stůl účtenku. „Tady je máš,“ odvětil Radim a smál se na plné kolo. Ještě dlouho po tom, co Karel práskl dveřmi jeho kanceláře.

Rád ho neměl ani Pepa. „Pořádám mejdan. U jedné své známé. Manžela má na montáži, chce se trochu povyrazit. Já sháním chlapy, ona ženské. Přijď, bude to stát za to,“ lákal Pepu Karel. Moc ani nemusel. Pepík nepatřil zrovna k těm, za nimiž se ženské ohlížely. Nebo dokonce otáčely. O jeho inteligenci a dobrotě neměly ani potuchy, jeho nevýrazný obličej a poněkud shrbená postava k tomu nevyzývaly.

Pepa se těšil. Moc těšil. Na všechno. Už dlouho dopředu se viděl v sedmém nebi. Ani ve snu ho nenapadlo, jak onen mejdan skončí – aniž by vůbec začal.

Po jeho zazvonění u vchodových dveří vilky, která byla dějištěm té slibné akce, se chvíli nic nedělo. Zazvonil podruhé. Důrazněji. Ve vchodě se objevil rozložitý dvoumetrový chlap. „Tak jsem tady a už se nemůžu dočkat,“ uslyšel od Pepy.

Ramenáč nejprve zíral. Pak se zeptal, jestli dobře slyšel. Když zjistil, že ano, zařval: „Co? Tady? Jaký mejdan? S mou manželkou? Padej, ty…!“ Chytl Pepu za klopy jeho nejnovějšího saka a smýkl s ním co nejdál od domu.

Radim z toho měl druhé Vánoce. „Tohle se ti stalo? Promiň, ale to sis musel splést adresu. Ten mejdan byl. Skvělej. Bavili jsme se moc dobře. A hlavně, hlavně: Kamaráde, bylo tam všechno!“ zdůraznil.

Kolegů, s nimiž si Radim takhle – či podobně – zahrál, bylo víc. A jak už to bývá, jednou si řekli dost. Nejen to. Spojili se a vymysleli pomstu.

„Vím, jak na to. Dáme mu co proto,“ řekl jeden z nich. Jeho nápad byl jednoduchý. Hlavní postavu v něm hrála jeho sestřenice. Svobodná matka. „To je ono. Udělej to,“ zatleskali tomuto nápadu přítomní.

I tentokrát zvonil zvonek u dveří. Jenže bytových. Pro změnu otevřela žena. Radimova hodně žárlivá manželka. „Je doma pan ten a ten?“ zeptala se jí mladá žena s ročním dítětem v náručí. „Přinesla jsem mu ukázat jeho syna. Co říkáte, že je moc hezký?“ usmála se.

Tím to neskončilo. Mladá matka trvala na tom, že chce otce svého dítěte vidět a domluvit se na alimentech. Nedočkala se. Dveře se jí zabouchly před nosem a vzápětí zevnitř uslyšela hysterický řev.

Radim pak chodil po pracovišti jako tělo bez duše. Jeho vtípky skončily. Rozvádí se, neslo se kancelářemi.

GABRIELA VORÁČOVÁ

Příspěvek číslo 30: I BEZ FÍKOVÉHO LISTU

Sluší se – a taky je to určitě alespoň trochu potřebné – abych oba aktéry nejdřív představil.

Ona: 35 let, asistentka šéfa jisté firmy, dlouhonohá přírodní blondýna. Stačí?

On: 39 let, zaměstnanec v reklamní agentuře, vysoký, tmavovlasý a kudrnatý. Stačí? Musí stačit.

Bývaly doby, kdy se bezmezně milovali. Kdy jeden bez druhého neudělali ani krok. Jenže to už je dávno. Časem jejich duhový vztah přicházel o barvy a čím dál víc šedl. Možná i proto, že dítě, po kterém oba tolik toužili, nepřicházelo. Nepřišlo. A už ani nikdy nepřijde.

Oběma se stýskalo po vzrušení. Po takovém, jaké kdysi spolu zažívali. Proto je znovu hledali. Jenže už ne vzájemně, ale každý po svém. A každý jinak.

„Miláčku, zítra se zdržím. Jdu ke kadeřnici,“ nasadila jednou medovou tóninu svého hlasu manželka. Skutečně se zdržela. A dost. Jenže na její hlavě to poznat nebylo. Manžel to zaznamenal. Nic neřekl.

„Lásko, zítra přijdu později. Kolega slaví narozeniny. Kulaté,“ zdůraznil manželce zanedlouho její choť. Přišel později. O dost později. Z narozenin i z následného krátkého odskočení si do bytu své nové kolegyně z firmy.

Podobných upozornění i akcí přibývalo. O co jich bylo víc, o to méně slov a vět mezi nimi padalo. Oba ve vztahu plavali. Každý na jiný břeh. Neuvědomovali si to, ale cestou se taky začínali topit.

Jejich věc, řekne si člověk. Co si nadrobili, to si taky snědí. Dobře jim tak. Ať jim to chutná nebo nechutná.

Oni uvažovali jinak. Každý po svém. A hlavně – pokud možno pro sebe.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp? Ne, tohle je nenapadlo. Alespoň zpočátku ne. I když časem to k tomu směřovat začalo. Chtěně? Nechtěně? To vědí jen oni dva.

Oba se zamilovali. Každý do svého partnera. Toho cizího. On do své nové kolegyně, která mu od samého počátku imponovala nejen svým mládím a skvostnou postavou, ale hlavně – jak tomu v duchu říkal – excelentní postelovou sestavou. Ona do svého kolouška, jenž byl čerstvý právník. Navazoval tím na rodinnou tradici. Na svého otce i děda.

Došlo k tomu, k čemu dojít muselo.

„Miláčku, nezlob se, ale nemá to cenu. Už s tebou nechci žít,“ řekla mu jednou. „Mám někoho jiného. Někoho, s kým je mi dobře,“ dodala.

Chvíli mlčel a tvářil se překvapeně. Pak, aby se neřeklo, zalapal po dechu. „Ty mě chceš opustit? Ty už mě fakt nemáš ráda? Jak můžeš hodit za hlavu všechno, co jsme spolu prožili?“

Pohledu do modrých očí té dlouhonohé přírodní blondýny se raději vyhnul. Věděl, že by jej stejně neustál.

Také on se chtěl rozvádět. Tohle mu hrálo do karet. Jenže netušil, co se na onom druhém břehu jejich skomírajícího manželství děje.

Že sice bude volný jak pták, jenže nahý jako Adam. Navíc i bez fíkového listu.

MAREK VERMOUZEK

POSLEDNÍ SMÍCH

"Dostal mě. Hrou na váhu." To je název vítězného lednového příspěvku v literární soutěži kavárny Útulno. Autorka Nataša Ptáčková získává poukaz na konzumaci v hodnotě 200 korun.
Únorové téma je hodně všestranné: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Který z autorů bude po uplynutí uzávěrky vysmátý nejvíc?

Příspěvek číslo 29: VÁHA DOBRÉHO ČLOVĚKA? TAJEMSTVÍ

Váhy, váhy, váhy. Dobré váhy, špatné váhy. To je všechno moc pěkné. Ale co si takhle někoho vážit? Skutečně vážit. Nebo jiného znevážit? Případně převážit? Teď nemám na mysli člověka, ale převažující názor. Nebo názory. Či také vážení zboží.

Vrátím se k tématu. Od určité doby si moc vážím svých rodičů. A neptejte se mne, od jaké. Moc dobře vím, jak jsem jim v mládí dávala zabrat. Zvládli to. Snad mě dobře vychovali a pak se až do své smrti častými dotazy ujišťovali, jestli jsem v životě skutečně šťastná.

Byla jsem. Jsem. Tedy většinou.

Vážila jsem si a dosud vážím svých učitelů. Zvláště jednoho – nezlobte se, že neuvedu jeho jméno. Není důležité. „Zvěřinová, Zvěřinová,“ říkal mi příjmením za svobodna, které jsem si ponechala i v manželství. „Učím matematiku. Celý život. Vím, o čem mluvím. Celý, celičký život je jedna velká matematika. Záleží na tom, k jakému výsledku se nakonec dopracuješ,“ slyšela jsem od něho v malých obměnách mockrát.

Měl pravdu. Bez obměn.

Převažovala jsem se hlavně v mládí. Často. V době, kdy jsem si naivně myslela, že záleží na každém kile. A pokud bude jen jedno jediné na mém těle přebývat, že se nikdy nevdám. Že zůstanu na ocet a nezískám onoho vysněného prince přijíždějícího na bílém koni.

Stejně jsem ho nezískala. Místo něho se objevil úplně obyčejný kluk, který se evidentně nikdy nepřevažoval. S přebytečnými kily (a že jich bylo!) si hlavu nelámal. Byl hodný, chytrý, spolehlivý. Měl mě rád a má mě rád dosud.

Převažovat jsem si v určité době nechávala zboží nakoupené v obchodech, o nichž bylo známé, že tam prodavači šidí – slušně řečeno. Tenkrát ještě elektronické váhy neexistovaly. Šidit – či krást – bylo poměrně snadné. A lákavé.

Znevažování jsem zažila v životě taky dost. Ale o tom bych raději nemluvila ani nepsala. Nechci mluvit ani psát. A taky nebudu. Nezlobte se.

Váha, neváha, dobrá, špatná, znevažování, převažování, všechno má svou cenu. I necenu. Záleží na tom, jak se k tomu člověk postaví – a co si z toho vezme, odnese. Nebo nevezme, neodnese. Případ od případu, člověk od člověka.

Nechci soudit, školit, a už vůbec ne mentorovat. Přesto tvrdím, že váhy, vážení a vyvážení jsou v životě důležité. Moc důležité.

Že už toho máte dost? Dobře. Tak mi dovolte už jen stručný závěr.

Váhy, neváhy, já si vážím dobrého člověka. Ať je mladý nebo starý, ať je to žena nebo muž. Na tom nezáleží. A jak poznám, že je skutečně dobrý? Tajemství.

To také něco váží. Alespoň v mém případě.

MARTA ZVĚŘINOVÁ

Příspěvek číslo 28: ZA VÁHU MŮŽE BLUDNÝ KOŘEN

Takový vztah jsem si vždycky přála. Ten chlap byl spolehlivý, vyrovnaný, chytrý (nebo inteligentní – jak chcete), a hlavně mě měl rád. Dával to najevo několikrát denně. Byť třeba jen drobnostmi.

Nechci už nikdy nikoho jiného, opakovala jsem si denně před usnutím i po probuzení. Taky před snídaní, kterou mi často nosil až do postele. „Miluju tě,“ uslyšel ode mne mockrát. „Taky tě miluju,“ odpovídal pokaždé.

Jednou jsem šla sama do lesa. Na houby, abych mohla svému miláčkovi udělat praženici, kterou měl tak rád. Nevím, jak se to stalo. Mohlo za to zřejmě moje snění a nějaký bludný kořen. Rázem jsem se ocitla na zemi a nemohla vstát. Noha příšerně bolela.

Co teď?

Stáli při mně všichni svatí. Vlastně jen jeden, navíc v ženské podobě. Známá toho mého skvělého chlapa, která bydlela ve vedlejším vchodě. Pomohla mi z lesa ven, přivolala sanitku, informovala mého muže.

Ten si vzal dovolenou, aby o mě pečoval. Noha totiž byla v kotníku zlomená. „Ty můj zasádrovaný andílku,“ tituloval mě. A vařil, pekl i smažil. Taky vysával, umyl okna, pral a žehlil. „Anděl jsi ty,“ řekla jsem mu. „I když ne strážný. Jinak by se mi tohle nemohlo stát,“ poklepala jsem si na sádru.

Neřekl na to nic. Jen se na mě podíval těma svýma hlubokýma hnědýma očima a pokračoval ve vytírání podlahy. Promluvil až po chvíli. „Co myslíš? Neměl bych ještě odmrazit ledničku?“

Sádra šla dolů a nastaly běžné všední dny. Alespoň pro mne. Domácí práce se staly znovu jen mou doménou, můj chlap nepřestával být milý, pozorný, milující. Dny, týdny uplývaly a já byla pořád zamilovaná až po uši. Což se při blížící se čtyřicítce ženě jen tak nestává.

„Miláčku, můžu tě dnes pozvat na večeři?“ zeptal se mě přibližně půl roku po mé lesní houbové havárii. Mohl. A já se moc těšila. Ani ve snu by mě nenapadlo, co mě v té luxusní restauraci čeká.

„Víš, nezlob se,“ lezlo to z něho jak z chlupaté deky. Ani v tuhle chvíli mě ještě nic špatného nenapadlo. Nic jsem netušila. O to horší bylo to, co následovalo.

„Nezlob se, ale musíme se rozejít,“ zaťal mi zničehonic pomyslnou sekyrku do srdce. „Je mi to líto. Moc líto. Mám ale někoho jiného. Někoho, s kým je mi dobře,“ dodal.

Šok.

Pak přišel ještě jeden. Dobře mu bylo s onou jeho známou, která mě našla na houbách v lese. Byl narozený ve znamení Vah. Ale ty váží špatně, říkala jsem si tenkrát.

Čas to potvrdil. S onou ženou se zanedlouho rozešli. Nevím, co s ním je teď. Já jsem sama a už žádného chlapa nechci. Jedna špatná váha mi stačila.

MARTINA SPURNÁ

Příspěvek číslo 27: DOSTAL MĚ. HROU NA VÁHU

Mužům se to těžko vysvětluje. Ale každá žena je na svou váhu háklivá. Zkrátka nemá ráda, když ten její (ať už krátkodobý milenec nebo třeba manžel) ji zná. Takové už my ženy jsme. Ať se to komu líbí nebo nelíbí.

Nejsem žádná výjimka. Mládí mám dávno za sebou, ale nepatřím k těm, o nichž muži tvrdí, že jde o mamutky nebo nedejbože dinosaury. Jsem pevně a snad dobře stavěná, jenže k modelkám mám daleko. Můj problém je ten, o němž píšu na začátku. Nejsem ochotná se dělit s kýmkoliv – toho mého nevyjímaje – kolik vlastně vážím.

„Je mi úplně jedno, co ten přístroj, na který si stoupáš, ukazuje. Nechci žádnou vyzáblinu. Potřebuju ženskou, kterou cítím,“ řekl mi několikrát. Sama nevím, proč jsem se snažil hubnout. Proč jsem se snažila před ním utajit, kolik vlastně vážím.

Časem jsem pochopila, že moje hmotnost ho zajímá. Teď už vím, že tenkrát jsem si za to mohla sama. Bral to jako hru. To už teď taky vím.

Jeden příklad za všechny: z muzea, které jsme spolu navštívili. V závěru prohlídky jsem si všimla takové té váhy, která kdysi bývala na poštách i v jednom z brněnských obchodních domů. Atrakce z našeho mládí.

Můj milý se v té chvíli zapovídal s kýmsi, koho jsem neznala. A ta váha tolik – nejen svým stářím – lákala… Stála jsem na ní. A vzápětí v zátylku jaksi cítila, že se ke mně někdo blíží. Skok dolů. Pozpátku. Otočím se, za mnou můj protějšek.

„Kolik teda vážíš?“ ptal se mě. Neprozradila jsem. Podíval se na mne a jaksi lišácky se usmíval. Věděl? Nevěděl? Poznal? Nepoznal? Netušila jsem.

„Ta váha váží špatně,“ prohodila jsem na druhý den. Tvářil se, že neví, o čem mluvím. Jaká váha?“ padla otázka. „No přece ta v muzeu,“ uslyšel.

Rozesmál se. Hodně hlasitě. „Miláčku, ale to je přece tvůj problém. Bylas tam metráček?“ Jeho smích ještě zesílil. „Dobře ti tak, tajnůstkářko,“ zalykal se. „Metrák nemetrák,“ dodal.

Dobře mi tak, říkala jsem si v duchu. Jsem blbka. Blbá blbka, znělo mi v hlavě. A netušila jsem, že můj milý se mnou teď začne hrát hru. Hru, jejímž cílem je, aby zjistil, kolik skutečně vážím. I když ho to v podstatě nezajímá.

Šel na to šikovně. Sem tam nějaké ťuknutí, sem tam nějaký odkaz na mou kamarádku a naši společnou známou. „Váží o něco méně než ty,“ řekl třeba. Dotklo se mě to. „No dovol,“ opáčila jsem. „Je tlustší než já, a ty to dobře víš,“ poznamenala jsem. A uslyšela, že jemu je to stejně jedno. „Mám tě rád takovou, jaká jsi. Krásně do ruky. Všude,“ řekl mi snad už posté.

Nakonec mě ale stejně dostal. Slovně jsme laškovali o všem možném a pak mně zákeřně vpálil: „těch devadesát kilo, které ti ukázala váha v muzeu, ti stejně slušelo.“

Neudržela jsem se. „Ta váha vážila špatně. Mám totiž jen pětaosmdesát. Nikdy jsem neměla víc,“ uklouzlo mi. A bylo to venku. Dosáhl svého. I když ta váha tenkrát špatně nevážila. O tom jsem přesvědčená.

NATAŠA PTÁČKOVÁ

Příspěvek číslo 26: I KVŮLI VÁZE SE DÁ ŽÁRLIT

Už nějakou tu dobu jsem tu manželčinu osobní váhu nenáviděl. A proklínal sám sebe, že jsem jí před časem tenhle dárek po jejím dlouhém žadonění dal. Možná to ani není nenávist, napadlo mě jednou. Spíš to připomíná žárlivost. Žena totiž věnovala tomuhle předmětu víc péče, lásky i času než mně.

Denně jsem byl svědkem toho, jak ze sebe skoro po každém snězeném soustu jídla shazuje svršky i prádlo, stoupá si na ono zařízení a dlouho hledí na jeho displej. „Zase jsem přibrala, budu s tím muset něco dělat,“ slýchával jsem od ní pokaždé. Ta věta mě dokonce několikrát probudila ze spánku. Kvůli snu, v němž hrály hlavní roli moje manželka – a hádejte kdo ještě?

Budu s tím muset něco udělat, nebo se zblázním, napadlo i mě. Jenže co? Poškodit váhu? Chtěla by jinou – a pořídila by si ji třeba i sama. Ještě víc jí zdůrazňovat, že vypadá dobře a hubnout nepotřebuje? Neuvěří tomu a nic se nezmění.

Na šťastné náhody jsem nikdy nevěřil. Přesto zřejmě existují. V jakémsi záchvatu zoufalství jsem se svěřil s problémem osobní váhy a mé ženy kamarádovi u piva. Nahlas se rozesmál. Tak nahlas, jak jsem ho do té doby ještě nikdy neslyšel. Tak nahlas, že celá hospoda najednou ztichla a zírala, co se u našeho stolu děje.

Když ho záchvat smíchu přešel, pozvedl svůj půllitr, ťukl s ním do mého, stojícího na stole, a zhluboka se napil. Nespolečensky si odříhl a pak vysvětlil důvod svého smíchového záchvatu. „Kamaráde, tys snad objevil Ameriku. Tohle dělají skoro všechny ženské. Myslíš, že ta moje je jiná?“

Na druhý zátah své třetí pivo dopil. Objednal si další a pak pokračoval. „Buď rád, že mě máš. Já totiž přišel na to, jak na ženu i váhu vyzrát. Mám klid, protože klidná je i moje manželka.“

Nerozuměl jsem mu. Nerozuměl jsem ani tomu, jak mohl klidu kolem ženské váhy a vážení dosáhnout. „Je to jednoduché,“ uslyšel jsem od něho vzápětí. „Ženské jsou sice živé, někdy až moc živé, ale váha je neživotný stroj. Ten se dá – na rozdíl od našich drahých nedrahých poloviček – seřídit a seřizovat,“ vysvětloval mi kamarád důvod své spokojenosti.

Ještě než dopil své čtvrté pivo, dostal mě do obrazu. Tomu, na co přišel a co dělal, říkal denní štelování. „Nejlepší je na to noc. Nebo jistota, že žena každou chvíli nepřijde domů. Upravím vnitřnosti váhy tak, aby ukazovala méně, než tomu ve skutečnosti je. Ale bacha, musí to být přiměřené a mírné. Aby nevzniklo nějaké podezření,“ důrazně upozorňoval. A na druhý den mě to naučil.

V duchu jsem ho prohlásil za svatého a v realitě za něho postupně zaplatil metr piv. Ten jeho recept totiž fungoval. Skvěle a náramně. Moje manželka se sice vážit nepřestala, ale na displej teď hledí mnohem kratší dobu. A hlavně spokojeně.

„Já věděla, že to dokážu. Už nepřibírám. Není nad to, když si člověk dokáže poručit a ukáznit se. V životě i ve stravování,“ slýchávám od ní teď.

Nevadí mi to. Kus lásky a času, který od ní dřív dostávala mnou nenáviděná váha, teď totiž patří mně.

JOSEF MAREČEK 

TA VÁHA SI NÁS NEVÁŽÍ?

Karel Čtvrtečka s příspěvkem nazvaným "Promiň, mami" se stal prosincovým vítězem literární soutěže kavárny Útulno. Získává poukaz na konzumaci v hodnotě 200 korun.
Lednové téma je pro mnohé zřejmě hodně aktuální: Ta váha váží špatně. Jenže nemusí jít jen o váhy osobní. Ještě poměrně nedávno přece existovaly i váhy v obchodech, které bývaly přinejmenším podezřelé. S novým rokem začíná nové soutěžní kolo, těšíme se na vaše lednové příspěvky.