„Maminko, zamilovala jsem se,“ slyším od své patnáctileté
dcery. Mlčím. Vím, že potřebuje prostor, že to není všechno, co mi chce říct.
Samozřejmě. Je to tak. „Zamilovala jsem se do kluka z naší třídy. Do
Honzy. Je božskej. Světovej. Už jsme se spolu i líbali,“ rozplývá se moje
deváťačka a oči jí září.
Jak jí jen vysvětlit, že to jsou jen první záchvěvy, že
takových bude ještě spousta? Honzů, Davidů, Robertů a já nevím, jak se všichni
budou jmenovat? Jsem opatrná. Říkám, že jí to přeju, ale ať si dává pozor. Na
vážnou známost má ještě čas.
„Nebo, maminko. Já vím. A Honza taky.“ Její hlas zní
najednou jinak. Dospěle. Nebo se mi to jen zdá? Nezdá. To dítě skutečně
dospívá. Rychleji, než vůbec stačím vnímat. Tak mi to alespoň připadá.
Po pár dnech je celá uslzená. Holé neštěstí. „Honza se na
mě vykašlal. Teď chodí s Verčou,“ vzlyká dcera. Náznaky dospělosti jsou
najednou pryč. Je mi jí líto. Moc líto.
Jenže jak ji účinně utěšit? Jak jí pofoukat a rychle
zahojit tu pro ni hodně hlubokou ránu? „Vykašli se na něho taky. A nebul. Zítra
spolu zajdem na zmrzlinu,“ slyším se a jsem překvapená, co ze mě nakonec
vypadlo. Bude to stačit?
Pak je nějakou dobu klid. Dítě vypadá spokojeně. Na nic si
nestěžuje, s ničím se nesvěřuje, jeho dušičku evidentně nic nebolí.
Začínám z toho být nervózní. Není to onen pověstný klid před bouří?
Nepřijde už brzy nějaká ničivá povodeň nebo nedejbože dokonce tsunami?
Moje obavy jsou zřejmě zbytečné. „Kašlu na kluky. Na
všechny. Nestojí za nic. Všichni jsou stejní, jde jim jen o jedno,“ stává se
z ní po pár dnech opět skoro dospělá žena. „Mám ráda jen tebe, maminko,“
obejme mě a dá mi pusu.
Skoro se stydím za slzy, které se mi derou do očí.
Odvracím hlavu, aby je dítě nevidělo. Ale proč to dělám? Proč? Copak je na tom
něco špatného?“ napadá mě. Nevím. Sama si neumím odpovědět.
Zdá se, že téma kluků a vztahů definitivně skončilo. Jeho
místo zaujalo jiné. Móda. Nebo přesněji řečeno to, co se teď ve třídě nosí. Co
frčí. Co mají všechny holky, jen ta moje zatím ne. Boty. Trička. Mikiny. Bundy.
A tak dále a tak dále.
Snažím se jí vysvětlit, že všechno mít nemůže. Nevydělávám
tolik, abych si to pro ni mohla dovolit. A její táta, který od nás před pěti
lety odešel za jinou, je nezvěstný. Doslova. Od něho žádnou pomoc čekat
nemůžeme.
Dcera se na mě dívá s pochopením. Pokyvuje hlavou.
„Já vím, maminko. Ale aspoň ty botičky bychom nějak pořídit mohly, ne? Půjdu
třeba na nějakou brigádu, abych si na ně mohla přispět,“ navrhuje.
Znovu se mi derou do očí slzy. Znovu se za ně stydím a
odvracím hlavu, aby je dítě nevidělo. Není už tohle nějaká nemoc? Pomyslím si.
A začínám z toho být nervózní.
Na dítěti není sebemenší nervozita vidět. Možná nic
takového ani nezná. Přicházívá za mnou uvolněná, bezstarostná, veselá,
spokojená. Jako by tušila, že její dny jsou sečteny. Že už ji toho
v životě moc nečeká.
Zabilo ji auto, za jehož volantem seděl mladý, hodně opilý
řidič. Naštěstí se snad netrápila. Byla na místě mrtvá.
A Honza, móda, botičky, brigáda? To všechno se událo
v mých snech. Dceruška mě v nich chodí navštěvovat. Skoro každý den.
MARKÉTA HOLCOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat