„Tohle jsi mi neměl dělat,“ slyším sama sebe.
Ticho. Smrtící ticho.
Ještě ve mně doznívá poslední z předlouhé řady
orgasmů. Stačilo, aby se na mne podíval. Aby se mě dotkl.. O ostatním už vůbec
nemluvě.
Teď ode mě odchází. Navždy?
Jsem trubka. Blbka. Já vím. Jenže co s tím mám dělat?
Jak z toho ven?
Potkali jsme se náhodou. Velkou náhodou. Do té nové
kavárny jsem vešla neplánovaně. Moc se mi líbil její název: Doma. Tomu zkrátka
nešlo odolat. Protože doma jsem už dlouho nebyla. Nebylo kde. Nebylo kam. Domov
neexistoval.
Seděl o dva stoly dál, vyzařovalo z něho sebevědomí,
měl hluboké modré oči. Jejich hloubka dosahovala až daleko za mě. Kamsi ke
stěně. Možná i za ni.
Žádná romantika. Žádné oťukávání. Nic takového.
Přišel, přisedl si a s ničím se nepáral. „Líbíš se
mi. Chci tě. Budeme se líbit vzájemně, bude se nám to líbit oběma,“ vyhrkl
sebevědomě.
Měl pravdu. Bez mé jediné výhrady. Byl bez sebemenší
chybičky. Na těle, na duši, na všem.
„Miluju tě. Jsi krásná. Nejlepší. Ve všem. Zůstaneme
spolu. Navždy.“ Kolikrát jen jsem tyhle jeho věty slyšela? Nespočítám to.
Najednou jsem měla dva domovy. Oba nádherné.
V kavárně doma, kde jsme skoro denně prosedávali nám důvěrné dvě stejné
židle, a u něj vy bytě. Neuvěřitelné štěstí.
Stal se ze mě ten nejšťastnější tvor pod sluncem. Ztrácela
jsem se v hloubce jeho modrých očí a zapomínala na to, že nic není
dokonalé. Źe všechno něco stojí, za všechno se musí platit. A mnohdy vůbec ne
penězi.
Nepředbíhejme.
Ještě stále jsme ve fázi, kdy spěcháme po několika
dvoudeckách vína z z Doma domů, kdy se z lůžka v jeho
dvoupokojovém bytě stává milostné bojiště. Bojiště, na němž není vítězů ani
poražených. Bojiště, z nějž odcházejí aktéři zcela vyčerpaní, ale šťastní.
„Vezmeš si mě?“ uslyšela jsem od něho jednoho dne.
Připadalo mi to jako úder pod pás. Ještě teď nevím proč. Tenkrát jsem si to
zkrátka myslela. Nad i proto, že jsem nic podobného nečekala. Se stejnou
rychlostí, s jakou začínaly naše milostné hrátky, jsem mu odpověděla:
„Nevím.“
Byla to chyba. Moje velká chyba, jak jsem zjistila. Brzy.
Vlastně pozdě.
Nebyla jsem na to připravená a záhy toho litovala. Jeho
pomněnkově modré studánkové oči přestaly být tolik hluboké, na bojišti naší
lásky najednou zůstávali vítězové a poražení.
A pak to přišlo.
„Tohle jsi mi neměl dělat,“ uslyšela jsem sama sebe.
Následovalo ticho. Smrtící ticho, zabíjející naši lásku. Ale byla to vlastně
láska?
Definitivně ve mně odezněl poslední z té předlouhé
řady orgasmů a já procitla ze sna. Tvrdě, nečekaně. Jenže on to nebyl sen, ale
holá realita. Procitnutí ze života.
Někdy je skutečně lepší snít než žít.
JITKA NAVRÁTILOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat