Příspěvek číslo 25: CESTA Z PEKLA? NEZNÁM JI

Dejte mi pokoj s Vánocemi. Už nikdy o nich nechci slyšet. Strčte si je někam. Mám jich plné zuby a hlavně plné srdce. Bolavé, čím dál bolavější. Rok od roku víc a víc. Čekám, kdy mně konečně pukne a bude pokoj. Od všeho a ode všech.

Je divná, nenormální, říkáte si teď možná. Asi ano. Máte pravdu. Jenže nevíte proč. Nechápete to. Nemůžete to chápat ani pochopit. Neprošli jste si tím, čím jsem si musela projít a pořád ještě procházím já. Děs a hrůza. Pokud skutečně existuje peklo, já v něm byla. Jsem. A nedaří se mi opustit je.

Byl to takový obyčejný předvánoční den. V břiše jsem už nějaký čas nosila našeho prvního potomka. S manželem jsme se na něho moc těšili a říkali si, že je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsme si mohli pod stromeček vzájemně dát. Trvalo totiž dlouho, než se to povedlo.

„Po tom včerejším předvánočním firemním večírku do práce autem nepojedu. Protentokrát se přemůžu a nějak to zvládnu tramvají,“ řekl mi tenkrát ráno manžel. Dodal, že si auto můžu vzít. A že bude rád, když ho z práce odvezu domů. „Bude to pro mě svátek. Výjimečný svátek,“ zdůraznil.

Objal mě, políbil a pohladil po místech, v nichž vyrůstal náš potomek. „Moc tě miluju,“ řekl mi ještě mezi dveřmi, než je za sebou zavřel. To bylo naposledy, kdy se mi život zdál normální. Pak se změnil, zdeformoval. Přestal mít smysl.

Nikdy jsem se nepovažovala za skvělou řidičku. Jezdila jsem jen čas od času, ale o to opatrněji. A pomalu. V ten den to nebylo jiné. Těšila jsem se na svého muže i na to, až zase budeme večer spolu doma. Na večeři, kterou jsem pro nás připravila. Těšila jsem se ze života. Je krásný. Nádherný, znělo mi v hlavě.

Nevím, jak se ten malý kluk najednou ocitl na silnici. Přímo před mým autem. Jen kousíček přede mnou. Sešlápla jsem brzdový pedál snad až pod podlahu. Brzdy kvílely, ale stejně jsem ho srazila.

Byl to šok. Z toho, co následovalo, si pamatuji jen něco. Hlasitý křik nějaké ženy. Muže, který zabránil po mém vystoupení z auta pádu mého těla na zem. Nějaké lidi, kteří se shlukli kolem a cosi povídali.

Toho malého kluka jsem neviděla. Jeho směrem jsem se totiž bála podívat. Jednu věc si ale budu pamatovat snad až do smrti. Starší ženskou v kožichu, která se přede mne postavila a vykřikovala: „Jste vražedkyně! Vy jste ho zabila!“ Naštěstí neměla pravdu. To cizí dítě to přežilo. V podstatě bez následků.

Na rozdíl od toho našeho toužebně očekávaného, ještě nenarozeného. Nikdy nepozná, jak je svět krásný i škaredý, laskavý i krutý, jak umí pohladit i tvrdě udeřit. Ano, pochopili jste to správně: potratila jsem.

Mívala jsem ráda lidi. Moc ráda. Teď je nenávidím. Od chvíle, kdy jsem od lékaře uslyšela ony srdcervoucí věty. „Smiřte se s tím, že dítě už zřejmě nikdy mít nebudete. I když naděje umírá poslední a zázraky se pořád ještě občas dějí.,“ zněly.

Nikomu, ani svému úhlavnímu nepříteli bych nepřála to, čím jsem si musela projít a čím procházím dosud já. Snažím se denně vyhlížet tu naději, o které mluvil doktor. Marně. Den ode dne přestávám víc a víc věřit, že ze mě někdy bude máma.

Při životě mě drží jediné. Můj manžel. „Nikdy tě neopustím,“ řekl mi tenkrát po nehodě. Totéž jsem od něho uslyšela i po potratu.

Nelhal. Snaží se mi pomoci, dělá co může. Jen jedno v jeho silách není. Dostat mě z pekla, v němž jsem pořád přikovaná tlustým řetězem k jakémusi obrovskému černému sloupu.

VERONIKA DLOUHÁ 

Příspěvek číslo 24: JEDEN DEN

Naše Vánoce vždy byly a jsou úžasné. Jen jeden rok se na chvíli něco změnilo, co v naší rodině zůstane napořád jako stín. Pamatuji si vše z tehdejších Vánoc. Bylo mi osm let. Přijeli jsme k babičce po Štědrém dni, stejně jako dřív.  Měla jsem radost a chtěla jsem se pochlubit novými klávesami a dalšími dárky, stejně jako můj bráška. Jen jsme šly, my děti, okamžitě k paní sousedce. Všechno bylo zvláštní. Několik dní mám mezeru, ale vím, že jsem nemohla najít dědu.
 Co mi mamka i babička vykládaly, byla jsem pro něho mazlíček číslo jedna. Jako první si mě pochoval jako několikadenní miminko. Přijel, ačkoli jsme bydleli na druhém konci republiky. Byl zapálený knihomol, přečetl celou rozsáhlou knihovnu vlastní i tu místní, kterou měli v městečku.

Vím, že to byl on, kdo mi vykládal pohádky a hlavně pověsti od Jiráska. Od něj vím, kdo přivedl Čechy na Říp a jak Libuše viděla město veliké, jehož sláva- ale to znáte také. Společně jsme hladili rozsáhlou kočičí smečku, která mu doslovně lezla po zádech a každý rok se doplňovala o další přírůstky. Byl to děda, kdo přinesl malé štěňátko Astu od jakéhosi kamaráda z vesnice.

Děda, co se posmíval mojí černošské panence. A děda, co chodil poslouchat rádio, kouřit v prádelně a hudrovat nad politikou. Děda, který nás bral mačkat tlačítka do vodárny, aby chatařům tekla voda. Děda, který do rodiny nechtěl Slováka, ale nakonec byl pro něj nejlepší kamarád. A byl to i děda, kdo dal první bráchovi ochutnat pivo, když mu bylo kolem pěti let.
Pamatuju si, kdy mi o něm mamka přišla povědět. Vím, jak vypadal pokoj, v kterém jsme všichni seděli. I jaká pohádka zrovna končila. Jak v ní všichni šťastní během titulků zpívali, jaká moudrost konečně potkala prince a oženil se se zrcadelnicí. A nakonec jsem v tom pokoji zůstala sama.
Je to devatenáct let a stále si to pamatuju. Děda umřel 27.12.

LUCIE PAVLÍKOVÁ

Příspěvek číslo 23: STROMEČKY, TŘESTE SE

Ti tři kluci se znali odmalička. Narodili se ve stejném roce (i když každý v jiném měsíci), plácali bábovičky na tomtéž pískovišti, dokonce se sešli ve stejné školní třídě. Jirka, Honza, Jarda. Každý z nich byl trochu jiný, ale jedno měli společné: nešlo o žádné grázly.

Může to znít jako pohádka. Ale pohádka to v žádném případě není. Ti kluci spolu hrávali i v žákovském fotbalovém týmu. Jeden z nich byl jeho kapitánem. Honza. Co to má společného s Vánocemi? Zatím nic. Vyčkejte. Nebo třeba přestaňte číst.

Trojice kluků sportovců dospěla k věku patnácti let. Každý z nich začal být trochu jiný. Hlavně ve vztahu k děvčatům. Jarda plachý, Jirka odměřený, Honza něco mezi tím. Ale ani o to nejde.

Měli své představy, které se jim tu a tam splnily (alespoň částečně), měli své ideály, o nichž snili. Časem, hodně pozdějším časem zjistili, že ideál neexistuje. Jen se mu může někdo – nebo něco – jen přiblížit. Víc nebo méně.

Ještě pořád vám není jasné, kdeže jsou ty Vánoce, jež nemusí být jen svátky klidu? Tak dobře, už se k tomu dostáváme. Není důležité, koho z těch tří kluků napadlo to, co řekl: „Uděláme našim doma radost. Překvapíme je a přineseme jim stromek.“

Mlčení znamená souhlas. Zbývající dva to tím potvrdili. Ale jen chvíli. „Jak to myslíš?“ pronesl jeden ze zbývajících dvou. Vyslechl, že zkrátka přinesou rodičům domů vánoční stromek. Dřív, než bude potřeba jej koupit. A platit. „Takže krádež,“ podotkl třetí. „Krádež z lesa?“ ujistil se.

Ano. Šlo o krádež stromku z lesa, vyjasnili si po nějaké době všichni tři kamarádi.

Chvilku svorně mlčeli. „Tak jo. Kdy, kde a jak?“ zeptal se jeden z těch patnáctiletých. Nejmenovaný iniciátor měl jasno. „Zítra, v sousedním lese. S pilkou. Kdo ji může přinést?“ Zase ticho. „Dobře. Tak ji vezmu já. Táta doma takovou šikovnou, akorát do ruky, má,“ uzavřel pro tuhle chvíli záležitost iniciátor vánoční stromečkové akce.

Na jejím startu byli nervóznější než sprinteři před finálovým olympijským závodem. Nechtěli to dávat najevo, ale vzájemně se přečetli. Přece jen se znali už hodně dlouho. A dobře.

Sněhem mírně poprášené stromky je přivítaly mlčky. Jak jinak? Když se však zuby pilky zakously do prvního vybraného nešťastníka, jako by promluvil: „Neděláte dobře.“ Nebylo mu to nic platné. Šel k zemi.

Pak druhý a taky třetí. Zbývalo je svázat, vzít na ramena a odnést domů. Trojice kamarádů se po sobě podívala radostně a skoro vítězně. Kluci netušili, že v duchu jásají předčasně.

Hajný byl na rozdíl od nich zkušený. V klidu si počkal, až trojice stromkových pytláků dokončí svou nečistou práci. Až povlečou svou kořist z lesa. A pak je zaskočil.

Moc se nemluvilo. Kluci hodili stromky na zem a chtěli začít utíkat. Neudělali to. Jednak kvůli nepřátelsky se tvářícímu psovi, jednak proto, že hajný dobře znal iniciátora stromečkové akce.

Ve všech třech rodinách bylo před Vánocemi rušno a dusno. Po klidu ani památky. Ne, nešlo o pokutu, kterou museli rodiče kluků zaplatit. Důvodem byl šok rodičů. Nečekali, že jejich děti něco takového udělají.

Může to skutečně znít jako pohádka. Ale pohádka to fakt není. Autor těchto řádků je totiž jeden z oněch kluků. Který? Zkuste hádat.

JINDŘICH ROLNÝ

Příspěvek číslo 22: ZAKUŘ SI, INŽENÝRE BEZ DOMOVA

Vánoc jsem měl plnou hlavu. A nejen Vánoc. V práci napilno, doma vážně nemocné dítě. Rodiče zajímalo, v který konkrétní den přijedeme na tradiční sváteční návštěvu. „Já se z toho všeho podělám,“ slyšel jsem sám sebe v duchu. Pokolikáté už?

Cestou na nástupní ostrůvek tramvaje jsem hleděl spíš do země a do sebe než kolem sebe. I proto jsem se lekl. „Ahój! Jak se máš?“ křičel kdosi na plné plíce. Přede mnou stáli tři bezdomovci. Jeden z nich mi byl jaksi povědomý.

V rámci oněch předvánočních starostí a možností jsem přinutil své mozkové závity k činnosti. Odkud ho znám? Kde jsem ho viděl? Kdo to je? Kdo to může být?

Nejsem nelida. Neprošel jsem okolo jako ignorant, kterého tihle lidé otravují a odpuzují. Zůstal jsem před touhle i v zimě nevábně vonící trojicí stát. Halekatel mě oslovil křestním jménem. Znal mě. Ale já jeho v téhle chvíli pořád ještě ne.

Nebylo mi nejlíp. Ze všech těch předvánočních starostí, problémů v rodině. Z toho, co se dálo tady a teď. Zeptat se ho: Kterýpak ty jsi? Mi bylo hloupé. Proto jsem se snažil přinutit své mozkové závity k ještě vyšším obrátkám. Vyslyšely mě. Inženýr Karlíček. To nemůže být nikdo jiný než inženýr Karlíček. Byť v obnošeném vatovaném kabátě.

Byl to on. Když uslyšel polohlasem a opatrně vyslovené své křestní jméno (kdoví, po jak dlouhé době), znatelně pookřál. „Já věděl, že mě poznáš. A taky vím, že mi teď pomůžeš,“ doprovodil svou řeč pohledem na zapálenou cigaretu v mé ruce. Na chvilku, na kratičkou chvilku se odmlčel. Málem dramaticky.

„Nemáš cigáro?“ řekl po chvíli s nadějí v hlase. Měl jsem. Samozřejmě jsem měl, protože nikotin je spolu s kávou pohonnou hmotou mého těla. Krabička cigaret, kterou jsem vytáhl z kapsy, se najednou proměnila v magnet. V magnet, který přitahoval pohledy všech tří bezdomovců.

Ve chvíli, kdy jsem ji otevřel, zazněl (nevím proč jsem to věděl už předem) dotaz inženýra bez domova: „Tys byl vždycky dobrý chlap. Určitě máš cigáro i pro moje kámoše, že?“ Měl jsem. Nejprve jedno, pak druhé.

Přiznám se: někdy jsem zbabělec a posera. V dobrém i špatném smyslu. Projevilo se to i tenkrát při postávání a pokuřování s oněmi třemi bezdomovci na hodně frekventovaném místě. Kolem chodili lidé, někteří bez povšimnutí. Jiní na nás významně hleděli. Po druhé cigaretě jsem vytáhl načatou krabičku cigaret ještě jednou a podal ji inženýru Karlíčkovi. „Kluci, užijte si to,“ řekl jsem bezdomovcům jen o pár let mladším než jsem sám.

K nástupnímu ostrůvku, na který se už dřív se mnou přestěhovali, právě přijížděla další z mých tramvají. Nikomu z nich jsem ruku nepodal. Jen jim řekl: „Mějte se dobře. A hezké svátky.“ Vypadlo to ze mě jaksi automaticky.

Až v tramvaji jsem si uvědomil, že to bylo hloupé a skoro nelidské. Jak mohou mít hezké Vánoce lidé, kteří nemají střechu nad hlavou, od nichž se ostatní s odporem odvracejí a o kterých si někteří myslí, že jsou skoro víc zvířata než lidé?

Inženýr Karlíček byl ještě před pár lety ekonom a manažer. Ve firmě sídlící kousek od tramvajové zastávky, u niž jsme se potkali. Jenže už tenkrát pil. Hodně. Spíš chlastal. Dodnes neví, že mi pokazil Vánoce. Ale i kdyby věděl, stejně by mu to bylo nejspíš jedno.

JIŘÍ JANKŮ

Příspěvek číslo 21: VÁNOCE, KTERÉ NEBYLY

Co sis uvařila a napekla, to si taky sněz, říkávala s oblibou – a hodně často – moje máma. Už od mého raného dětství. Dlužno říci, že vařit a péct jsem neuměla hodně dlouho. Ale na jakési pomyslné sporákové plotně a v jeho troubě jsem si toho uměla sama pro sebe připravit dost. Hlavně při dospívání. Jenže k jídlu to rozhodně nebylo. Pro nikoho.

Bylo mi tenkrát skoro osmnáct. Kluk, s nímž jsem v té době chodila, byl o dost starší. Tak dobře – o hodně starší. Měl třicet. Pokud se po těch letech nepletu, byl můj třetí nebo čtvrtý v pořadí. Ale první, o němž rodiče nevěděli. Nesměli vědět. Nesouhlasili by. Byli by totiž proti. Výrazně.

První byl také co se týká zkušeností. Jakýchkoli. Byl prostě nejlepší. I proto jsem s ním souhlasila úplně, úplně ve všem. Včetně účasti na večírku, který se konal v sousedním městě u jednoho z našich kamarádů. Vlastně jeho kamaráda. Den před Štědrým večerem. A mejdan začínal taky večer. Rodičům jsem se o něm samozřejmě říci neodvážila. Nemohla. Uslyšeli ode mě jen to, že jdu za kamarádkami.

Koho by napadlo, že to skončí tak, jak to skončilo? Mě rozhodně ne. O rodičích nemluvě. Chudáci. Ještě teď se musí obracet v hrobě, když si na to vzpomenu. Je mi jich pořád líto. Moc a moc líto. Promiňte mi to, táto a mámo. Teda jestli ještě vůbec můžete.

Účastníci večírku se scházeli pomalu. Velmi pomalu. Zábava vázla a rozjížděla se ještě pomaleji. O to rychlejší obrátky časem nabrala. Až jsem se nestačila divit. A pak už ani nemohla divit. Drogy? Říkáte si? Ne, nic takového jsme tenkrát neměli. Stačily nám kombinované třídruhové nápoje. Účinkovaly rychle. Člověk se za chvíli motal, pak se domotal. Každý z nás někam jinam a k něčemu jinému. Já si z té doby pamatuji jako poslední křeslo. Pak už nic.

Křeslo bylo nejen poslední, ale taky první. To když jsem se v něm probudila. Hlava mi třeštila, pohled byl kalný. Rozmazaný oční obraz obsahoval jakousi dvojici spící na zemi, vedle ní se povalující spoustu lahví. Zřejmě prázdných. Na gauči taky kdosi ležel. Ti kdosi byli tři. Jen toho svého jsem nikde neviděla.

Opatrná zkouška stability mých nohou dopadla dobře. Stejně opatrně jsem našlapovala a vydala se na průzkum bytu. V ložnici mezi čtyřmi tvrdě spícími účastníky večírku můj miláček nebyl. V kuchyni jsem se zaradovala, ale jen na chvilku. Na stole tam ležel kluk, který mu byl hodně podobný. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Nevěřili byste, kde jsem tu svou tehdejší lásku našla. Seděl na záchodové míse. Spal jako zabitý.

„Ty spíš jako zabitý, ale mě naši zabijí doopravdy,“ uslyšel ode mě, když jsem zjistila, jaký je den a kolik je hodin. Čtyřiadvacátého prosince, jedna po poledni. „Musím rychle domů. Co nejrychleji. Dělej s tím něco,“ křičela jsem na svého miláčka hystericky. Chvíli mu trvalo, než úplně pochopil.

„Emil tě odveze,“ řekl a šel ho do kuchyně vzbudit. Ne, neproklínejte mě a nepohoršujte se. Mně to tehdy nedocházelo. Potřebovala jsem být doma co nejdřív. I tak to byl průšvih. A velký. Hodně velký.

Emil mě ochotně odvezl. Jen nevím, kam až vlastně. Probudila jsem se v nemocnici a u mé postele stáli táta s mámou. Máma brečela, táta se tvářil smutně. Ale mluvit mohl. „Hezké Vánoce, holčičko,“ řekl zastřeným hlasem. A dodal: „Vítám tě mezi živými.“

Z nemocnice domů mě tenkrát pustili až po Novém roce. Emila neměli pustit odkud. Tu havárii nepřežil.

ANNA FLORIANOVÁ

Příspěvek číslo 20: PROMIŇ, MAMI

Mobil mu v kapse zavibroval a současně začal vyzvánět. Ač se to může zdát nemožné, člověk najednou vycítí, že přístroj tentokrát přináší nějakou nepříjemnou zprávu. Jako právě v tomto případě.

Představil se a vzápětí se mu před očima zatmělo. „Vaše maminka leží tady u nás v nemocnici. Selhalo jí srdce, sousedka ji našla v bezvědomí v předsíni jejího domku. Musela tam ležet dlouho, možná celou noc,“ informoval ho ten příjemný neznámý ženský hlas.

Poděkoval za zprávu, zamáčkl tlačítko přístroje a zdálo se mu, že všechno se s ním začíná točit. Pro jistotu se zády opřel o zeď domu. Začal se ho zmocňovat zmatek. Co teď? Co mám vlastně dělat?

Do Vánoc zbýval týden. Navštívit ovdovělou matku v jejím vesnickém domku měl v plánu včera večer. Chtěl se jí zeptat, jestli něco nepotřebuje a taky ji pozvat na svátky k sobě domů. Jenže kolegové v práci ho udolali. Narychlo zorganizovali jakýsi předvánoční večírek a přesvědčili ho, že na něm nesmí chybět. „Zajedeš za máti zítra. Vždyť nehoří,“ byl jejich poslední argument, na který – i když váhavě – přistoupil.

Zatracení kamarádi. Vždyť já ji kvůli nim zabil, napadlo ho. Kdybych za ní včera jel, mohlo být všechno jinak. Pak si uvědomil, že jeho matka mrtvá není. Žije. „Vaše maminka leží tady u nás v nemocnici.“ Tak to ten neznámý ženský hlas říkal. Musím za ní, okamžitě musím za ní, uvědomil si konečně jedináček.

Lékař byl sympatický muž ve středním věku. Vlil mu do žil optimismu. „Zatím není nic jisté, ale věřím, že vaše maminka to přežije. Má tuhý kořínek,“ uslyšel od něho. Nebo se mu to jen zdálo? Nenamlouval si to?

Vánoce ze svého letošního kalendáře vymazal. Úplně a definitivně. Když zaslechl ze svého rádia nebo televizoru jakoukoliv zmínku o nich, přístroje okamžitě nemilosrdně vypínal.

Po večerech sedával ve svém oblíbeném pohodlném křesle a hlavou se mu honilo všechno možné. Vzpomínky na dětství, na bezdětné manželství s neslavným koncem, na otcovu tragickou smrt. Na kamarády a kolegy z práce, s nimiž mu bylo u piva tak dobře.

Až moc dobře. Natolik dobře, že jsem kvůli nim skoro zabil svou matku, vyčítal si pořád dokola. Jestli to nepřežije, bude to moje vina. Jen a jen moje vina, peskoval se. Teď v křesle i po každém odchodu z návštěvy matky v nemocnici. Jestli to přežije, přestanu pít. A začnu kašlat  na kamarády i kolegy v práci, dával si předvánoční i novoroční předsevzetí současně. Pokud to přežije, nastěhuju ji k sobě. Ať se jí to líbí nebo nelíbí, rozhodl se těsně předtím, než v křesle psychicky unavený tvrdě usnul.

Matka to přežila. Doktor měl pravdu – do života ji vrátil skutečně hodně tuhý kořínek. Jen s přestěhováním k synovi nechtěla souhlasit. Pokud mě k tomu donutíš, zabiješ mě,“ uslyšel od ní. Těch dvou slov – zabiješ mě – se lekl. Vždyť já tě už jednou málem zabil, podruhé se o to pokoušet nebudu, řekl si.

Nechal ji žít v jejím domku, k němuž měla celoživotní vztah. A jezdil tam za ní dvakrát, třikrát týdně. Kamarády a kolegy v práci hodil za hlavu. Vyčítali mu to, ale bylo mu to jedno.

Jedno mu nebyla jiná věc: na příští vánoce se moc těšil, ale nakonec je prožil sám. Krátce před nimi jeho matka zemřela. Doma, v klidu, v jeho oblíbeném křesle, které jí do domku přivezl. Mezi jeho dvěma návštěvami.

Vánoce pro něho znovu nebyly Vánocemi. Byl smutný, dokonce si i pobrečel. Ale tentokrát jsem ji nezabil, utěšoval se.

KAREL ČTVRTEČKA

Příspěvek číslo 19: CHLAPI PRÝ NEBREČÍ. NENÍ TO PRAVDA

Z postelového pohledu na zádech ležícího „střelce“ strop pokoje Vánoce ničím nepřipomínal. A jeho stěny už vůbec ne. Svátky klidu a míru, jak je mnozí nazývají, v něm tu a tam probleskovaly snad jen zásluhou malé voňavé svíčky, kterou jsem před chvílí zapálil.

Pět kroků od okna ke dveřím, pět kroků od dveří k oknu, napsal kdysi kdosi. Fučík. Měl na mysli celu. Jenže tahle moje místnost vězeňská cela není. I když ji v některých chvílích připomíná.

Naše manželství mi zase připomíná propast. Hlubokou propast. Blížilo se dospělému osmnáctiletému věku, když jsem nečekaně uslyšel: „Už s tebou nechci žít. Jsi nula, nic jsi v životě nedokázal. Nevážím si tě, rozvedeme se.“

Trochu jsem tušil, že se k něčemu podobnému schyluje. Nápověd byla po těch společně prožitých letech spousta. Třeba návštěva kadeřnice, po níž se matka našich dvou šikovných dospívajících dětí vrátila bez jakékoli změny na hlavě. Vlastně se změnou – poměrně dost rozcuchaná. Taky její příchod ve tři ráno. S kabátem hodně vyváleným ve sněhu. Nadřazenost v jejím chování, úsečnost v debatách, které jsme dřív vedli dlouho, příjemně, s humorem a bez problémů.

Budiž jí ke cti, říkal jsem si tenkrát na konci léta, že to chce řešit rozumně. „Rozejdeme se v klidu. Jako dobří dlouholetí partneři.“ Tak to říkala. Nebo podobně.

Nebylo mi to jedno. Ale co člověk nadělá? Dohoda zněla, že počkáme, až bude kluk plnoletý. V lednu. Dohoda je věc jedna, skutečnost druhá. Události dostaly spád. Jeden se nestačil divit. Dohoda nedohoda, děti neděti, skoro exmanželství neexmanželství.

Úřední obálku s oním pro každého málo oblíbeným pruhem jsem si na poště vyzvedl týden před Vánocemi. „Dostal jsem ten nejhezčí dárek pod stromeček za celou dobu našeho manželství. Nejen za manželství, za celý život,“ poznamenal jsem tehdy hlasem, který snad ani nebyl můj. A uvolnil tím lavinu. Hlasitých slov a výčitek.

Od té chvíle jsem začal být pro svou zatím stále zákonitou manželku jakousi ještě špinavější onucí. Neustále se od ní odvracela a ignorovala ji. Natož aby jí třeba řekla: „Ty špindíro odporná, s tebou se už nemám o čem bavit.“

Tohle všechno i mnohé jiné mi běželo hlavou v té pozici na zádech ležícího postelového střelce. Na Štědrý večer, někdy krátce po sedmé hodině. Za dveřmi a zdí kuchyně sousedící s mým obývacím pokojem bylo slyšet hlas mé kdysi tolik milované ženy: „Ať je nám všem dobře. Ať se tady za rok zase všichni sejdeme ve zdraví.“

Ne, nepřeslechl jsem se. Byla to stejná slova, která říkala u vánoční večeře každý rok. Možná si neuvědomila, že tentokrát je situace jiná. Sakra jiná. Že mi o den dřív řekla: „U stolu a u stromku tě nechci.“ V té chvíli jsem tomu nevěřil. Nemohl uvěřit. O den později jsem tu větu uslyšel znovu.

Chlapi nebrečí, říká se. Jenže mně se brečet chtělo. A pak ještě jednou. Když za mnou o něco později přišly obě děti. Když mi dávaly svoje vánoční dárky a přály mi všechno nejlepší. „Mám vás rád,“ řekl jsem jim tenkrát a nevěděl, co si myslí o slzách, které se vyronily z mých očí.

Je to naštěstí dávno. Hodně dávno. Všechno přebolelo, čas a život pohnuly mnohým. Děti jsou už dávno dospělé, často se potkáváme. Nevím, co si myslí o Vánocích ony. Já je od určité doby nemám rád. Divíte se mi?

SLÁVEK ZAHRADNÍČEK

VÁNOCE BEZ KLIDU

"Dcera a slzy" je název vítězného listopadového soutěžního příspěvku. Jeho autorkou je MARKÉTA HOLCOVÁ. Stejně jako její předchůdci, také ona získává v kavárně Útulno poukázku na konzumaci v hodnotě 200 korun.
Prosincové téma je - jak jinak - vánoční. Jenže Vánoce nemusí být vždy jen svátky klidu...