„Chci s tebou mít dítě.“ Ta věta ze mě vyklouzla
rychleji než on. Kdo mohl tušit, že toho budu časem litovat? Teď se na mě
v šeru podzimního podvečera zkoumavě podíval.
„Slyšel jsem dobře? Ještě nedávno jsi říkala, abych si
dával pozor. Děje se něco? Chceš mě uhnat? Nebo jak si to mám vysvětlit?“
padaly z něho otázky jedna za druhou.
Slast z milování s ním byla ta tam. Vystřídal ji
strach. Strach, že ho ztratím, že už ho nikdy neuvidím. V ten moment jsem
nevěděla, co mu říct. Jakákoliv slova byla důkladně uvězněná kdesi hluboko ve
mně. Pokoušela se dostat na svobodu, ale marně. Nečekané vězeňské mříže byly
pevné.
Věděla jsem, proč se mu v tu chvíli bojím podívat do
očí. Když jsem se přemohla a udělala to, pokoušely se o mě mdloby. Z dříve
něžných, zamilovaných očí vylézaly nekonečné zástupy jakýchsi odporných
dlouhých červů. Na každém z nich výrazně svítila dvě slova: Pozor!
Nebezpečí!
To se mi jen zdá. Je to pouhý nepříjemný sen,
přesvědčovala jsem sama sebe. Nebyl. Zatímco popsaní červi pokračovali ve svém
nekonečném tažení, v jeho ústech se objevila břitva. Velká a dokonale
nabroušená.
„Jsi vyděračka. Začínám se tě bát,“ ťal ostřím onoho
nástroje do nejcitlivějšího místa mého těla. Jak už to u řezných ran bývá,
v první chvíli jsem žádnou bolest necítila. O to větší následovala
vzápětí.
Jeho jazyková břitva ve mně totiž otevřela další hlubokou
a nevyléčitelnou ránu. „Všechny jste stejné. Jde vám o to, abyste chlapa
oblbnuly a nahnaly ho do chomoutu. Mít na nás papír a pocit, že muž je váš
majetek. Takové jste,“ otáčel břitvou v mé hluboké ráně o tři sta šedesát
stupňů.
Uhnula jsem pohledem od jeho očí do okna. Za ním bylo
stejně odporně jako teď tady uvnitř. Pošmourno, vlhko, podzimně. Ale aspoň bez
břitev a hlubokých slovních ran.
Chtělo se mi křičet, brečet, vztekat se, oponovat, bránit
se i útočit. Nic z toho jsem neudělala. Nešlo to. Jen jsem tak ležela,
hleděla tupě do stropu a jako důkladně zbitý pes si lízala utržené šrámy a
rány.
Je mi sedmadvacet, jemu o tři roky víc. Žijeme spolu pět
let. To si sakra myslel, že nikdy nebudu chtít dítě? Že ve mně netikají ony
pověstné hodiny a nemám žádný mateřský pud? Jenže tak promlouvám jen sama
k sobě a jemu se to říct neodvážím.
Je ticho. Zlověstné ticho. Občas je ze své klece přeruší
jen andulka, kterou jsme si koupili v počátcích vztahu, na potvrzení naší
lásky. Budeme ji milovat tak, jako se máme a budeme mít rádi my vzájemně,
říkali jsme si tenkrát ve Zverimexu.
Andulka toho o vztahových problémech lidí moc neví. Nebo
se pletu? Co když na nás teď křičí, abychom se vzpamatovali a neházeli oněch
pět příjemných, poklidných, hodně zaláskovaných let do hluboké propasti?
Nerozumím ptačí řeči. Ale teď, právě teď, bych jí rozumět chtěla. A moc.
Jenže stejně by mi to nebylo nic platné. Ona jedna jediná
větička „chci s tebou mít dítě“ ho z našeho hnízdečka pětileté lásky
vypudila. Poměrně brzy.
Nepoučila jsem se z toho. Ona krátká větička „chci
s tebou mít dítě“ ze mě totiž vypadla ještě jednou. O tři roky později.
Tentokrát bez následků. Nebo s následky? S manželem máme překrásná,
šikovná dvojčátka.
KLÁRA SMUTNÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat