Už to vidím, jak si teď mnozí významně ťukáte prstem na
čelo. Nevadí. Stejně si budu stát tvrdohlavě za svým: my jsme ve svých patnácti
letech chodili do školy rádi. Mohla za to školníkova manželka.
Vidím ji jako dnes: poměrně mladá, asi o deset let starší
než my. Stávala ráno u šaten a měla kontrolovat, jestli jsme přezutí. Jak si
kdosi už dávno všiml, její zrak byl snad ještě o něco víc ostřejší než ostříží.
Jenže její pohled většinou směřoval do úplně jiných míst, než byly konce našich
dolních končetin.
„Ježíš, já ji miluju,“ prohlašoval každodenně spolužák
Vyorálek cestou do schodů, vstříc prvnímu zvonění. Nebyl sám, kdo mladé paní
školníkové oplácel stejným ostřížím pohledem. A taky nikoli na konce jejích
nohou.
Hrdinové mlčí. Já tenkrát hrdina byl a taky se ani moc
nedíval. Spolužáci přece nemuseli vědět, že manželé školníkovi a moji rodiče se
přátelí. A taky se vzájemně navštěvují. Paní školníkovou jsem měl
zrentgenovanou už dávno. Důkladně. Jednou, či vlastně víckrát, mi dokonce při
překládání svých dlouhých nohou v křesle předvedla i barvu svého spodního
prádla.
Uplynulo pár let. Už jsem směl nějakou dobu pít alkohol,
chodit volit a taky rozhodovat sám o sobě. „Budu se vdávat,“ přišla za mnou
jednoho dne sestra. „Chci, abys mi šel za svědka,“ prohlásila vzápětí. Neodmítl
jsem. Proč taky? Svědčit přece nebolí. V té chvíli jsem ale netušil, že
novomanželské svědčení nebude toho dne mým největším zážitkem.
Slunce svými paprsky nešetřilo. Popřálo mé sestře
k významnému životnímu kroku teplotou nad třicet stupňů Celsia.
Rozpalovalo plochou střechu restaurace, v níž jsme vydatně zajídali a
hlavně zapíjeli konec svobody mé mladší sourozenkyně. A v jednom ze čtyř
koutů toho rozlehlého hospodského hangáru se krčila – školnice.
Pořád ještě poměrně mladá, stále dost hezká, přitažlivá. A
osamělá. Její manžel totiž dělal na svatbě řidiče. Důkladně, spolehlivě. Byl
věčně pryč.
Ostříží zrak paní školníková neztratila ani po letech.
Zabodával se mi nejen do očí. Pak její pohled začal vytvářet jakési směrovky.
Ke dveřím lokálu. Ven. „Pojď,“ řekla mi tam jakýmsi přidušeným hlasem. Vzala mě
za ruku a táhla mé horkem i alkoholem zmožené tělo směrem k zahrádkářské
kolonii, která se rýsovala před námi. Na rozdíl ode mne nepila. Energie a chuti
měla dost. Víc než já. Velení jsem jí s radostí přenechal.
Po bitvě je sice každý generál, ale dodnes si myslím, že
tenkrát jsme byli vítězové oba. Každý svým způsobem.
Porážka mi hrozila až po pár dnech doma. „Prosímtě, cos to
s tou košilí dělal?“ ptala se mě máma a ukazovala zelené skvrny
v místech loktů. Cosi jsem zamumlal, tvářil se rádoby udiveně a nakonec to
uhrál na remízu. Alespoň jsem si to myslel.
Paní školníková mi svatební hostinou mé sestry ze života
nezmizela. Naštěstí? Naneštěstí? Neřešme to. Sám to dodnes nevím. Fakt.
Jedno ale vím určitě. Ta sexuální bitva, kterou jsme
svedli poprvé venku mezi zahrádkami a záhonky, nebyla poslední. Další
následovaly v lese nad bydlištěm té náruživé mladé paní, jedna dokonce u
ní doma. Ve škole. Raději už ani nevzpomínám na to, co konkrétně téhle akci
předcházelo: moje opilecké přelézání školního plotu, na jehož vrcholku trůnily
hodně ostré bodce.
Klidně si teď znovu významně ťukejte prstem na čelo. Ale
jedno vám řeknu: Byla to škola života. Hodně dobrá.
JINDŘICH ROLNÝ
