Kosmonaut. Fotbalový reprezentant. Špičkový hokejista. Tím vším i mnohým dalším jsem byl ve svých dětských snech. Ale to jediné pořádné snění, o pár let později, se týkalo něčeho úplně jiného. Umět to se ženami.
Záviděl jsem kamarádovi Rosťovi, na něhož se děvčata lepila. Záviděl jsem i jinému, jmenoval se Jaromír, jenž se pro změnu úspěšně lepil na ně. Na mě vytrvale útočila jediná - brýlatá, hodně obtloustlá, pro mě i pro jiné nepřitažlivá a na moje gusto přespříliš agresivní Libuše.
Ach jo, říkám si i po dlouhých letech, když vzpomínám na to, jak jsem usínal a těšil se, že se mi jednou bude alespoň zdát o děvčatech. O děvčatech, která po mně šílí a rvou se o mě. Při té rvačce si na sobě trhají šaty, já jen blaženě přihlížím a trpělivě čekám, která z nich to vyhraje. Bylo mi jedno, kdo zvítězí. všechny ty dívky totiž byly moc pěkné. Nádherné.
Stejně jako v životě, i ve snu si člověk musí na leccos počkat. být trpělivý a netlačit na pilu. Jinak něco nešikovně přeřízne. A bude toho hodně litovat.
Netlačil jsem na pilu a dočkal se. Přišla. Byla neuvěřitelná. "Pojď," lákala mě do své měkké náruče. "Pojď a neváhej," reagovala na můj nevěřícný pohled..
Ještě chvíli jsem váhal.
"Co blbneš? Hni sebou," uslyšel jsem poprvé v životě svůj vnitřní hlas. Nešetřil mě a na rozdíl ode mne na pilu přitlačil: "Jdi na věc!"
Tak jsem šel na věc. Pomalu, pak rychleji. Finiš i cílová páska přišly mnohem dřív, než jsem je plánoval, očekával, chtěl. Moje krásná milá se za cílem rozplynula jak pára nad pověstným hrncem. Zbyla po ní jen vlhká, lepkavá skvrna na prostěradle.
Tak tohle má být láska? říkal jsem si při pohledu pod sebe. A skoro si začínal přát, aby se mi o něčem takovém už nikdy nezdálo. Marně. Moje snová milá přišla ještě několikrát. Úplně stejně. A úplně stejně taky odešla.
Pak chodit přestala a mně po ní zbyly jen vzpomínky. Pěkné i méně hezké. Každý zdravý dospělý chlap totiž určitě ví, o čem je řeč - když hmat strádá, není to zkrátka ono.
Jednoho dne dostal i hmat (a nejen on), o co jsem ho předtím dlouho šidil. Já pak chodil s nosem nahoru a naivně si myslel, že jsem král lidstva. Že mi patří a leží u nohou celý svět. Tak nějak mi v té pýše ušlo, že ona moje překrásná, skutečná královna má králů hned několik.
Po procitnutí přišel šok. Mrštil jsem tou svou pomyslnou královskou korunou do kouta a říkal si, že už nechci žádnou ženskou ani vidět. A už vůbec ne si nechat o nějaké zdát.
Snům však neporučíš. "Tohle všechno patří jen tobě. Copak to chceš nechat zahálet? Není to věčná škoda?" zeptala se mě jednou naléhavě další, zbrusu nová snová milenka. Přitom odhazovala minišaty, pod nimiž vůbec nic neměla.
Nezklamal jsem ji. Zato sebe znovu ano.
Pokud někdo tvrdí, že snít je lepší než žít, neví o životě nic. nebo jen málo. Malinko. Zanedlouho mi bude čtyřicet a na snění jsem skutečný odborník. Zato zůstávám pořád sám a chci s někým žít. Pořádně, skutečně žít.
Právě o tom si teď nechávám zdát.
SVATOPLUK SÝKORA
Žádné komentáře:
Okomentovat