Mužům se to těžko vysvětluje. Ale každá žena je na svou
váhu háklivá. Zkrátka nemá ráda, když ten její (ať už krátkodobý milenec nebo
třeba manžel) ji zná. Takové už my ženy jsme. Ať se to komu líbí nebo nelíbí.
Nejsem žádná výjimka. Mládí mám dávno za sebou, ale
nepatřím k těm, o nichž muži tvrdí, že jde o mamutky nebo nedejbože
dinosaury. Jsem pevně a snad dobře stavěná, jenže k modelkám mám daleko.
Můj problém je ten, o němž píšu na začátku. Nejsem ochotná se dělit
s kýmkoliv – toho mého nevyjímaje – kolik vlastně vážím.
„Je mi úplně jedno, co ten přístroj, na který si stoupáš,
ukazuje. Nechci žádnou vyzáblinu. Potřebuju ženskou, kterou cítím,“ řekl mi
několikrát. Sama nevím, proč jsem se snažil hubnout. Proč jsem se snažila před
ním utajit, kolik vlastně vážím.
Časem jsem pochopila, že moje hmotnost ho zajímá. Teď už
vím, že tenkrát jsem si za to mohla sama. Bral to jako hru. To už teď taky vím.
Jeden příklad za všechny: z muzea, které jsme spolu
navštívili. V závěru prohlídky jsem si všimla takové té váhy, která kdysi
bývala na poštách i v jednom z brněnských obchodních domů. Atrakce
z našeho mládí.
Můj milý se v té chvíli zapovídal s kýmsi, koho
jsem neznala. A ta váha tolik – nejen svým stářím – lákala… Stála jsem na ní. A
vzápětí v zátylku jaksi cítila, že se ke mně někdo blíží. Skok dolů.
Pozpátku. Otočím se, za mnou můj protějšek.
„Kolik teda vážíš?“ ptal se mě. Neprozradila jsem. Podíval
se na mne a jaksi lišácky se usmíval. Věděl? Nevěděl? Poznal? Nepoznal?
Netušila jsem.
„Ta váha váží špatně,“ prohodila jsem na druhý den. Tvářil
se, že neví, o čem mluvím. Jaká váha?“ padla otázka. „No přece ta
v muzeu,“ uslyšel.
Rozesmál se. Hodně hlasitě. „Miláčku, ale to je přece tvůj
problém. Bylas tam metráček?“ Jeho smích ještě zesílil. „Dobře ti tak,
tajnůstkářko,“ zalykal se. „Metrák nemetrák,“ dodal.
Dobře mi tak, říkala jsem si v duchu. Jsem blbka. Blbá
blbka, znělo mi v hlavě. A netušila jsem, že můj milý se mnou teď začne
hrát hru. Hru, jejímž cílem je, aby zjistil, kolik skutečně vážím. I když ho to
v podstatě nezajímá.
Šel na to šikovně. Sem tam nějaké ťuknutí, sem tam nějaký
odkaz na mou kamarádku a naši společnou známou. „Váží o něco méně než ty,“ řekl
třeba. Dotklo se mě to. „No dovol,“ opáčila jsem. „Je tlustší než já, a ty to
dobře víš,“ poznamenala jsem. A uslyšela, že jemu je to stejně jedno. „Mám tě
rád takovou, jaká jsi. Krásně do ruky. Všude,“ řekl mi snad už posté.
Nakonec mě ale stejně dostal. Slovně jsme laškovali o všem
možném a pak mně zákeřně vpálil: „těch devadesát kilo, které ti ukázala váha
v muzeu, ti stejně slušelo.“
Neudržela jsem se. „Ta váha vážila špatně. Mám totiž jen
pětaosmdesát. Nikdy jsem neměla víc,“ uklouzlo mi. A bylo to venku. Dosáhl
svého. I když ta váha tenkrát špatně nevážila. O tom jsem přesvědčená.
NATAŠA PTÁČKOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat