Bývalo i líp, odpovídala jsem stereotypně na otázku svých
známých, s nimiž jsem se potkávala po delší době. Dotaz „jak se máš“ jsem
totiž tenkrát čím dál víc nesnášela. Ono předtím skutečně bývalo líp. Než jsem
přišla o práci.
Ne, nebylo to žádné teplé místečko, kde člověk dělal že
dělá, a na účet mu pravidelně měsíčně chodila spousta peněz. Kdo někdy pracoval
v podnikové účtárně určitě ví o čem mluvím.
Úkolů přibývalo. Na rozdíl od peněz na výplatní pásce.
Těch bylo pořád stejně, někdy dokonce i míň. Míň nás postupem času zůstávalo
taky v účtárně. Firma začala pokulhávat, pak kulhat, nakonec evidentně
chromnout. Bylo otázkou času, kdy dojde i na mě.
„Nezlobte se,“ uslyšela jsem jednoho dne od šéfa.
„Nezlobte se, ale určitě víte, jak na tom naše firma je. Propouštíme a
propouštíme, ale situace se nijak výrazněji nelepší,“ povídal mi a uhýbal očima
kamsi do rohu. Bylo mi to jasné. Jsem na řadě.
Bingo. Ten víceméně slušný člověk se propracoval
k tomu, aby mi sdělil, že dostávám výpověď. S běžným odstupným. Podle
zákona. „Mrzí mě to, byla jste dobrá. Ale víte, rozhodli jiní,“ snažil se mě
ukonejšit. Neřekla jsem mu nic, ale povídám to teď vám: I očekávaná rána může
být hodně tvrdá a bolet víc, než člověk očekává.
Těch pár korun odstupného sice chvilku vydrží, jenže vy
jste pořád bez práce. Chodíte, sháníte (úřad práce je nanic), málem se
doprošujete. Marně. „Místa nejsou. Naopak propouštíme,“ slyšíte odevšad.
V noci tiše brečím do polštáře a říkám si, co by mi
asi řekl manžel, jenž před rokem tragicky zemřel. Jako bych ho přivolala. Za
pár dnů se mi zjeví ve snu. „Holka, zapomeň na účtařinu. Ber co se namane.
Jinak se zblázníš,“ promlouval ke mně. Víc neřekl. Nestačil říct. Jeho tvář se
vzápětí rozplynula v jakousi mlhu.
Vždycky jsem mu bezmezně věřila, dala na každé jeho slovo.
Teď po jeho smrti taky. Inzerát o hledání prodavačky v samoobsluze, na
který jsem narazila následující den, proto pro mě byl osudovým znamením. Snad
mě vezmou. Musejí vzít, opakovala jsem cestou do prodejny donekonečna.
Vzali. Dokonce rádi a hned od poloviny měsíce, která
začínala už za tři dny. Děkuju, miláčku, vzkázala jsem ještě před usnutím
mrtvému manželovi. Přijď, prosila jsem ho. Nepřišel. Tehdy ještě ne.
Parta ženských v samoobsluze byla dobrá. Ba přímo
skvělá. Díky ní mi nevadilo nic. Fyzická práce, na kterou jsem nebyla moc
zvyklá, časté přesčasy, ani poměrně malý výdělek. No, malý… Menší, než jsem
byla zvyklá z účtárny.
Byla jsem v té prodejně zkrátka spokojená. I
v ten den, kdy se při doplňování jednoho z regálů zbožím ozvala za
mými zády rána. Pekelná rána. Po ní zvuk, který se dá jen těžko popsat. Cosi se
sypalo.
Úlek. Strnulost. Pak ohlédnutí. Kousek za mými zády, snad
metr, nanejvýš dva, stálo osobní auto. Uvnitř seděl jakýsi mladík a tupě na mě
hleděl. Roztřásla jsem se a pak se sesula na zem. V mdlobách.
V tu noc za mnou ve snu přišel můj mrtvý, dodnes
milovaný manžel zatím naposledy. „Pořád tě mám rád. Rád bych byl zase
s tebou, ale na to máš pořád ještě čas. Spoustu času,“ řekl mi.
PAVLA PÁVKOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat