Váhy, váhy, váhy. Dobré váhy, špatné váhy. To je všechno
moc pěkné. Ale co si takhle někoho vážit? Skutečně vážit. Nebo jiného znevážit?
Případně převážit? Teď nemám na mysli člověka, ale převažující názor. Nebo
názory. Či také vážení zboží.
Vrátím se k tématu. Od určité doby si moc vážím svých
rodičů. A neptejte se mne, od jaké. Moc dobře vím, jak jsem jim v mládí
dávala zabrat. Zvládli to. Snad mě dobře vychovali a pak se až do své smrti
častými dotazy ujišťovali, jestli jsem v životě skutečně šťastná.
Byla jsem. Jsem. Tedy většinou.
Vážila jsem si a dosud vážím svých učitelů. Zvláště
jednoho – nezlobte se, že neuvedu jeho jméno. Není důležité. „Zvěřinová,
Zvěřinová,“ říkal mi příjmením za svobodna, které jsem si ponechala i
v manželství. „Učím matematiku. Celý život. Vím, o čem mluvím. Celý,
celičký život je jedna velká matematika. Záleží na tom, k jakému výsledku
se nakonec dopracuješ,“ slyšela jsem od něho v malých obměnách mockrát.
Měl pravdu. Bez obměn.
Převažovala jsem se hlavně v mládí. Často.
V době, kdy jsem si naivně myslela, že záleží na každém kile. A pokud bude
jen jedno jediné na mém těle přebývat, že se nikdy nevdám. Že zůstanu na ocet a
nezískám onoho vysněného prince přijíždějícího na bílém koni.
Stejně jsem ho nezískala. Místo něho se objevil úplně
obyčejný kluk, který se evidentně nikdy nepřevažoval. S přebytečnými kily
(a že jich bylo!) si hlavu nelámal. Byl hodný, chytrý, spolehlivý. Měl mě rád a
má mě rád dosud.
Převažovat jsem si v určité době nechávala zboží
nakoupené v obchodech, o nichž bylo známé, že tam prodavači šidí – slušně
řečeno. Tenkrát ještě elektronické váhy neexistovaly. Šidit – či krást – bylo
poměrně snadné. A lákavé.
Znevažování jsem zažila v životě taky dost. Ale o tom
bych raději nemluvila ani nepsala. Nechci mluvit ani psát. A taky nebudu.
Nezlobte se.
Váha, neváha, dobrá, špatná, znevažování, převažování,
všechno má svou cenu. I necenu. Záleží na tom, jak se k tomu člověk
postaví – a co si z toho vezme, odnese. Nebo nevezme, neodnese. Případ od
případu, člověk od člověka.
Nechci soudit, školit, a už vůbec ne mentorovat. Přesto
tvrdím, že váhy, vážení a vyvážení jsou v životě důležité. Moc důležité.
Že už toho máte dost? Dobře. Tak mi dovolte už jen stručný
závěr.
Váhy, neváhy, já si vážím dobrého člověka. Ať je mladý
nebo starý, ať je to žena nebo muž. Na tom nezáleží. A jak poznám, že je skutečně
dobrý? Tajemství.
To také něco váží. Alespoň v mém případě.
MARTA ZVĚŘINOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat