Začalo to sázkou. Vyprovokoval jsem ji já a dodnes bych
dal nevímco za to, abych mohl vrátit čas. Jenže to samozřejmě nejde. Nevratné
je nevratné. Čas v první řadě.
Kolem té výlohy jsem chodíval skoro denně. Hrůzostrašná
figurína v ní na sobě mívala navěšené všechno možné. Záleželo na ročním
období i na tom, co v té či oné době takzvaně módně frčelo.
Onen nápad se v mé hlavě zrodil jednou při návratu
z pravidelného pivního sedánku s několika mými kamarády. Ta výloha by
potřebovala oživit. Pořádně oživit. Nejlépe někým živým, blesklo mi hlavou
mírně potemnělou několika chmelovými moky podpořenými stejným počtem rumů.
Ani vydatný a dlouhý spánek tu myšlenku z mé hlavy
nevyhnal. Ještě v kocovině proto padla ta věta, na kterou nezapomenu až do
smrti. Směřovala k mé dívce a zněla: „Vsadím se s tebou o co chceš,
že nevydržíš dva dny po sobě dělat živou figurínu v tom textilním obchodě
na náměstí.“
Podívala se na mě zkoumavě, nic neříkala, ale
z jejích očí jsem vyčetl, že mě má za blázna. V tu chvíli jsem jím
zřejmě skutečně byl. I proto, že jsem tu svou bláznivou myšlenku ještě víc
zdůraznil. „Myslel jsem si to. Nemáš smysl pro humor. Ani pro krásu. Přestože
krásná fakt jsi,“ vypustil jsem ze svých kocovinou napadnutých úst rádoby
lichotku.
V jejích modrých očích se nebezpečně zablesklo.
Nejednou. Pak zatmělo – alespoň se mi to zdálo. Vystrčila bojovně bradu,
zabodla do mě pohled a řekla: „Pleteš se. Udělám to. Bez problému. A je mi
jedno, co budu mít na sobě.“
Až v téhle chvíli jsem si uvědomil, že sranda
přestává být srandou. A bylo ještě hůř. „Chceš se vsázet? Dobrá.
V případě, že tu sázku vyhraju, tak si mě vezmeš za ženu. Do měsíce,“
nastavila ruku k plácnutí a potvrzení mého ukvapeného návrhu.
Mohl jsem couvnout? Nemohl. Nešlo to. Záchranný pás však
pro mě přesto existoval. Držela jej v rukou majitelka obchodu, kterou jsme
oba dobře znali.
Zklamala mě. „Blázníš? Proč bych byla proti?“ vykřikovala,
když jsem jí popsal sázku a v závěru raději navrhl, aby našla důvod, proč
se nedá uskutečnit. Vyskočila ze židle, začala zběsile tleskat a pak mě
políbila. Na tvář. „Jsi zlato. Bude show. Dvoudenní živý obchodní výklad tady
ještě nebyl. Pomůže mi to,“ netajila svou naději v lepší zítřky.
Moje děvče tu dvoudenní štaci ve výkladu zvládlo. První
den se v něm objevilo oděné do slušivého svetříku a šortek. O den později
postávalo za sklem v miniaturních dvoudílných plavkách.
Co vám mám povídat. Taky jsem tam chvílemi postával.
Z druhé strany skla. Spolu se mnou dost dalších lidí. Člověka, který
v tomhle všem sehrál hodně důležitou roli, jsem si ale tehdy mezi nimi
nevšiml.
„Sázku jsem vyhrála, ale uděluju ti milost,“ řekla mi po
dvoudenním úspěchu moje dívka. Zaradoval jsem se předčasně. To, co následovalo,
bylo mnohem horší. „Díky tomu tvému nápadu teď mám někoho jiného. Chci to
s ním zkusit. Vydržel mě obdivovat před výkladem celé dva dny. To se tobě
nepovedlo,“ ranila mě.
Co dodat? Jsou svoji a mají dvě děti.
VLADIMÍR KRAMÁŘ
Žádné komentáře:
Okomentovat