Radim byl vyhlášený srandista. A taky moc pěkný chlap.
Vysoký, štíhlý, tmavovlasý. Ženské v práci na něm mohly oči nechat a když
začal s těmi svými vtípky – no, co vám mám povídat. Leckterá by udělala
leccos. Cokoliv.
Zatímco my ženy jsme na něho shlížely s obdivem,
mnozí jeho kolegové ho nemohli vystát. Ani tak ne kvůli jeho úspěchům u žen.
Důvod byl jiný. Vadilo jim, jak si z nich střílí. A úspěšně.
„Karle,“ řekl třeba jednou o něco staršímu kolegovi. „Máš
dole na vrátnici návštěvu. Nějakou důležitou,“ zdůraznil. Návštěva spočívala
v poslíčkovi, jenž rozvážel pizzu. Jednu z nich si Radim objednal.
Karel mu ji přinesl. „Ta moje důležitá návštěva ti
vzkazuje, že mi máš dát dvě stovky,“ ucedil mezi zuby a hodil na stůl účtenku.
„Tady je máš,“ odvětil Radim a smál se na plné kolo. Ještě dlouho po tom, co
Karel práskl dveřmi jeho kanceláře.
Rád ho neměl ani Pepa. „Pořádám mejdan. U jedné své známé.
Manžela má na montáži, chce se trochu povyrazit. Já sháním chlapy, ona ženské.
Přijď, bude to stát za to,“ lákal Pepu Karel. Moc ani nemusel. Pepík nepatřil
zrovna k těm, za nimiž se ženské ohlížely. Nebo dokonce otáčely. O jeho
inteligenci a dobrotě neměly ani potuchy, jeho nevýrazný obličej a poněkud
shrbená postava k tomu nevyzývaly.
Pepa se těšil. Moc těšil. Na všechno. Už dlouho dopředu se
viděl v sedmém nebi. Ani ve snu ho nenapadlo, jak onen mejdan skončí –
aniž by vůbec začal.
Po jeho zazvonění u vchodových dveří vilky, která byla
dějištěm té slibné akce, se chvíli nic nedělo. Zazvonil podruhé. Důrazněji. Ve
vchodě se objevil rozložitý dvoumetrový chlap. „Tak jsem tady a už se nemůžu
dočkat,“ uslyšel od Pepy.
Ramenáč nejprve zíral. Pak se zeptal, jestli dobře slyšel.
Když zjistil, že ano, zařval: „Co? Tady? Jaký mejdan? S mou manželkou? Padej,
ty…!“ Chytl Pepu za klopy jeho nejnovějšího saka a smýkl s ním co nejdál
od domu.
Radim z toho měl druhé Vánoce. „Tohle se ti stalo?
Promiň, ale to sis musel splést adresu. Ten mejdan byl. Skvělej. Bavili jsme se
moc dobře. A hlavně, hlavně: Kamaráde, bylo tam všechno!“ zdůraznil.
Kolegů, s nimiž si Radim takhle – či podobně –
zahrál, bylo víc. A jak už to bývá, jednou si řekli dost. Nejen to. Spojili se
a vymysleli pomstu.
„Vím, jak na to. Dáme mu co proto,“ řekl jeden
z nich. Jeho nápad byl jednoduchý. Hlavní postavu v něm hrála jeho
sestřenice. Svobodná matka. „To je ono. Udělej to,“ zatleskali tomuto nápadu
přítomní.
I tentokrát zvonil zvonek u dveří. Jenže bytových. Pro
změnu otevřela žena. Radimova hodně žárlivá manželka. „Je doma pan ten a ten?“
zeptala se jí mladá žena s ročním dítětem v náručí. „Přinesla jsem mu
ukázat jeho syna. Co říkáte, že je moc hezký?“ usmála se.
Tím to neskončilo. Mladá matka trvala na tom, že chce otce
svého dítěte vidět a domluvit se na alimentech. Nedočkala se. Dveře se jí
zabouchly před nosem a vzápětí zevnitř uslyšela hysterický řev.
Radim pak chodil po pracovišti jako tělo bez duše. Jeho
vtípky skončily. Rozvádí se, neslo se kancelářemi.
GABRIELA VORÁČOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat