Ty botičky, které jsem jednou uviděla za výkladem obchodu,
byly fakt moc pěkné. Chtěla bych je, napadlo mě hned. Jen ta cena – to byl
problém. Velký problém. Byla jsem mladá, dvacetiletá, a můj tehdejší kluk, ten
na ně taky neměl.
Jak na to? Jak je získat? Jak k nim přijít a obout si
je? Chodit v nich? Pyšnit se jimi? Přemýšlela jsem o tom a vymyslela to.
Myslete si o mně cokoliv. Třeba že jsem byla mrcha. Asi máte pravdu. Tak trochu
jsem mrcha byla. Nebo možná i víc.
„Slečno, můžu vás na něco pozvat?“ slyšela jsem už předtím
několikrát od přibližně čtyřicetiletého muže v cukrárně, v níž jsem
čekala na svou kamarádku. Pokaždé jsem mu tvrdě, jednoznačně, ale slušně dala
najevo, že v žádném případě.
Jenže ty botičky. Ty vysněné botičky. Můj cíl. Střed
pomyslného terče. Bylo to silnější než já. Vím, zní to asi divně. Ale já to
tenkrát skutečně tak cítila.
„Slečno, můžu vás na něco pozvat?“ uslyšela jsem zase
jednou od onoho člověka. Poprvé jsem si řekla: Nebuď blbá. Na botičky tě sice
pozvat nemůže, ale třeba to u nich nějak skončí. Já je fakt chci. Co nejdřív.
Jinou myšlenku jsem v té chvíli v hlavě neměla. I proto jsem tomu
nejméně dvakrát staršímu člověku řekla: „Dobrý den. Můžete.“
Nechala jsem se pozvat na vodku s džusem. Ještě než
ji přinesli, jsem si ho poprvé pořádně prohlédla. Odhadem měl skutečně kolem
čtyřiceti let. Mírně prošedivělé skráně, černovlasý. Docela fešák, i když na
starší pány jsem nikdy nebyla.
Povídali jsme si. O všem a o ničem. Čekala jsem lichotky,
slova, která mě budou hodnotit jako mladou, krásnou, přitažlivou, zkrátka tu
nejhezčí a nejlepší. Nedočkala jsem se toho.
Vyzvídal. Jak se mám, co dělám. Co se mi líbí, jaké mám
v životě plány. A tak dále a tak dále. Ani mi nenabídl druhou vodku
s džusem. Poděkoval, že jsem s ním strávila nějaký ten čas, zaplatil
útratu, popřál mi hezký zbytek dne a odešel.
Botičky jsou v tahu, napadlo mě vzápětí. Měla jsem
v plánu úplně jiný scénář, ale jaksi jej nezvládla. No nic, holka, nové
krásné botičky nebudou, ale bosa naštěstí chodit nemusíš, utěšovala jsem se. Se
slzičkami na krajíčku.
Nevím jak to dělal, ale za pár dnů byl v cukrárně
zas. „Když jsem vás mohl pozvat konečně minule, můžu to teď udělat znovu,“
nastoupil na mě jednoznačně. Nová příležitost, blesklo mi hlavou. „Jasně,“
vyhrkla jsem až moc nadšeně. Neptal se, co si dám. Vodku s džusem
tentokrát objednal hned a sám. Neprotestovala jsem.
Nějakou dobu se na mě dlouze díval. Teď to přijde, říkala
jsem si. Teď tedy uslyším, jaká jsem jedinečná, jak po mně touží, jak mě chce.
Nebylo tomu tak.
Až se vynadíval, prolomil několikaminutové vzájemné
mlčení. Navíc přešel k tykání. „Podívej se na mě pořádně. Víš, kdo jsem?“
zeptal se. Zatrnulo mi. Samozřejmě jsem nevěděla.
Po mém záporném zavrtění hlavou pokračoval. „Jsem tvůj
táta. Ten tvůj táta, o kterém ti zřejmě máma řekla, že už dávno umřel.“
Měl pravdu. Nevím, jestli to bylo jen kvůli tomu, že jsem
se v té chvíli rozbrečela, ale ty vysněné botičky mi cestou kolem obchodu
s obuví koupil.
Pak jsme se scházeli pravidelně. Nejen v cukrárně.
ANDREA PUKLOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat