Takový vztah jsem si vždycky přála. Ten chlap byl spolehlivý,
vyrovnaný, chytrý (nebo inteligentní – jak chcete), a hlavně mě měl rád. Dával
to najevo několikrát denně. Byť třeba jen drobnostmi.
Nechci už nikdy nikoho jiného, opakovala jsem si denně
před usnutím i po probuzení. Taky před snídaní, kterou mi často nosil až do
postele. „Miluju tě,“ uslyšel ode mne mockrát. „Taky tě miluju,“ odpovídal
pokaždé.
Jednou jsem šla sama do lesa. Na houby, abych mohla svému
miláčkovi udělat praženici, kterou měl tak rád. Nevím, jak se to stalo. Mohlo
za to zřejmě moje snění a nějaký bludný kořen. Rázem jsem se ocitla na zemi a
nemohla vstát. Noha příšerně bolela.
Co teď?
Stáli při mně všichni svatí. Vlastně jen jeden, navíc
v ženské podobě. Známá toho mého skvělého chlapa, která bydlela ve
vedlejším vchodě. Pomohla mi z lesa ven, přivolala sanitku, informovala
mého muže.
Ten si vzal dovolenou, aby o mě pečoval. Noha totiž byla
v kotníku zlomená. „Ty můj zasádrovaný andílku,“ tituloval mě. A vařil,
pekl i smažil. Taky vysával, umyl okna, pral a žehlil. „Anděl jsi ty,“ řekla
jsem mu. „I když ne strážný. Jinak by se mi tohle nemohlo stát,“ poklepala jsem
si na sádru.
Neřekl na to nic. Jen se na mě podíval těma svýma
hlubokýma hnědýma očima a pokračoval ve vytírání podlahy. Promluvil až po
chvíli. „Co myslíš? Neměl bych ještě odmrazit ledničku?“
Sádra šla dolů a nastaly běžné všední dny. Alespoň pro
mne. Domácí práce se staly znovu jen mou doménou, můj chlap nepřestával být
milý, pozorný, milující. Dny, týdny uplývaly a já byla pořád zamilovaná až po
uši. Což se při blížící se čtyřicítce ženě jen tak nestává.
„Miláčku, můžu tě dnes pozvat na večeři?“ zeptal se mě
přibližně půl roku po mé lesní houbové havárii. Mohl. A já se moc těšila. Ani
ve snu by mě nenapadlo, co mě v té luxusní restauraci čeká.
„Víš, nezlob se,“ lezlo to z něho jak z chlupaté
deky. Ani v tuhle chvíli mě ještě nic špatného nenapadlo. Nic jsem
netušila. O to horší bylo to, co následovalo.
„Nezlob se, ale musíme se rozejít,“ zaťal mi zničehonic
pomyslnou sekyrku do srdce. „Je mi to líto. Moc líto. Mám ale někoho jiného.
Někoho, s kým je mi dobře,“ dodal.
Šok.
Pak přišel ještě jeden. Dobře mu bylo s onou jeho
známou, která mě našla na houbách v lese. Byl narozený ve znamení Vah. Ale
ty váží špatně, říkala jsem si tenkrát.
Čas to potvrdil. S onou ženou se zanedlouho rozešli.
Nevím, co s ním je teď. Já jsem sama a už žádného chlapa nechci. Jedna
špatná váha mi stačila.
MARTINA SPURNÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat