Sousedka, kterou jsem potkal na chodbě, se na mne
tentokrát dívala ještě víc zkoumavě než jindy. Nebo se mi to jen zdálo? Zřejmě
ne. Ten včerejšek byl totiž hrozný. Šílený. A hlavně tajemný. Tedy pro mě.
„Nazdáár,“ usmívali se od ucha k uchu kamarádi. „Tak
co? Dobrý?“ rozřehtali se a nebyli k zastavení. Co vám mám povídat. Bylo
mi strašně. Na těle i na duši.
I když od té doby uplynuly už desítky let, ještě teď mi je
při vzpomínce na onen den všelijak. Jen ne dobře.
Žádný rozvod. Odvod to byl. Odvod na vojnu. Tenkrát dvouletou.
Představy, že vám doktoři najdou něco, co zabrání narukovat, nechat se cepovat
a nosit zbraň, zůstaly jen představami. Člověk měl najednou pocit, že je ten
nejzdravější na světě. Možná i nesmrtelný.
Bylo nás přibližně dvacet, koho za rok definitivně čekalo
zelené vojenské sukno. Nevyhnul se mu nikdo. Všichni jsme byli podle doktorů ti
nejzdravější a možná taky nesmrtelní. O to víc jsme pak svoje budoucí vojenské
štěstí neštěstí zapíjeli v hospůdce na kraji našeho městečka.
Někteří hodně, jiní ještě víc. Já patřil k těm
druhým. Pivo, panák, pivo, panák, panák, pivo. Pak zřejmě ještě nějaké to pivo
a nějaké panáky.
I po těch dlouhých, předlouhých letech to mám pořád před
očima. Vypitý alkohol z nás dělal každým okamžikem víc siláky než vojáky.
Byli jsme silní až běda.
Co se mě týká, tak do sedmi večer. To jsem se naposledy
podíval na hodinky a zaregistroval čas. Podvědomě si říkal, že večer je ještě
hodně mladý, že noc zdaleka nenastala.
Nastalo něco úplně jiného. Tma. Výpadek. Okno. Vlastně
jaké okno, úplná výkladní skříň to byla. Hodně velká. Převelká, obrovská.
Nevím přesně, kolik odbíjelo ve chvíli, kdy tenhle bezedný
výklad zmizel kamsi do neznáma. Zhruba jedenáct. Vystřídaly jej bytové dveře,
v nichž se objevila moje matka. Spráskla ruce a vykřikla stručné:
„Panebože!“
Víc vpádem než chůzí jsem se ocitl v předsíni tolik
známého bytu, jenž mi ale najednou připadal skoro neznámý. Kde jen v něm
ten záchod ještě včera byl? Sice s problémy, ale našel jsem jej.
Moje rodička, snad aby pomohla mé děravé paměti, pak do mě
doslova nalila nějaké mléko. Nikoli mateřské. Cestu na záchod jsem si zopakoval
tolikrát, že se už nikdy zapomenout nedá. Ani po desítkách let.
Pak přišlo ono příšerné ráno a taky dopoledne, kdy jsem
potkal na chodbě domu sousedku. O něco později potom rozřehtané kamarády, jimž
včera vzal krejčí taky míru na vojenskou uniformu.
„Byls hroznej,“ řekl jeden. „Nemohli jsme tě zvládnout,“
dodal druhý. „Táhli jsme tě ulicemi, museli s tebou do křoví před
projíždějícími esenbáky,“ přisadil si třetí. „A pak jsme tě zdárně opřeli o
futro vašich bytových dveří,“ uslyšel jsem od čtvrtého.
Byli to dobří kluci a ještě lepší kamarádi. Dodnes na ně
rád vzpomínám. Koneckonců rád vzpomínám i na tu odvodovou smršť končící
několikahodinovou výkladní skříní. Od té doby jsem si totiž dával bacha.
Velkého bacha. Aby už žádný takový výklad nebyl. Což se povedlo.
JINDŘICH ROLNÝ
Žádné komentáře:
Okomentovat