Sluší se – a taky je to určitě alespoň trochu potřebné –
abych oba aktéry nejdřív představil.
Ona: 35 let, asistentka šéfa jisté firmy, dlouhonohá
přírodní blondýna. Stačí?
On: 39 let, zaměstnanec v reklamní agentuře, vysoký,
tmavovlasý a kudrnatý. Stačí? Musí stačit.
Bývaly doby, kdy se bezmezně milovali. Kdy jeden bez
druhého neudělali ani krok. Jenže to už je dávno. Časem jejich duhový vztah
přicházel o barvy a čím dál víc šedl. Možná i proto, že dítě, po kterém oba
tolik toužili, nepřicházelo. Nepřišlo. A už ani nikdy nepřijde.
Oběma se stýskalo po vzrušení. Po takovém, jaké kdysi
spolu zažívali. Proto je znovu hledali. Jenže už ne vzájemně, ale každý po
svém. A každý jinak.
„Miláčku, zítra se zdržím. Jdu ke kadeřnici,“ nasadila
jednou medovou tóninu svého hlasu manželka. Skutečně se zdržela. A dost. Jenže
na její hlavě to poznat nebylo. Manžel to zaznamenal. Nic neřekl.
„Lásko, zítra přijdu později. Kolega slaví narozeniny.
Kulaté,“ zdůraznil manželce zanedlouho její choť. Přišel později. O dost
později. Z narozenin i z následného krátkého odskočení si do bytu své
nové kolegyně z firmy.
Podobných upozornění i akcí přibývalo. O co jich bylo víc,
o to méně slov a vět mezi nimi padalo. Oba ve vztahu plavali. Každý na jiný
břeh. Neuvědomovali si to, ale cestou se taky začínali topit.
Jejich věc, řekne si člověk. Co si nadrobili, to si taky
snědí. Dobře jim tak. Ať jim to chutná nebo nechutná.
Oni uvažovali jinak. Každý po svém. A hlavně – pokud možno
pro sebe.
Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp? Ne, tohle je
nenapadlo. Alespoň zpočátku ne. I když časem to k tomu směřovat začalo.
Chtěně? Nechtěně? To vědí jen oni dva.
Oba se zamilovali. Každý do svého partnera. Toho cizího.
On do své nové kolegyně, která mu od samého počátku imponovala nejen svým
mládím a skvostnou postavou, ale hlavně – jak tomu v duchu říkal –
excelentní postelovou sestavou. Ona do svého kolouška, jenž byl čerstvý právník.
Navazoval tím na rodinnou tradici. Na svého otce i děda.
Došlo k tomu, k čemu dojít muselo.
„Miláčku, nezlob se, ale nemá to cenu. Už s tebou
nechci žít,“ řekla mu jednou. „Mám někoho jiného. Někoho, s kým je mi
dobře,“ dodala.
Chvíli mlčel a tvářil se překvapeně. Pak, aby se neřeklo,
zalapal po dechu. „Ty mě chceš opustit? Ty už mě fakt nemáš ráda? Jak můžeš
hodit za hlavu všechno, co jsme spolu prožili?“
Pohledu do modrých očí té dlouhonohé přírodní blondýny se
raději vyhnul. Věděl, že by jej stejně neustál.
Také on se chtěl rozvádět. Tohle mu hrálo do karet. Jenže
netušil, co se na onom druhém břehu jejich skomírajícího manželství děje.
Že sice bude volný jak pták, jenže nahý jako Adam. Navíc i
bez fíkového listu.
MAREK VERMOUZEK
Žádné komentáře:
Okomentovat