Už nějakou tu dobu jsem tu manželčinu osobní váhu
nenáviděl. A proklínal sám sebe, že jsem jí před časem tenhle dárek po jejím
dlouhém žadonění dal. Možná to ani není nenávist, napadlo mě jednou. Spíš to
připomíná žárlivost. Žena totiž věnovala tomuhle předmětu víc péče, lásky i
času než mně.
Denně jsem byl svědkem toho, jak ze sebe skoro po každém
snězeném soustu jídla shazuje svršky i prádlo, stoupá si na ono zařízení a
dlouho hledí na jeho displej. „Zase jsem přibrala, budu s tím muset něco
dělat,“ slýchával jsem od ní pokaždé. Ta věta mě dokonce několikrát probudila
ze spánku. Kvůli snu, v němž hrály hlavní roli moje manželka – a hádejte
kdo ještě?
Budu s tím muset něco udělat, nebo se zblázním,
napadlo i mě. Jenže co? Poškodit váhu? Chtěla by jinou – a pořídila by si ji
třeba i sama. Ještě víc jí zdůrazňovat, že vypadá dobře a hubnout nepotřebuje?
Neuvěří tomu a nic se nezmění.
Na šťastné náhody jsem nikdy nevěřil. Přesto zřejmě
existují. V jakémsi záchvatu zoufalství jsem se svěřil s problémem
osobní váhy a mé ženy kamarádovi u piva. Nahlas se rozesmál. Tak nahlas, jak
jsem ho do té doby ještě nikdy neslyšel. Tak nahlas, že celá hospoda najednou
ztichla a zírala, co se u našeho stolu děje.
Když ho záchvat smíchu přešel, pozvedl svůj půllitr, ťukl
s ním do mého, stojícího na stole, a zhluboka se napil. Nespolečensky si
odříhl a pak vysvětlil důvod svého smíchového záchvatu. „Kamaráde, tys snad
objevil Ameriku. Tohle dělají skoro všechny ženské. Myslíš, že ta moje je
jiná?“
Na druhý zátah své třetí pivo dopil. Objednal si další a
pak pokračoval. „Buď rád, že mě máš. Já totiž přišel na to, jak na ženu i váhu
vyzrát. Mám klid, protože klidná je i moje manželka.“
Nerozuměl jsem mu. Nerozuměl jsem ani tomu, jak mohl klidu
kolem ženské váhy a vážení dosáhnout. „Je to jednoduché,“ uslyšel jsem od něho
vzápětí. „Ženské jsou sice živé, někdy až moc živé, ale váha je neživotný
stroj. Ten se dá – na rozdíl od našich drahých nedrahých poloviček – seřídit a
seřizovat,“ vysvětloval mi kamarád důvod své spokojenosti.
Ještě než dopil své čtvrté pivo, dostal mě do obrazu.
Tomu, na co přišel a co dělal, říkal denní štelování. „Nejlepší je na to noc.
Nebo jistota, že žena každou chvíli nepřijde domů. Upravím vnitřnosti váhy tak,
aby ukazovala méně, než tomu ve skutečnosti je. Ale bacha, musí to být
přiměřené a mírné. Aby nevzniklo nějaké podezření,“ důrazně upozorňoval. A na
druhý den mě to naučil.
V duchu jsem ho prohlásil za svatého a v realitě
za něho postupně zaplatil metr piv. Ten jeho recept totiž fungoval. Skvěle a
náramně. Moje manželka se sice vážit nepřestala, ale na displej teď hledí
mnohem kratší dobu. A hlavně spokojeně.
„Já věděla, že to dokážu. Už nepřibírám. Není nad to, když
si člověk dokáže poručit a ukáznit se. V životě i ve stravování,“
slýchávám od ní teď.
Nevadí mi to. Kus lásky a času, který od ní dřív dostávala
mnou nenáviděná váha, teď totiž patří mně.
JOSEF MAREČEK
Žádné komentáře:
Okomentovat