Každým rokem to bylo horší. Když
mi bylo čtrnáct, pokusila jsem se postavit si hlavu. „Pod žádný stan už nejedu.
Nebaví mě to, je to pro malé děti. A hlavně pro vás,“ řekla jsem tenkrát
rodičům přidrzle. Vzali to v klidu. „A co bys dělala tak dlouho sama doma?
Zkrátka pojedeš a hotovo. Za rok se o tom můžeme pobavit znovu,“ uslyšela jsem
od nich.
Co bylo dál, je zřejmé. Stejný stan,
stejný rybník, stejné stromy, a taky stejní lidé. Za ty roky se totiž vytvořila
parta stanařů, kteří u onoho rybníka trávili dovolenou ve stejném termínu.
Zkrátka všechno bylo stejné. Stejně nudné a odporné. Alespoň tak mi to tenkrát
připadalo.
Bylo mi líto kusu ztracených
prázdnin, připadalo mně, že den nemá čtyřiadvacet, ale snad osmačtyřicet hodin.
Tradiční sbírání borůvek jsem se snažila nejprve sabotovat, jenže to nebylo nic
platné. „Neodejdeme, dokud ty kýbly nenaplníme. A pokud se to nepodaří dneska,
budeme pokračovat zítra,“ prohlásil otec rezolutně. Nakonec jsme to zvládli
ještě týž den. I mou zásluhou – přestože jsem v duchu zuřila jak snad
nikdy předtím.
Dny plynuly pomalu, ale všechno
má svůj konec. Měla jej i tahle moje prázdninová dovolená. Nejhorší, jakou jsem
do té doby v životě zažila. V té době mě vůbec nenapadlo, že už brzy
svůj názor radikálně změním. Že z nejhorší se stane nejlepší. Byla totiž
naše poslední společná.
Kdo mohl tušit, že místo táty
jednou přijdou z jeho práce kolegové s tou neuvěřitelnou zprávou?
„Váš tatínek se zabil na služební cestě v autě,“ zněla.
V.S.
Žádné komentáře:
Okomentovat