Ač se to
může někomu zdát divné, u moře jsem ještě nikdy nebyla. O to větší radost mi
udělal manžel, když koupil s půlročním předstihem zájezd do Chorvatska.
„Ber to ode mě jako dárek k našemu dvacetiletému výročí. Mám tě pořád moc
rád,“ řekl tehdy.
Mockrát
jsem si na tahle jeho slova vzpomněla. Když najednou začal chodit později domů,
když mu výrazně přibylo služebních cest, když jsem ucítila z jeho košile
neznámý parfém. Nedalo se to vydržet. „Ty někoho máš,“ konstatovala jsem krátce
před dovolenou, po jednom z jeho nočních návratů domů.
Nevykrucoval
se. Nezapíral. „Mám. Je mladá, hezká, příjemná. A je mi s ní dobře,“
zabodl svůj dobře nabroušený slovní nůž hluboko do mého srdce. Chvíli trvalo,
než jsem byla schopná cokoli říct. „Tak si ji odvez do toho Chorvatska místo
mě. A vracet už se nemusíš,“ uslyšel ode mě.
Nic na
to neřekl a odešel. Zatímco on si užíval kdesi u mořského břehu na jihu Evropy
s milenkou, já doma prolévala moře slz. To přece není možné, to se mi jen zdá,
opakovala jsem si donekonečna. Zbytečně. Nic se mi nezdálo, byla to tvrdá
realita. Ta nejtvrdší, jakou jsem v manželství zažila.
Rozvedená
kamarádka Mirka se na to moje trápení nemohla dívat. „Takhle ty trávíš
dovolenou? Vykašli se na něj. Vykašli se na všechno. Sbal si věci na pár dnů a
jedem,“ vyzvala mě rezolutně. „Nic takového, já už nechci žádné chlapy
v životě ani vidět,“ bránila jsem se. Dělala, že nic neslyší. „Sbal se a
ráno jedem,“ zabouchla za sebou dveře mého bytu.
Odvezla
mě daleko. Do malé vísky, v níž žil osaměle její strýc. Uprostřed nádherné
přírody jsme spolu chodily na výlety, večer splachovaly únavu ve vesnické
hospůdce, v níž se každodenně scházelo několik mladých místních kytaristů.
Věřte nebo nevěřte, na manžela ani jeho milenku jsem si vůbec nevzpomněla.
Léčba příjemnem, pojmenovala jsem si tuhle Mirčinu terapii.
Domů
jsem se vrátila jako úplně jiný člověk. Vrátil se i manžel. Pokorně,
s obrovskou kyticí a omluvou. Těch několik společně strávených dnů
s mladou, hezkou a příjemnou ho zřejmě vrátilo do reality a poslalo
z jakéhosi nebeského obláčku zase na zem. Už mu s ní nebylo dobře.
Odpustila
jsem mu. A zdůraznila, že za to může děkovat i Mirce, kterou neměl ani trochu
rád. Kterou nesnášel. Nic na to neřekl. Jen sklonil hlavu.
TEREZA
SÝKOROVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat