Tuhle za
mnou přišel jeden z podřízených. Chtěl mimořádné volno. Prý na svatbu
svého dobrého kamaráda na druhém konci republiky. Dovolenou už neměl. Upíral na
mě ten svůj psí pohled, ale měl smůlu.
„Měl
jste myslet na zadní kolečka. Máte smůlu. To by za mnou za chvíli začali chodit
vaši kolegové v průvodu a chtěli by to samé. A kdo by tady pracoval? Jen
já?“ řekla jsem mu.
V jeho
psích očích se tenkrát jaksi zablýsklo. Nebo se mi to možná jen zdálo. Ale to
je vcelku jedno. Pořádek musí být. I proto jsem si ohlídala, jestli ten člověk
třeba náhle neonemocněl. Nějakou svatební nemocí. Nebo případně jinou.
Řeknu
vám jedno. Dost dobře nechápu, proč se lidé o dovolené po celý rok rádi baví.
Proč se na ni tolik těší a kolik času řečem o ní věnují.
Mám
kamarádku. Sice jedinou, zato už z dětských let. Chvílemi mě štve, ale
vždycky jí odpustím. Mockrát mi povídala, že to, co předvádím, není normální.
„Ty nežiješ. Ty živoříš, i když se topíš v penězích a málem nevíš, co
s nimi. Neumíš odpočívat a myslíš si, že takhle mají žít všichni. Nechtěla
bych tě za šéfovou ani na minutu. A lituju všechny tvé podřízené,“ uslyšela
jsem od ní jednou.
Včera mě
navštívila. Řeč přišla i na dovolenou. Všechno skončilo ve chvíli, kdy jsem
řekla, že nejlepší dovolená je žádná dovolená. Podívala se na mě hodně škaredě.
„Já snad špatně slyším,“ vykřikla. A práskla za sebou dveřmi. Možná jsem přišla
o kamarádku. Ale stejně si dál stojím za svým: nejlepší dovolená je žádná
dovolená.
V. Č.
Žádné komentáře:
Okomentovat