Příspěvek číslo 29: VÁHA DOBRÉHO ČLOVĚKA? TAJEMSTVÍ

Váhy, váhy, váhy. Dobré váhy, špatné váhy. To je všechno moc pěkné. Ale co si takhle někoho vážit? Skutečně vážit. Nebo jiného znevážit? Případně převážit? Teď nemám na mysli člověka, ale převažující názor. Nebo názory. Či také vážení zboží.

Vrátím se k tématu. Od určité doby si moc vážím svých rodičů. A neptejte se mne, od jaké. Moc dobře vím, jak jsem jim v mládí dávala zabrat. Zvládli to. Snad mě dobře vychovali a pak se až do své smrti častými dotazy ujišťovali, jestli jsem v životě skutečně šťastná.

Byla jsem. Jsem. Tedy většinou.

Vážila jsem si a dosud vážím svých učitelů. Zvláště jednoho – nezlobte se, že neuvedu jeho jméno. Není důležité. „Zvěřinová, Zvěřinová,“ říkal mi příjmením za svobodna, které jsem si ponechala i v manželství. „Učím matematiku. Celý život. Vím, o čem mluvím. Celý, celičký život je jedna velká matematika. Záleží na tom, k jakému výsledku se nakonec dopracuješ,“ slyšela jsem od něho v malých obměnách mockrát.

Měl pravdu. Bez obměn.

Převažovala jsem se hlavně v mládí. Často. V době, kdy jsem si naivně myslela, že záleží na každém kile. A pokud bude jen jedno jediné na mém těle přebývat, že se nikdy nevdám. Že zůstanu na ocet a nezískám onoho vysněného prince přijíždějícího na bílém koni.

Stejně jsem ho nezískala. Místo něho se objevil úplně obyčejný kluk, který se evidentně nikdy nepřevažoval. S přebytečnými kily (a že jich bylo!) si hlavu nelámal. Byl hodný, chytrý, spolehlivý. Měl mě rád a má mě rád dosud.

Převažovat jsem si v určité době nechávala zboží nakoupené v obchodech, o nichž bylo známé, že tam prodavači šidí – slušně řečeno. Tenkrát ještě elektronické váhy neexistovaly. Šidit – či krást – bylo poměrně snadné. A lákavé.

Znevažování jsem zažila v životě taky dost. Ale o tom bych raději nemluvila ani nepsala. Nechci mluvit ani psát. A taky nebudu. Nezlobte se.

Váha, neváha, dobrá, špatná, znevažování, převažování, všechno má svou cenu. I necenu. Záleží na tom, jak se k tomu člověk postaví – a co si z toho vezme, odnese. Nebo nevezme, neodnese. Případ od případu, člověk od člověka.

Nechci soudit, školit, a už vůbec ne mentorovat. Přesto tvrdím, že váhy, vážení a vyvážení jsou v životě důležité. Moc důležité.

Že už toho máte dost? Dobře. Tak mi dovolte už jen stručný závěr.

Váhy, neváhy, já si vážím dobrého člověka. Ať je mladý nebo starý, ať je to žena nebo muž. Na tom nezáleží. A jak poznám, že je skutečně dobrý? Tajemství.

To také něco váží. Alespoň v mém případě.

MARTA ZVĚŘINOVÁ

Příspěvek číslo 28: ZA VÁHU MŮŽE BLUDNÝ KOŘEN

Takový vztah jsem si vždycky přála. Ten chlap byl spolehlivý, vyrovnaný, chytrý (nebo inteligentní – jak chcete), a hlavně mě měl rád. Dával to najevo několikrát denně. Byť třeba jen drobnostmi.

Nechci už nikdy nikoho jiného, opakovala jsem si denně před usnutím i po probuzení. Taky před snídaní, kterou mi často nosil až do postele. „Miluju tě,“ uslyšel ode mne mockrát. „Taky tě miluju,“ odpovídal pokaždé.

Jednou jsem šla sama do lesa. Na houby, abych mohla svému miláčkovi udělat praženici, kterou měl tak rád. Nevím, jak se to stalo. Mohlo za to zřejmě moje snění a nějaký bludný kořen. Rázem jsem se ocitla na zemi a nemohla vstát. Noha příšerně bolela.

Co teď?

Stáli při mně všichni svatí. Vlastně jen jeden, navíc v ženské podobě. Známá toho mého skvělého chlapa, která bydlela ve vedlejším vchodě. Pomohla mi z lesa ven, přivolala sanitku, informovala mého muže.

Ten si vzal dovolenou, aby o mě pečoval. Noha totiž byla v kotníku zlomená. „Ty můj zasádrovaný andílku,“ tituloval mě. A vařil, pekl i smažil. Taky vysával, umyl okna, pral a žehlil. „Anděl jsi ty,“ řekla jsem mu. „I když ne strážný. Jinak by se mi tohle nemohlo stát,“ poklepala jsem si na sádru.

Neřekl na to nic. Jen se na mě podíval těma svýma hlubokýma hnědýma očima a pokračoval ve vytírání podlahy. Promluvil až po chvíli. „Co myslíš? Neměl bych ještě odmrazit ledničku?“

Sádra šla dolů a nastaly běžné všední dny. Alespoň pro mne. Domácí práce se staly znovu jen mou doménou, můj chlap nepřestával být milý, pozorný, milující. Dny, týdny uplývaly a já byla pořád zamilovaná až po uši. Což se při blížící se čtyřicítce ženě jen tak nestává.

„Miláčku, můžu tě dnes pozvat na večeři?“ zeptal se mě přibližně půl roku po mé lesní houbové havárii. Mohl. A já se moc těšila. Ani ve snu by mě nenapadlo, co mě v té luxusní restauraci čeká.

„Víš, nezlob se,“ lezlo to z něho jak z chlupaté deky. Ani v tuhle chvíli mě ještě nic špatného nenapadlo. Nic jsem netušila. O to horší bylo to, co následovalo.

„Nezlob se, ale musíme se rozejít,“ zaťal mi zničehonic pomyslnou sekyrku do srdce. „Je mi to líto. Moc líto. Mám ale někoho jiného. Někoho, s kým je mi dobře,“ dodal.

Šok.

Pak přišel ještě jeden. Dobře mu bylo s onou jeho známou, která mě našla na houbách v lese. Byl narozený ve znamení Vah. Ale ty váží špatně, říkala jsem si tenkrát.

Čas to potvrdil. S onou ženou se zanedlouho rozešli. Nevím, co s ním je teď. Já jsem sama a už žádného chlapa nechci. Jedna špatná váha mi stačila.

MARTINA SPURNÁ

Příspěvek číslo 27: DOSTAL MĚ. HROU NA VÁHU

Mužům se to těžko vysvětluje. Ale každá žena je na svou váhu háklivá. Zkrátka nemá ráda, když ten její (ať už krátkodobý milenec nebo třeba manžel) ji zná. Takové už my ženy jsme. Ať se to komu líbí nebo nelíbí.

Nejsem žádná výjimka. Mládí mám dávno za sebou, ale nepatřím k těm, o nichž muži tvrdí, že jde o mamutky nebo nedejbože dinosaury. Jsem pevně a snad dobře stavěná, jenže k modelkám mám daleko. Můj problém je ten, o němž píšu na začátku. Nejsem ochotná se dělit s kýmkoliv – toho mého nevyjímaje – kolik vlastně vážím.

„Je mi úplně jedno, co ten přístroj, na který si stoupáš, ukazuje. Nechci žádnou vyzáblinu. Potřebuju ženskou, kterou cítím,“ řekl mi několikrát. Sama nevím, proč jsem se snažil hubnout. Proč jsem se snažila před ním utajit, kolik vlastně vážím.

Časem jsem pochopila, že moje hmotnost ho zajímá. Teď už vím, že tenkrát jsem si za to mohla sama. Bral to jako hru. To už teď taky vím.

Jeden příklad za všechny: z muzea, které jsme spolu navštívili. V závěru prohlídky jsem si všimla takové té váhy, která kdysi bývala na poštách i v jednom z brněnských obchodních domů. Atrakce z našeho mládí.

Můj milý se v té chvíli zapovídal s kýmsi, koho jsem neznala. A ta váha tolik – nejen svým stářím – lákala… Stála jsem na ní. A vzápětí v zátylku jaksi cítila, že se ke mně někdo blíží. Skok dolů. Pozpátku. Otočím se, za mnou můj protějšek.

„Kolik teda vážíš?“ ptal se mě. Neprozradila jsem. Podíval se na mne a jaksi lišácky se usmíval. Věděl? Nevěděl? Poznal? Nepoznal? Netušila jsem.

„Ta váha váží špatně,“ prohodila jsem na druhý den. Tvářil se, že neví, o čem mluvím. Jaká váha?“ padla otázka. „No přece ta v muzeu,“ uslyšel.

Rozesmál se. Hodně hlasitě. „Miláčku, ale to je přece tvůj problém. Bylas tam metráček?“ Jeho smích ještě zesílil. „Dobře ti tak, tajnůstkářko,“ zalykal se. „Metrák nemetrák,“ dodal.

Dobře mi tak, říkala jsem si v duchu. Jsem blbka. Blbá blbka, znělo mi v hlavě. A netušila jsem, že můj milý se mnou teď začne hrát hru. Hru, jejímž cílem je, aby zjistil, kolik skutečně vážím. I když ho to v podstatě nezajímá.

Šel na to šikovně. Sem tam nějaké ťuknutí, sem tam nějaký odkaz na mou kamarádku a naši společnou známou. „Váží o něco méně než ty,“ řekl třeba. Dotklo se mě to. „No dovol,“ opáčila jsem. „Je tlustší než já, a ty to dobře víš,“ poznamenala jsem. A uslyšela, že jemu je to stejně jedno. „Mám tě rád takovou, jaká jsi. Krásně do ruky. Všude,“ řekl mi snad už posté.

Nakonec mě ale stejně dostal. Slovně jsme laškovali o všem možném a pak mně zákeřně vpálil: „těch devadesát kilo, které ti ukázala váha v muzeu, ti stejně slušelo.“

Neudržela jsem se. „Ta váha vážila špatně. Mám totiž jen pětaosmdesát. Nikdy jsem neměla víc,“ uklouzlo mi. A bylo to venku. Dosáhl svého. I když ta váha tenkrát špatně nevážila. O tom jsem přesvědčená.

NATAŠA PTÁČKOVÁ

Příspěvek číslo 26: I KVŮLI VÁZE SE DÁ ŽÁRLIT

Už nějakou tu dobu jsem tu manželčinu osobní váhu nenáviděl. A proklínal sám sebe, že jsem jí před časem tenhle dárek po jejím dlouhém žadonění dal. Možná to ani není nenávist, napadlo mě jednou. Spíš to připomíná žárlivost. Žena totiž věnovala tomuhle předmětu víc péče, lásky i času než mně.

Denně jsem byl svědkem toho, jak ze sebe skoro po každém snězeném soustu jídla shazuje svršky i prádlo, stoupá si na ono zařízení a dlouho hledí na jeho displej. „Zase jsem přibrala, budu s tím muset něco dělat,“ slýchával jsem od ní pokaždé. Ta věta mě dokonce několikrát probudila ze spánku. Kvůli snu, v němž hrály hlavní roli moje manželka – a hádejte kdo ještě?

Budu s tím muset něco udělat, nebo se zblázním, napadlo i mě. Jenže co? Poškodit váhu? Chtěla by jinou – a pořídila by si ji třeba i sama. Ještě víc jí zdůrazňovat, že vypadá dobře a hubnout nepotřebuje? Neuvěří tomu a nic se nezmění.

Na šťastné náhody jsem nikdy nevěřil. Přesto zřejmě existují. V jakémsi záchvatu zoufalství jsem se svěřil s problémem osobní váhy a mé ženy kamarádovi u piva. Nahlas se rozesmál. Tak nahlas, jak jsem ho do té doby ještě nikdy neslyšel. Tak nahlas, že celá hospoda najednou ztichla a zírala, co se u našeho stolu děje.

Když ho záchvat smíchu přešel, pozvedl svůj půllitr, ťukl s ním do mého, stojícího na stole, a zhluboka se napil. Nespolečensky si odříhl a pak vysvětlil důvod svého smíchového záchvatu. „Kamaráde, tys snad objevil Ameriku. Tohle dělají skoro všechny ženské. Myslíš, že ta moje je jiná?“

Na druhý zátah své třetí pivo dopil. Objednal si další a pak pokračoval. „Buď rád, že mě máš. Já totiž přišel na to, jak na ženu i váhu vyzrát. Mám klid, protože klidná je i moje manželka.“

Nerozuměl jsem mu. Nerozuměl jsem ani tomu, jak mohl klidu kolem ženské váhy a vážení dosáhnout. „Je to jednoduché,“ uslyšel jsem od něho vzápětí. „Ženské jsou sice živé, někdy až moc živé, ale váha je neživotný stroj. Ten se dá – na rozdíl od našich drahých nedrahých poloviček – seřídit a seřizovat,“ vysvětloval mi kamarád důvod své spokojenosti.

Ještě než dopil své čtvrté pivo, dostal mě do obrazu. Tomu, na co přišel a co dělal, říkal denní štelování. „Nejlepší je na to noc. Nebo jistota, že žena každou chvíli nepřijde domů. Upravím vnitřnosti váhy tak, aby ukazovala méně, než tomu ve skutečnosti je. Ale bacha, musí to být přiměřené a mírné. Aby nevzniklo nějaké podezření,“ důrazně upozorňoval. A na druhý den mě to naučil.

V duchu jsem ho prohlásil za svatého a v realitě za něho postupně zaplatil metr piv. Ten jeho recept totiž fungoval. Skvěle a náramně. Moje manželka se sice vážit nepřestala, ale na displej teď hledí mnohem kratší dobu. A hlavně spokojeně.

„Já věděla, že to dokážu. Už nepřibírám. Není nad to, když si člověk dokáže poručit a ukáznit se. V životě i ve stravování,“ slýchávám od ní teď.

Nevadí mi to. Kus lásky a času, který od ní dřív dostávala mnou nenáviděná váha, teď totiž patří mně.

JOSEF MAREČEK 

TA VÁHA SI NÁS NEVÁŽÍ?

Karel Čtvrtečka s příspěvkem nazvaným "Promiň, mami" se stal prosincovým vítězem literární soutěže kavárny Útulno. Získává poukaz na konzumaci v hodnotě 200 korun.
Lednové téma je pro mnohé zřejmě hodně aktuální: Ta váha váží špatně. Jenže nemusí jít jen o váhy osobní. Ještě poměrně nedávno přece existovaly i váhy v obchodech, které bývaly přinejmenším podezřelé. S novým rokem začíná nové soutěžní kolo, těšíme se na vaše lednové příspěvky.