Každá žena, obzvláště matka více dětí, trpí samotou. Po
několika prožitých rocích za řevu neutišitelných spratků a za stavu, kdy otec
těch parchantů se vrací v noci a prohodí jen několik slov o špinavém spodním
prádle, je tu ponorka jako prase! Je třeba zamíchat chromozomální šroubovicí, volá
organizmus. Matka, sympatická, zvenku krátkým pohledem celkem pohledná roba je na dně.
Děťátka dokojila, naučila je postupně plazit se a chodit. Po mávání ručičkami a
posuncích i vydávat základní skřeky a následně mluvit.
Denně je odvádí do školky, školy a do jiných, různých
odkládacích zařízení, aby sama stihala píchat na elektronických
píchačkách příchody a odchody v drsné robotě. Většina českých žen-manželek, kromě děveček
zbohatlíků, maká u výrobního pásu, na židličce u pokladny před pánským WC,
některé sedí za psacím strojem, další zase stojí ve výkladní skříni, jiné zas v
polosedě či leže u počítače. Ty fyzicky silnější jsou zamáčknuté pod zemědělským
traktorem, nebo ohnuté u rypadla v zapomenutém hnědouhelném dole. Nejstatečnější jsou ty
mezi regály, kde za zády je rozžhavená pec pekárny a některé z žen jsou dokonce za
okýnkem z pancéřového skla např. v bance a čekají na lupiče. Ženy jsou prostě
různě a přitom všude. Své lepé tělo musí však nasazovat do boje jen v případě
potřeby zvýšení platu, nebo při žádosti o mimořádnou dovolenou u šéfa. Proto se
většina z nich snaží, již od
svých druhých vdavek, nasazovat svoje vybledlé upracované
tělo také doma oproti manželovi. Přirozená potřeba sexování je od té doby, co
jim to osvěta vysvětlila. Je to přece tak přirozené! Že!
Ale ouha, jak bylo rčeno na začátku, ten domácí mužský
tvor projevuje zájem, doví kdy. Jedno z posledních slov, které vyslovil, bylo na
radnici a to bylo krátké, tiché a velmi ušlápnuté „ano“, před zástupcem státu.
Pokusy probudit zemřelou komunikaci je stejné drama jako když trpaslíci nalezli
omylem Šípkovou Růženku místo Sněhurky. Šípkovce foukali do všech otvorů a pořád
nic! No a tady je to stejné. Otec rodiny často připomíná Fučíka v tajné akci s Gustou
Kodeřicovou. Nesměl totiž ve stranické skupině promluvit a to pod hrozbou vyloučení
z Devětsilu. Taťka stále také jen mlčí, jí, pije pivo a heká při sebemenším pohybu
a jeho oltářem je HDTV.
Matka několik roků kladoucí různé pasti, ženy obecně
vydrží jako koně, aby konečně taťky donutila promluvit, použila i posledního
možný šílený trik. Rozhodne se vycestovat do moderního Turecka, kde se, jako prodá.
Nechá se fiktivně unést, sultánem Solimánským a taťka určitě promluví! Toto se moc
nepovedlo a nebýt Českého velvyslanectví v Ankaře, mamka by skončila jako
pracovnice „Zavolej a já tě udělám“, kde jazyk zjevně nerozhoduje. Otec totiž
zjistil, že jeho manželka a matka „jeho“ dětí chybí v autobuse, až při cestě zpět a to
na hraničním přechodu, kde celníkům neseděl kontrolní součet vstoupivších a
vystupujících turistů do a z Türkiye Cumhuriyeti (týrkyje komhurjety). Vidíte to, ty
důsledky, společného žití ve dvojicích?
V různých stupních depresí, které ji svedly a i přivedly
až k psychologům, odpovídala neustále a zatvrzele na dotazy týkající se
rodinného sexu: “Hlavně ne už žádný stereotyp a žádné opakování!“, čímž vyváděla učené
hlavy z míry. Vědecky je pohlavní styk přece založen právě na tomto, léty
ověřeném principu, opakování stále stejného. A když pak ještě s podivem zjistila, že
psycholog není lékař, ale absolvent mnohem a mnohem prapodivnější fakulty, tak mu pak kladla
dotěrné a záludné otázky například takového typu:
jakou slabiku, jestli tvrdou nebo měkkou, používá on sám
při svém vrcholu,zaplétají li se mu rozkoší také samy čakry do sebe a
vytvářejí olympijské kruhy, jestli už to dělal na tendru lokomotivy a při jaké
rychlosti a v které stanici... Byla tedy, posléze, označena za zatvrzelou a ponechána
vlastnímu nelítostnému osudu!
Osud ji pak svedl na cestu okultizmu, mystiky, astrálního
putování karmy, reinkarnace českého typu, posmrtného života, šplouchu
dimenzí, hermetické nauky jódlování, čarodějnictví, spiritizmu, esoteriky, věštění
jógou, transcendentace a dokonce ji to vedlo i k tvorbě plošných, nebo prostorových
či konceptuálních prací předcházejících dialogu. Zvláštní oblibu u ní získala tzv.
plazmická výrazová grimasa. Ta se projevila například po 3 týdenním návratu ze soustředění
s Mistrem Chu-San-Dao, který o sobě tvrdil, že nic není nic a on sám je sám,
což mu zvláště u mladých adeptek zajistilo nesmrtelnost.
Ale k věci! Po návratu a například při nevinné otázce
zástupce rodiny: “Jak bylo, mamko na soustředění s Mistrem?“ Odpověděla: “Jako s
Mistrem!“ Tlak okolí však neustále sílil a rady kamarádek, aby si konečně
zaplatila služby mladého, krásného džigola vyvrcholily podáním chaotickým, narychlo
splácnutého inzerátu: Udělám ti úplně všechno, hlavně mluv, mluv, zajímáš mě! Bohužel se ozval pouze jeden zájemce a na víc jen vlastní
manžel s odpovědí: Huš zlato, pojď na TO!
Osud, jako vždy, ovšem pomohl. Jak se říká, štěstí přeje
připraveným a těmve střehu. Jednou matka živitelka uvízla ve výtahu s
mužem, kterého si zpočátku ani nevšimla. Měl nádhernou loveckou bundu z umělého
krokodýla, růžového motýlka, tyrkysovou, na mnoha místech uměle rozdrásanou něco jako
barexovou košili, bílé, boty bez šňůrek sportovně volné a dole po kobercích se za
ním táhly dole obroubené tepláky, navíc s podvazkovou gumou našitou v pase. Na
zádech měl oranžově-černý batoh s nápisem Mitstubishi 4x4. Ve tváři se zračila
odvaha hrocha, roztrhat cokoli a kohokoli ihned, po prvním nelibém slově protivníka! Voněl
kabarem pižmovým a již po prvních slovech, pronesených po trhnutí a zastavení se
výtahové klece a pohasnutí záložních světel uchvátil její, tedy matčinu, mysl, jako
kobra obtáčející se okolo krku telátka.
„Určitě nemáte vrcholy, že, není liž, pravda, hmm?!“
„Poznal jsem to totiž snadno, podle vaší povolené druhé čakry Svadhistany!“
Výtah nejel asi dvě hodiny a ty osudově rozhodly! Poslední
hřebíček do rakve její samoty zasadila odpověď nového povídálka. Na dotaz, proč
mu čouhá z batohu dubový práh délky 60cm, odpověděl: „To nosím pro případ, kdybych
potkal ženu toužící urychleně po styku a sedačky v okolí by byly
všechny moc měkké. Abych si totiž měl co podložit pod svou zadnici“, děl
upřímně tento samec.
Znáte ženy, rozhodují se za zlomek bytí, jak výbuch
hypernovy. A ruka byla v rukávě. Pak již následovalo jen jedno úskalí a tím byla
právě první návštěva v jeho sídle. Obava ze šoku dětí se nekonala. Starší dcera
prohlásila: Když budu muset někde otěhotnět, tak raději dál než tady.
Ještě bych měla blbý děcka!
Mladší synek si sice o matce zpočátku myslel, že se
zbláznila, když mu vyprávěla blábol o tom, že: „Co kdybysme si, jako, jen tak, Péťo šli
a zeptali se, jako někoho na parkovišti, jestli by nás nevzal na výlet. Věděl totiž od
ségry, čili švíce, že se druhý den už konečně pojede na „hyenu“ za tím s velkým ON. S tím
a právě s tím, co si matka pod peřinou mobiluje a esemeskuje a poslední týdny
se u všeho tváří jako psí fenka ve falešné březosti.
Naložení do dosud nepoznaného Mitsubishi L-200, mělo
proběhnout na parkovišti kousek od domova. Péťa, i když malý, se
patřičně vybavil. Aby na zbohatlíka od Žížlavic zapůsobil, vzal si plstěný kabátek,
do ruky si vložil plyšového pomačkaného tygříka a nesl také psíkem olezlý polštářek.
Na záda si dal zelený batůžek se zatvrdlým půlpecnem chleba, co kdyby, pro
strýčka příhodu! Sestra Máťa držící už předpubertální anorektickou dietku se vyparádila
do zplihlého kožíšku a tím nevypadala taky přehršle vysmátě.
Matka, jak to mnohé ženy cítí, v pohnutí z blížícího se
nezměrného vrcholu štěstí nepostřehla, že po chodníku, proti této její
kráčející a hopsající sestavě milovaných, stojí a dlaněmi tvořícími okénko filmaře a
prohlížejícího si exteriér, pokukuje známý režisér Spielberg. Zamýšlel zde natočit
film Schindlerův seznam II. V jeho zorném poli uvízla tato skupinka a on v okamžiku
propadl ději barbarského odsunu vyděděnců s Davidovou hvězdou. Tak se do svých
představ ponořil, že schizofrenicky již režíroval okamžiky dramatu. Křičel los! Los! Kameraden!
Situaci vyřešil nastávající tatík, jehož otec byl členem
druhého odboje, nebo třetího? No, dnes už nikdo neví, kdo byl kdo a jemuž se od mládí
vryly některé postoje otce bojovníka oproti fašizmu do krve, z batohu vztáhl dubový
práh a přetáhl režiséra po hlavě. „Nich schiessen, nicht schiessen!“, volal potlučený
cizozemec.
Konec exteriérů! Pak následovalo objímání a polibky. Jak
by do koroptví střelil. Bylo stěhování a růžové údolí v myslích jednotlivců se
zhmotnilo. Amor totiž, tutově, vystřelil svůj šíp a zasáhl. Péťa se z toho vzrušení ještě před
cestou poblil. Ségra si po příjezdu do nového vyhlédnutého sídla, urychleně ve
čtrnácti letech narazila holku kamarádku. Nepodceňujme mládí!
Ve zbořeništi rodinného sídla mědvědobijce se pak večer co
večer rozdělával v „obýváku“ oheň a bylo a stále je veselo. Všem se tam
samozřejmě líbí a nejvíc je šťastná matka, která trpí úplně stejně jako před tím, ale
jaksi jinak, šťastněji. Prostě letní láska, nebo první návštěva u nového otce je horror a
prvotní hrůza ubohého života.
To be continued.
R. A. J. Alexxus
R. A. J. Alexxus
Žádné komentáře:
Okomentovat